Okupaci 21.srpna 1968 jsem zažil ve věku 15 let. Bohužel nebo bohudík v téměř dospělém věku, kdy je člověk schopen vnímat rozsah tragédie, kterou okupace znamenala. Pražské jaro 1968 přineslo, ať si říká kdo chce, co chce, skutečnou svobodu. Zažil jsem, jak lidé na prvního máje před tribunou bouřlivě zdravili Dubčeka jako nositele nové naděje. Celá společnost žila v opojné euforii nečekané svobody uprostřed Mordoru zemí socialistického tábora. Bylo to něco neskutečného a famózního. A do toho opojení svobodou vtrhlo přes půl miliónů vojáků tzv. bratrských států a udělalo se svobodou rázný konec.

Kdo to na vlastní kůži nezažil, neví jakou nevýslovnou trýzeň nám to způsobilo. Jedině v písních Karla Kryla lze nalézt odlesk této bolesti. Dodnes, když si pustím některou z písní z jeho elpíčka Bratříčku, zavírej vrátka, tak se ve mě otevřou staré rány, jakoby byly živé. Sta tisíce lidí emigrovalo, protože už nesnesli dál žít v nesvobodě poté, co se nadechli oné opojné naděje. Většina nás zůstala a musela velmi zatnout zuby, aby vydržela nápor obnovené totality v podobě tvrdé normalizace.

Jsme národ, který si sám dokáže připravit peklo v podobě komunistického režimu po roce 1948. Nikdo nás k ničemu nenutil, celkem demokraticky jsme si komunistické peklo zařídili sami. Ale jsme také schopni sami se z takového maléru dostat, jak ukázal 68. a poté 89. rok. Jenom na půl miliónovou sovětskou (ruskou) armádu nemáme, ta je nad naše síly. Proto jsme si všichni po Listopadu 89 oddechli teprve poté, co Sovětská vojska odtáhla, a ještě víc, když jsme vstoupili do NATO, kterého se i Rusové bojí. Vždycky, když nějaký blb nebo zrádce začne koketovat s Ruskem nebo zpochybňovat naše členství v NATO, tak se ve mě probouzejí staré vzpomínky a já znovu vidím ruské vojáky na Václaváku.

Vyšlo v Revueprostor.cz