Od Listopadu 89 se v naší společnosti neobjevilo téma, které by rozdělovalo společnost tolik, jako problematika uprchlíků. Dokonce ani kuponová privatizace nevzbudila tak rozhořčenou a nesmiřitelnou kontroverzi jako uprchlíci. Do naší společnosti se zřejmě se dostal problém, který nám zasáhnul ten nejcitlivější nerv, a reakce téměř zběsilá ihned následovala.

Odpůrci migrantů mají ve společnosti podle šetření agentur pro průzkum veřejného mínění osmdesáti procentní podporu. Znamená to tedy že naprostá většina společnosti je pro jednoduché řešení: prostě sem migranty nepustit, netrápit se tím, kdo je uprchlík a kdo ekonomický běženec, a prostě to jedním tahem, po dobrém nebo po zlém, vyřešit - co nejrychleji je vrátit odkud přišli. Strach z uprchlíků zcela převážil nad normálním lidským soucitem. Tento strach lze i pochopit, ale neměl by iracionálním způsobem lidi zcela ovládnout. Jestliže lidé nemají s uprchlíky soucit, tak by aspoň mohli respektovat, že jsme podle mezinárodního práva povinni o uprchlíky (jsou-li to uprchlíci) se řádně postarat.

Do čela protiuprchlické vlny se postavili lidé, kteří s vědomím většinové podpory v zádech začali překračovat všechny dosud uznávané meze korektnosti a slušnosti. Migranti jsou vykreslováni jako paraziti, kteří nás přišli okrádat o sociální benefity a zřejmě i znásilňovat ženy. Na sociálních sítích se pod videy s bouřícími se lidmi v uprchlických centrech hovoří o kulometech a ranách, které by neměly padnout vedle, a tyto reakce přicházejí i od žen. Na Vyšehradě se konala jakási akce proti uprchlíkům, kde protestující proti migrantům skandovali: USA Izrael, je cesta do pekel. Proč Izrael, který s muslimy, jichž se lidé tak strašně obávají, není zrovna kamarád? A proč USA, které s těmito uprchlíky nemají nic společného? Když jsem viděl některé týpky skandující, že USA jsou cesta do pekel, musel jsem se smát. V televizi jsem viděl rozhovor s panem Konvičkou, který je rádoby slušnou tváří odporu proti migrantům. Stačilo několik chytře položených otázek a tato slušnost se zhroutila jak domeček z karet. Pod fasádou frází vykouknul obyčejný nácek.

Ukazuje se, že mnohem větší problém, než uprchlíci, jsme my sami. Problém uprchlíků se kdesi uvnitř národního těla dotknul citlivého nervu. Hrůza z uprchlíků je patrně projekcí hlubinných úzkostí, jež jsou založeny na strachu z vlny statisíců muslimských a afrických migrantů, kteří se zmocní naší krásné země. To je nakonec pochopitelné, protože ne každý denně sleduje CNN, aby si mohl korigovat zahnědle populistický tón bulvárního zpravodajství. Apokalyptická vize záplavy naší země uprchlíky je přece nesmysl, extrém, který je jednak nereálný a který navíc rozhodně nedopustíme. To, že pomůžeme potřebným, neznamená, že necháme zemi zaplavit migranty. Je třeba, aby vláda řekla, že pomůžeme a že naše pomoc má jasné meze. O těch mezích pojďme diskutovat. Nebudu diskutovat s někým, kdo nechce pomoct nikomu, ale budu diskutovat s každým o jasných mezích naší pomoci. Kolika lidem jsme s to pomoci, kolik uprchlíků jsme s to přijmout a jaké jsou hranice naší pomoci.