Jakkoliv je globalizace zásadním a možná na první pohled nejdůležitějším fenoménem dnešní doby, jde stále jen o fenomén, jev, vnější manifestaci hlubšího pohybu a podstatnější reality. Už jenom ze samotné definice globalizace jako procesu integrace a sílícího vědomí světa jako jednoho celku je evidentní, že v ekonomické oblasti se globalizační pohyb dostává do rozporu s vlastním principem kapitalistické ekonomiky založeném na svobodném individuálním podnikání na bázi nabídky a poptávky řízeném neviditelnou ruku trhu. Neviditelná ruka trhu založená na neomezené svobodě podnikajících subjektů je opakem integrace a potřeby reflektovat svět jako jeden celek.

Volný trh je založen právě na vyloučení možnosti toho, aby kterýkoliv aktér volné soutěže ovlivňoval, či dokonce integroval trh za nějakým účelem v jeden celek. Oproti tomu globalizace je jedna velká výzva k celkové zpětné vazbě, k sebereflexi a následné regulaci. Bytostným rysem globalizace je směřování k seberegulaci z pozice poznání celkového pohybu. Jinými slovy globalizace je výzva k plánování a řízení globálních parametrů (omezení znečišťování kysličníkem uhelnatým na prvním místě). Toto směřování opačným směrem, než jak velí kapitalistická logika, je jen indikací toho, že se něco zásadního děje s kapitalismem jako takovým. Něco, co je skryto za procesem globalizace.

Zcela zásadní roli v procesu globalizace hraje technika, která prorůstá tělem ekonomiky, společnosti a našimi životy geometricky se zrychlujícím tempem. Proces technizace proměňuje charakter ekonomiky, což souvisí s uvedenou změnou kapitalismu. Globální ekonomický systém narazil na limity, které si stále více žádají uplatnění konceptu udržitelného vývoje jako jediné racionální a technicky průchodné varianty lidské existence na planetě. Technika na jedné straně a koncept udržitelného vývoje na straně druhé se ukazují jako dvě stránky téhož procesu. Zřetelně se zde také rodí nová planetární subjektivita neboli vědomí těchto limit a nutnosti na ně nějak reagovat v rámci nových postupů a jde jen o to, který dějinný subjekt si koncept techniky spojené s konceptem udržitelného vývoje osvojí a začne ho prosazovat v praxi.

Technokratismus

Podstatou dnešní etapy globalizace je vznik vnitřně propojeného systému globální ekonomiky, složeného z největších globálních korporací produkujících rozhodující sortiment zboží a řídícího se vlastními pravidly rozhodování o výrobě, investicích a alokaci zdrojů v podstatě nezávislého na hospodářské a finanční politice národních států. V tomto systému se vyrábějí rozhodující produkty spotřebního koše, auta, televize, ledničky, počítače, mobily, myčky ad. Tento systém se řídí jinými pravidly než klasický kapitalismus. Motorem je zde technologický pokrok na bázi vědy a techniky a nikoli už jen honba za ziskem.

To, co dnes zejména propojuje globalizující se svět, je technika. Na rozdíl od klasického kapitalismu, kde honba za ziskem byla rozhodujícím motorem globálních změn. Hlavním způsobem komunikace globálního světa je technověda. Globální svět ovládaný „planetární technikou“ je lhostejný k osudu jednotlivých států, ale nikoli dopředu nepřátelský. S kýmkoliv, kdo je technicky progresivní, se ihned spojí a dá mu šanci. Globální ekonomika to není už jen svět kapitálu, je to svět techniky, znalostí a inovací. Kapitalismus v klasické podobě není dnes dominantním politicko-ekonomickým řádem, ale přežívá na okraji ekonomiky a společnosti. Ekonomika se ve své rozhodující části na globální úrovni řídí jinými principy a zákony než kapitalismus. Globální charakter finančního kapitálu je ale v rozporu s národním rozměrem států, které nemají možnost vstoupit do globálních ekonomických procesů a jakkoli je ovlivnit, protože fungují nad rámec jejich národních pravomocí.

Kapitalista-podnikatel se proměňuje ve finančního kapitalistu-akcionáře. Finanční
kapitál zaujímá navenek vedoucí pozici v ekonomice. Kapitalista-podnikatel se proměnou
v akcionáře, jehož hlavní aktivitou se stává podnikání (spekulace) na burze, přesunul do
sféry finančního kapitálu a nemá už mnoho společného s výrobním kapitálem a s klasickým
podnikáním. Jeho pouto k podnikání (výrobě) je redukováno na starost o pouhou finanční
ziskovost firmy, jejíž akcie vlastní. Dnes někteří ekonomové hovoří o finančním kapitalismu fungujícím vedle klasického kapitalismu.

Finanční kapitál je v principu globální a je i globálním tmelem ekonomiky. Podnik namísto dosavadního kapitalisty-podnikatele řídí a spravuje manažerská, technická a administrativní vrstva, která se tak stává klíčovou strukturou ekonomiky. Oddělení vlastnictví od řízení a správy podniku je největší změnou, která se v éře kapitalismu odehrála. Tento proces popsal americký ekonom John K. Galbraith v knize The New Industrial State (1979) a tuto novou řídící vrstvu pojmenoval „technostructure“. Skutečnost, že vlastník-kapitalista resignuje na to nejpodstatnější a nejvlastnější, co v podnikání může být, a sice řízení a správu vlastního podniku, a žije jako nějaký rentiér z dividend, je doslova revoluční. To neznamená, že se kapitalismus mění a vyvíjí, že jde o nějaké další stadium kapitalismu, o jakýsi postkapitalismus, to je konec kapitalismu. Kapitalista jako kategorie přestává existovat a kde není kapitalista, tam těžko může být nějaký kapitalismus. Ekonomika, kterou řídí technostruktura, již není kapitalistickou ekonomikou, ale novou jinou ekonomikou. My pro ni razíme název technokratismus podle nového skutečného vládce ekonomiky – technostruktury.

Systém soukromého vlastnictví se stal v rozhodující části ekonomiky, kde převažuje
akciový způsob vlastnictví a akcie jsou volně obchodovány na burze, čirou formou.
Korporace a podniky řídí a ovládá technostruktura, přičemž reálný vliv skutečných
vlastníků – akcionářů na chod podniků, na výrobu, investice a vývoj je zanedbatelný.
Aktivita vlastníků se vyčerpává pouze spekulativními obchody s akciemi na burze, samotný chod
podniků neznají, objektivně ani znát nemohou a většinou je ani příliš nezajímá. Ve skutečnosti parazitují na organismu podniků, korporací a firem, odsávají z nich kapitál v podobě vysokých dividend, které si nikterak nezaslouží.

Trh versus oligopol

V rozhodující globální části ekonomiky, v technokratismu, je systém volného trhu, kde výrobci v rámci konkurenčního boje bojují na základě nabídky a poptávky o úspěch a kde vládne neviditelná ruka trhu, nahrazen plánovitým systémem, v jehož rámci je tržní síla výrobců natolik velká, že jsou s to víceméně kontrolovat ceny i objemy prodaného zboží. Firmy se zde proměňují ve velké korporace. Klasický trh se mění v oligopol. Oligopol není ani klasický trh volné konkurence, ale není to ani monopol, jak to často traduje klasická politická ekonomie. Je to tržní struktura, která umožňuje do určité míry kontrolovat nebo alespoň předvídat ceny a objemy prodané produkce, a přitom zachovat potřebnou míru konkurence.

Hospodářskou činnost řídí nejen cenové signály trhu, ale vůle k trvalému vylepšování
technických vlastností výrobků a výrobních prostředků a technologií používaných k jejich
výrobě. Velké korporace v této části ekonomiky postupují v součinnosti (oligopol) v rámci trvale udržitelného zlepšování svých produktů jako základny pro stabilní ekonomické prostředí, což jim umožňuje dlouhodobě plánovat technicky, znalostně, materiálně, personálně a marketingově velice složitou výrobu. Velké korporace si na současné úrovni a hlavně složitosti technického vývoje nemohou objektivně dovolit nejistoty plynoucí z trhu založeného na prostém mechanismu nabídky a poptávky.

Kapitalismus předpokládá motivaci pro činnost vycházející z hledání zisku. To se dnes na
všech úrovních výrobního procesu proměňuje. Management (technostruktura) u velkých
korporací namísto zisku upřednostňuje stabilitu a trvale udržitelný technologický vývoj, na
zisku lpí jen úzká vrstva akcionářů, kteří parazitují na těle podniků a korporací. Zaměstnanci
na všech dalších úrovních, s výjimkou mechanické manuální práce, se v práci realizují,
vidí ji jako projekci svých vlastních tvůrčích představ a cílů. Pekuniární vztah k práci zaměstnanců už není jedinou motivací, důležitou motivací se stává seberealizace zaměstnanců v procesu tvůrčího hledání řešení pro cíl zadaný firmou. Firma je schopná definovat obecně cíl, ale jeho tvůrčí vyřešení je úkolem pracovníků a firma je v tomto životně závislá na tvůrčích schopnostech zaměstnanců.
Z toho vyplývá vzájemný respekt firmy a zaměstnance, firma zaměstnancovi dává práci –
možnost seberealizace (a adekvátní mzdu odpovídající jeho pracovnímu zařazení
v daném ekonomicko-kulturním prostředí), zaměstnanec firmě odevzdává relativně tvůrčí
řešení úkolu, které je v daném čase a místě originální, zaměstnanec je v jistém smyslu
„nenahraditelný“, jeho hodnota není dána jeho platem, ale jeho tvůrčím přínosem pro firmu.
Zaměstnanec je vázán na prvním místě vztahy loajality, identifikace a adaptace a teprve
na druhém místě vztahem pekuniárním. Čistě pekuniární vztah k práci je ponechán profesím
vykonávajícím mechanickou, ubíjející a manuální práci a pracovníci těchto profesí jsou na
spodním žebříčku společenské hierarchie, pohlíží se na ně jako na lidi potencionálně
ohrožené, v nouzi, jsou to zpravidla první beneficienti sociálních programů a pomocí.

Zbytkový kapitalismus v podobě volného trhu existuje sice i nadále, ale jen v oblasti výrobků produkčně i technologicky nenáročných, jejichž výroba je snadno dostupná komukoliv, kdo disponuje standardně velkým kapitálem na rozjezd takové výroby. I do této sféry však vstupují velcí hráči, kteří hlavně v koncové části ekonomického řetězce (zpracování prvotních surovin, distribuce) vytvářejí oligopolní struktury velkých obchodních řetězců a zpracovatelů prvotních surovin a kteří postupně přeměňují poslední diaspory kapitalismu volné konkurence na plánovací systém. V lůně kapitalismu se vyvinul nový ekonomický systém, technokratismus, který postupně vytlačil kapitalismus na okraj ekonomiky.

Nové třídní rozdělení světa

Člověk, který je součástí nového systému technokratické ekonomiky, už není klasický homo economicus (egoistický a racionální), ale homo technicus (kooperativní a tvůrčí). Být součástí tohoto systému znamená být jiným (v jistém ohledu vyspělejším) člověkem, než jakým člověk byl v éře kapitalismu. I když technokratický ekonomický systém zahrnuje přes polovinu objemu ekonomické produkce, tak početně jde o daleko menší množství lidí. Většina obyvatelstva nadále zůstává uvnitř kapitalistického systému, který má lokální charakter. A v tom je podstata problému. Technokratismus je globální systém ekonomiky, zatímco stále ještě existující (zbytkový) kapitalismus funguje na lokální úrovni. Většina lidí se pohybuje v systému, který je na ústupu a který je nahrazován výkonnějším a progresivnějším systémem. To generuje nové třídní rozdělení světa na ty, kteří už jsou součástí nového (globálního) technokratického světa, a ty, kteří zůstávají ve starém (lokálním) kapitalistickém systému. Odtud plynou i různé pohledy na celospolečenské problémy a jejich řešení. Svým způsobem lidé z obou světů vidí problémy světa z téměř opačných pozic a hodnotových paradigmat.

Ve sféře kapitalismu na lokální úrovni vládne neviditelná ruka trhu, který je nelítostným
bojem všech proti všem na principu hry s nulovým ziskem, u zaměstnanců dominuje
pekuniární motivace k práci, práce je obtížným břemenem, hlavním benefitem a cílem
je co nejvyšší mzda a volný čas. Kapitalisté-zaměstnavatelé jsou motivování výhradně honbou za ziskem. V této sféře se prosazuje konzumerismus a chamtivost. Lidé kapitalismu se cítí ohroženi nástupem globalizace, a proto požadují ochranný deštník národního státu. Trump vítězí v presidentských volbách právě tím, že slibuje návrat pracovních míst (výrobu iphonů vrátit zpátky z Číny, výrobu automobilů z Mexika). Že je to nesmysl a že žádná vláda (pokud nebude totalitní diktaturou) nemůže soukromé firmy donutit, aby přesunuly výrobu dle jejího přání, voliče v podstatě nezajímá. Právě to ale právě otevírá poptávku po nedemokratických metodách.

Populisté všeho druhu nabízejí ochranný deštník národního státu nejen před ekonomickou nejistotou, kterou přináší globální ekonomika, ale před všemi „novotami“, jako jsou genderová problematika, ochrana menšin, registrované partnerství, politická korektnost, multikulturní koncept, tedy před vším, co rozvrací „přirozený“ svět, narušuje stávající kulturní paradigma a tradiční společenské a rodinné uspořádání. A zejména pak ochranu před masovou migrací. Ta se jeví jako tak zásadní politické téma, že je s to změnit, či dokonce destruovat demokratický systém. Velká část této populace by byla ochotná obětovat liberální demokracii jistotě hráze před přílivem uprchlíků a ekonomických migrantů.

Lidé technokratismu jsou kosmopolitní, otevření výzvám moderního světa, jejich osobní
kariéra je založená na komunikaci, spolupráci a na přijímání globálních procesů jako šance na
osobní růst a uspokojující kariéru. Lidé technokratismu nejsou jen lidé spjatí s provozem
technokratické ekonomiky, ale organicky k nim patří i lidé z akademické, vědecké a
výzkumné sféry, která má pro technokratický systém zcela zásadní význam, a rovněž lidé
z neziskového sektoru, z kultury (z kulturního průmyslu, což je sféra, která absorbuje
pracovní sílu vytěsněnou technologickým pokrokem).

Světy kapitalismu a technokratismu existují vedle sebe, prolínají se v rámci jednotlivých
států, avšak nejsou kompatibilní. Jen obtížně hledají společné hodnoty a body zájmu.
A vlivem migrační krize v době volného pohybu osob v globálním rozměru se
stupňuje konflikt o koncept multikulturního soužití, který se stal katalyzátorem zásadního
rozdělení společnosti na globální a lokální občany. Konflikt vyvolaný migrační krizí však
svádí k tomu zjednodušovat celou záležitost na multikulturní otázku nebo otázku
migrantů, a tedy na boj globálního s lokálním. Není tomu tak! Situace je daleko složitější a konflikt rozdělující společnost má daleko hlubší kořeny spočívající především v existenci dvou ekonomicko-společenských formací, kapitalismu a technokratismu, vedle sebe. Konfliktní soužití těchto dvou světů zakládá nový klíčový politický zápas (podobný, jako byl konflikt mezi prací a kapitálem), který se pravděpodobně stane základním společenským a politickým antagonismem 21. století.

Vyšlo v deníku Právo, příloha Salón
Detailně tuto problematiku zpracovává moje kniha Technokratismus.