Česká republika vykazuje slušná čísla investic do výzkumu a vývoje. Ale tím se nelze utěšovat. Pro rozvoj země je nyní důležitější, že tuzemské firmy zaostávají v investicích do inovací. Sem by stát měl napřít pozornost.

Moderní politika pracuje s několika základními koncepty, které politické strany nabízejí voličům. Jedním takovým je sociální stát, založený na maximální solidaritě občanů. Jiným je minimální stát, založený na iniciativě jednotlivce a jeho odpovědnosti za svůj osud. Existuje koncept vzdělanostní společnosti, založený na maximálním rozvoji vzdělávacího systému. Existuje koncept opřený o rodinu i koncept ekologický. V poslední době k nim přibyl koncept podpory inovací. Právem.
Kapitalismus totiž čelí výzvám: globálnímu oteplování, nezaměstnanosti mladých, stárnutí populace a rostoucí nerovnosti. Má-li těmto výzvám dostát, pak cílená, masivní a historicky bezprecedentní podpora inovací je nutností. Bude třeba změnit tradiční strategii ekonomické politiky coby pouhých oprav tržních selhání pomocí fiskálních a monetárních nástrojů a přistoupit ke strategii utváření tržního rámce, kde veřejný i soukromý sektor sdílejí jak rizika, tak benefity při tvorbě nových tržních a technologických příležitostí.

Řekni, kde ty firmy jsou?

Tuto klíčovou změnu se pokusila formulovat konference Mission-Oriented Finance for Innovation, konaná roku 2014 v Londýně za účasti vlivných tvůrců politiky, vysokých státních úředníků, špičkových manažerů a investičních bankéřů, ekonomů a akademiků (publikace z konference je volně ke stažení na www.policynetwork.net). Nejeden z jejích účastníků vycházel z pozitivních zkušeností financování inovací v Číně, Brazílii, Izraeli nebo v USA. Ekonomka Marina Mazzucatoová, profesorka na University of Sussex, která spolu s ekonomem Caetanem C. R. Pennou, jenž tehdy působil na Federální univerzitě v Riu de Janeiro, konferenci svolala, uvádí obvykle případ iPhonu a iPadu, jejichž hlavní technické komponenty byly původně vyvinuty v rámci zbrojního výzkumu.
Čili nejen genialita vizionáře Stevea Jobse, ale rovněž technologie vytvořené ve státních institucích USA stály za tím, že se Apple vyvinul v jednu z největších světových firem. Ve zkratce řečeno: stát v kolébce liberálního kapitalismu v rámci podpory inovací podstatně zasáhl do vývoje světové ekonomiky – ve prospěch americké soukromé firmy.
Na konferenci rovněž zaznělo, že stát musí kromě investic do inovací formulovat směr inovačních změn. Inovace jako takové tedy vyžadují nejen firmy ochotné a schopné investovat v dlouhodobě fungujících oblastech, nýbrž i důvěryhodný „podnikatelský stát“ se schopností účastnit se rizikových, nezaručených investičních operací, z nichž má soukromý sektor obvykle strach. Dnes o prosperitě a růstu podstatnou měrou rozhoduje to, zda a jak je stát schopen podpořit technologický pokrok. A to je právě to, co náš stát příliš nedělá!
Jak si na tom z hlediska technické vyspělosti a inovačního potenciálu Česká republika stojí? OECD provádí měření toho, jak na tom státy jsou z hlediska technické vyspělosti a konkurenceschopnosti. Díky tomu máme k dispozici čísla, která poměrně přesně vystihují stav naší ekonomiky.
Začneme dvěma pozitivními ukazateli. Veřejné výdaje na výzkum a vývoj činí v naší zemi 0,87 procenta (za rok 2015) hrubého domácího produktu (HDP), což nás řadí mezi nejvyspělejší státy (tento i následující údaje lze nalézt na www.innovationpolicyplatform. org/content/czech-republic). Tento ukazatel víceméně měří objem investic do vědy a výzkumu (jak základního, tak aplikovaného). Další ukazatel, investice do informačních a komunikačních technologií ve výši 3,7 procenta HDP nás dokonce řadí na druhé místo na světě. Bohužel tím dobré zprávy končí.
Základním ukazatelem technické vyspělosti národní ekonomiky, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje její konkurenceschopnost a perspektivu, je podíl výdajů firem na výzkum a vývoj na hrubém národním produktu (HDP). Jinými slovy: čím větší je objem výdajů na výzkum a vývoj ve firmách, tím jsou technicky vyspělejší, produktivnější a tím větší objem zboží vyrobí a prodají. U nás tento objem v roce 2015 činil 1,1 procenta, což je průměr zemí OECD, ale současně je to na chvostu zemí EU. A hlavně, je to dvakrát méně než u států jako Německo, USA, Švýcarsko, Dánsko, Švédsko nebo Rakousko a třikrát méně, než dosahují státy jako Izrael, Japonsko či Jižní Korea. Není náhodou, že právě vyspělé státy, které mají investice firem do výzkumu a vývoje dvakrát větší než my, mají produkci na hlavu třikrát větší a průměrné platy až čtyřikrát vyšší. Pokud chceme vůbec uvažovat o dohánění vyspělých států v životní úrovni, pak musíme radikálním způsobem něco udělat s objemem prostředků firem investovaných do výzkumu a vývoje.
Počet patentů v poměru k HDP uplatněných na klíčových patentových úřadech v Evropě, Japonsku nebo USA má Česko třikrát menší, než je průměr zemí OECD, desetkrát menší než Německo, Švédsko nebo Izrael a dvacetkrát menší než Japonskoa USA. Tento ukazatel vypovídá nejen o inovativnosti národní ekonomiky, ale je hlavním ukazatelem úspěšnosti takzvaného aplikovaného výzkumu. Přes značné prostředky investované do vědy a výzkumu, a zejména pak do aplikovaného výzkumu (z hlediska objemu investic vědy a výzkumu jsme na úrovni velmi vyspělých států), jsou výsledky žalostné.
Pro financování inovací a zejména startupů (vznik nových firem s novou technologií či s novýmvýrobkem) je klíčový rizikový (venture) kapitál. Inovace jsou sférou z hlediska výsledků velmi nejistou, volný trh nemá dostatek nástrojů ke zjišťování toho, která technologie nebo technická inovace má budoucnost, protože o tom rozhoduje řada netržních okolností. Venture kapitál obvykle pouze nepůjčuje, nýbrž často kapitálově vstupuje do firem, jimž poskytuje prostředky, aby měl možnost ovlivnit chování inovátorů, kteří jsou často v zajetí svých vizí a vynálezů, mají tendenci podceňovat ekonomické hledisko podnikání a dopouštějí se morálního hazardu. V naší zemi je rizikový kapitál v objemu 0,006 procenta HDP, což je čtyřikrát méně než průměr zemí OECD, desetkrát méně než ve Finsku či Švédsku a šedesátkrát méně než u lídrů inovací Izraele a USA. Jinými slovy, v ČR tento kapitál existuje v míře zcela nedostatečné.
Mizerné podmínky pro rozjezd startupů v Česku dokládá další ukazatel: počet firem mladších pěti let uplatňujících patent na patentových úřadech v Evropě, Japonsku a USA, tedy firem relevantních na zahraničních trzích. V roce 2015, kdy bylo měření provedeno, taková firma u nás neexistovala!

Šance jsou prostě nerovné

K tomu připočtěme skutečnost, že naše země se v minulém čtvrtstoletí stala montovnou a servisem více či méně jednoduchých služeb pro nadnárodní firmy. Podíl domácích firem v našem průmyslu na celkové produkci zaostává za úrovní vyspělých států. Pokud nechceme, aby ČR zůstala montovnou pro kolosy, které mohou kdykoliv přesunout svoje provozovny do oblastí s lacinější pracovní silou, musí stát koncepčně podporovat podnikání firem v technicky progresivních a perspektivních oborech. Jen tak zajistí dlouhodobou perspektivu ekonomického růstu, a tím i růstu životní úrovně.
Jako geograficky, demograficky i hospodářsky menší stát jsme vydáni politice velkých korporací, které jsou nositeli hlavních trendů technologického vývoje, a tím i ekonomického úspěchu. Proti takovým korporacím mají tuzemské společnosti malé šance uplatnit se v technicky perspektivních oborech. Ostatně v přístupu k inovacím a know-how jsou nejen naše národní firmy znevýhodněny vůči nadnárodním společnostem. Podle OECD je v přístupu k novým technologiím narušena hospodářská soutěž. Také proto je nutné podporovat inovace a technický rozvoj domácích firem.
Strategií – tedy těch odpovědnějších – tuzemských politických stran jsou státní investice do vzdělání, vědy a výzkumu, což je považováno za dostačující. Tato čísla sama o sobě, jak jsme poukázali výše, nejsou špatná. Jenže: málokdo již zkoumá konkrétní dopad daných investic na podnikání domácích firem. Zejména věda a výzkum žijí ve svém vlastním světě grantů, publikování a konferencí, aniž by z jejich činnosti náležitě a profitovaly domácí firmy. Pokud učiní opravdu významný objev, tak ten se často stane kořistí nadnárodní korporace, která na něm vybuduje velký byznys, aniž by to mělo citelně příznivý dopad pro zemi, v níž objev vznikl a která z valné části zaplatila jeho vývoj. Přičteme-li k tomu žalostně nízký objem našich patentů přihlášených na hlavních patentových úřadech ve světě (rovněž viz výše), pak musíme konstatovat, že přínos tolik vychvalované politiky podpory vědy a výzkumu je pro naši ekonomiku dosud velmi střídmý.

Zapomeňme na klišé

Doba se změnila, s ní se mění i role státu. Stát by obecně měl více podporovat technickou inovaci podniků v rámci národní ekonomiky. Pokud jde o kvantitativní vymezení výše státní podpory pro inovaci, tak lze vycházet z rozdílu mezi ČR a vyspělejšími státy. Podíl vývoje a výzkumu u našich firem na HDP v roce 2015 činil 1,1 procenta, což reprezentovalo 48 miliard korun. Vyspělé země dosahovaly v té době dvakrát vyšší částky, takže nám chybělo dalších plus minus 48 miliard vydaných našimi podniky na výzkum a vývoj. Pokud by měl mít inovační program státu relevantní účinnost, pak by se nutně výše roční plánované podpory na inovace musela pohybovat okolo čtyřiceti miliard. S takto nastavenými prioritami a proporcemi bychom se mohli daleko spíš než teď blížit produktivitě elitních evropských států, jako jsou Německo, Rakousko nebo Dánsko.
Český stát stojí před úkolem vytvořit strategii inovační politiky, v níž určí technologická a výrobní odvětví perspektivní pro inovace z hlediska situace v domácí ekonomice, možností vědecko-technické základny země a stavu kvalifikace domácích lidských zdrojů. Stát musí zformulovat v rámci technicko-ekonomické strategie směry a cíle, jež chce podpořit formou pobídek. Na základě této strategie pak bude (spolu)financovat projekty výzkumu a vývoje soukromých firem.
Financování projektů podnikového výzkumu a vývoje ze strany státu zahrnuje granty, dotace, zvýhodněné půjčky a kapitálové financování. K tomu lze využít stávající Technologickou agenturu ČR nebo by měla být vytvořena nová agentura pro podporu konkurenceschopnosti. Financování inovačních projektů by probíhalo na základě výběrového řízení v návaznosti na veřejné výzvy, z nichž by pro financování dotyčná agentura vybrala nejlepší projekty.
Stát by se stejně tak neměl vyhýbat razantnějšímu propojení „státních“ vědy a výzkumu s byznysem, a to jednak nastavením grantové politiky (aby v rámci možností sloužila potřebám soukromého sektoru v oblasti inovací), jednak činností institucí, jež by zastávaly funkci mostů mezi světem vědy a světem podnikání.
Jestliže se naše společnost – její politická reprezentace, podnikatelské, vědecké a intelektuální elity – rychle nevzpamatuje, tak nadobro ustrneme v krajinách montoven vydaných na pospas nadnárodním společnostem, u nichž budou zdejší politici nedůstojně žebrat, aby u nás se svými provozovnami ještě aspoň nějaký čas vydržely. Soukromá podnikatelská iniciativa při akceleraci technologického vývoje v zemi jako ta naše už nestačí, je třeba prolomit ideologická neoliberální klišé o všemocnosti trhu. Stát musí být do budoucna partnerem soukromopodnikatelské sféry se společným úkolem maximálního rozvoje inovací. Bez podpory inovací státem se česká ekonomika propadne na periferii a bude cele vystavena turbulencím a náhodnému vývoji globální ekonomiky.

Vyšlo 1.7.2017 v Lidových novinách, příloha Orientace