Atentát na redakci satirického časopisu v Paříži je jen další pokračováním dlouhodobého konfliktu mezi světem politiky a světem násilí. Západní civilizace vyvinula a světu nabídla koncept řízení společnosti na základě demokratické vůle občanů vyjádřené v rámci politického jednání. Politikou se míní vzájemné přesvědčování občanů o tom, co se má dělat, kam se má směřovat, kdo a jak má většinovou vůli vykonat. Toto přesvědčování probíhá výhradně slovně. Předdemokratický svět rovněž řídil společnost, ale vzájemné přesvědčování o tom, kdo a co má se společností udělat, probíhalo násilnou formou. Zvítězil vždy ten momentálně nejsilnější, vládlo právo silnějšího. Jelikož síla není obvykle to nejmoudřejší řešení, tak předdemokratické společnosti nikterak obzvlášť neprosperovaly. Teprve když Západní svět objevil politiku, která jako jediný nástroj uznávala slovo, a způsob řešení společenských otázek se řešil diskusí a demokratickými volbami, tak se plně rozvinul potenciál společnosti i jednotlivých občanů. Politika začíná a končí slovem, jakmile se objeví násilí, je to konec politiky.

To neznamená, že násilí z demokratického světa vymizelo. Násilí jako způsob donucování byl i nadále nenahraditelným způsobem, jak si vynucovat věci, které někteří jedinci nebyli ochotni respektovat. Jenže násilí se stalo součástí právního systému, který jako jediný měl právo násilí v rámci zákona a na základě zákonem daných procedur použít. Stát si v rámci právního systému (vlády zákona) monopolizoval použití síly, jedinci bylo toto právo odebráno.

Přitom násilí se na první pohled jeví jako daleko účinnější. Co zmůže slovo proti násilí, jak může tužka čelit Kalašnikovovi. A přece v tom je zázrak politiky a demokratického způsobu vlády na ní založeného, že je celkově a z dlouhodobého hlediska nejen úspěšnější, ale i daleko silnější. Jenže v krátkodobém horizontu je násilí mocnější než slovo. Když vtrhnou vrazi do redakce satirického časopisu, tak jsou redaktoři se svými tužkami proti jejich samopalům bez šancí. Stejně tak, když teroristé nastraží bombu mezi dav nic netušících lidí. Nebo když ozbrojení zelení mužíci vydávající se za občany jiného státu odtrhnou kus jeho území. Nic nepomohou uzavřené smlouvy a mezinárodní dohody a právo, protože to jsou jenom slova proti Kalašnikovům.

S objevením Západní demokracie se svět přirozeně rozdělil na demokratické a nedemokratické státy. Demokratické státy se řídily politikou založenou na slovech, nedemokratické státy se řídily zvůlí založenou na síle a právu silnějšího. Nedemokratické státy vždycky s nevůlí hleděly na demokratický Západ, ale postupně se jim navzdory demokracie šířila i do dalších zemí a oblastní. Demokracie vždy děsila a dráždila nedemokratické síly. Tyto síly vždy lákala zdánlivá snadnost, s níž bylo možné demokracii dočasně porazit. Demokracie vždy nejprve diskutuje a používá slova a teprve, když není opravdu jiného zbytí, tak sáhne k síle. Jenže to je také někdy už pozdě. Nástup totalitních režimů (nacistických i komunistických) to krutým způsobem v minulém století potvrzoval.

Naposledy dělila svět na demokratickou a nedemokratickou část železná opona během Studené války. Po pádu železné opony jsme na chvíli podlehli iluzi, že svět demokracie se bude stále více rozšiřovat, až se demokracie stane rozhodujícím vládnoucím systémem. Jenže jsme se mýlili. Nedemokratický svět prokázal větší houževnatost a životaschopnost a v současné době zahájil silnou ofenzívu proti demokracii. Z Východu si na nás došláplo Putinovské Rusko, které bez skrupulí prosazuje svoje imperiální cíle zbraněmi. Ze Středního Východu na nás útočí militantní islámci, kteří ke svým útokům využívají silnou pátou kolonu uvnitř evropských států složenou z nespokojených a na okraj společnosti vyvržených muslimů hledajících v militantním islámu nový smysl života. Primitivní a populistický nacionalismus ruského presidenta Putina, na nějž nyní velmi slyší většina Rusů, a militantní islám, ač ve své podstatě jsou zcela rozdílné, tak se v jedné podstatné věci sobě navzájem velmi podobají. Obě tyto ideologie nacházejí příčinu všech svých neduhů a nemocí ve společném nepříteli: v demokratickém Západu. Ambicí obou ideologií je demokratický Západ, když ne zcela zničit, tak velmi oslabit a marginalizovat jeho roli ve světové politice. Nová studená válka byla zahájená. Z východu útočí Putinovské Rusko a z jihovýchodu militantní islám. Demokratický svět čekají nelehké časy a velké zkoušky. Bude třeba najít kuráž k rozhodné obraně před násilím, na které Západní zejména evropský svět není zvyklý. Na rozdíl od USA, které s použitím síly na obranu svých zájmů mají značné zkušenosti a nečiní jim to problém. Také bude třeba najít cestu, jak uhájit demokracii pro nás uvnitř demokratického systému a současně najít způsob použití efektivní a dostatečně velké síly na obranu proti útokům, které nesporně ještě přijdou.