Celých padesát let, které uplynuly od roku 1968, se dohadujeme o tom, co se vlastně stalo, jaký to mělo význam a jak to posunulo nebo neposunulo naší zemi kupředu. A hlavně jakou to mělo před sebou perspektivu, kdyby nedošlo k zásahu bratrských armád. Byl obrodný proces v roce 1968 prostě bojem dvou komunistických frakcí o moc (Václav Klaus, Daniel Kroupa)? Nebo to byla marná snaha o demokratickou reformu nereformovatelného totalitního komunistického systému, který by režim musel stejně potlačit nebo by skončil sám režim (Pavel Tigrid)? Či naopak byl to pokus o demokratický socialismus jako reálnou alternativu vůči kapitalismu (Milan Kundera)?

Hned na podzim roku 68 se rozhořel spor o smysl osmašedesátého mezi dvěma předními protagonisty obrodného procesu, Milanem Kunderou a Václavem Havlem. Kundera ve svém článku Český úděl definoval osmašedesátý rok jako světově významný dějinný čin spočívající v pokusu nastolit životaschopnou variantu demokratického socialismu. „Pokus vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu.“
Na což Václav Havel reagoval ostrou polemikou nazvanou případně Český úděl? “Opravdu: budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem!“.

Zůstaneme-li u těchto formulací, tak nemůžeme než dát za pravdu Havlovi. Opravdu zrušení cenzury a omezení vlivu tajné policie není z hlediska výdobytků tehdejšího demokratického světa nic světoborného. Jenže ono to nebylo až zas tak jednoduché. Kundera opomněl Šikovu ekonomickou reformu, která obrodnému procesu přidávala další snad i dějinný rozměr.

Šikova reforma byla založená na konceptu kolektivního vlastnictví podniků. Stát zůstával i nadále vlastníkem všech podniků, ale konkrétní správa jednotlivých podniků byla přesunuta na kolektivy pracujících v daném podniku, kteří si volili podnikovou radu (něco jako představenstvo akciové společnosti) a ta jmenovala ředitele. Správa podniku byla omezena na podnikatelskou činnost, podniková rada nemohla podnik prodat nebo vyhlásit bankrot, tyto základní vlastnické operace byly vyhrazeny státu jako konečnému vlastníku. Ale mohla volně disponovat se ziskem, což jí dávalo plnou podnikatelskou volnost. Současně Šikova reforma zredukovala účinnost plánovacího systému, který měl pouze stanovovat rámcové hospodářské cíle. Podniky měly mít podnikatelskou volnost v rámci konkurenčního prostředí tvořeného samostatnými podniky vlastněnými kolektivy pracujících. Samozřejmě že reforma měla řadu omezení plynoucích z toho, že stát zůstával konečným vlastníkem výrobních prostředků, a sice že nový podnik mohl založit jenom stát, podniky měly omezenou možnost rozšiřovat svoje podnikání do jiných odvětví, existoval stále státní monopol zahraničního obchodu. Současně reforma povolila individuální podnikání na živnostenské bázi, přičemž se počítalo s tím, že bude omezen počet pracovníků, které může soukromník zaměstnat.

Stejně jako demokracie byla povolená jen napůl, protože stále zůstával mocenský monopol komunistické strany, tak zavedení tržních principů mělo zůstat na poloviční cestě. Jenže to byl jenom začátek nějaké cesty. Z povahy procesů, které demokratická a ekonomická reforma nastartovaly a které mají vysoce expanzivní charakter, plyne, že by nezůstaly na poloviční cestě. Komunistický mocenský systém by se jak v politické, tak i v ekonomické rovině dostal do příkrého rozporu s obrovským tlakem na další uvolnění. Je v logice věci, že by stejně nakonec komunistický monopol padl a nebo by zkrachovala demokratická reforma. A stejně tak by sílil tlak na uvolnění rukou pro podniky, aby mohly expandovat mimo své odvětví. Stejně tak by se stupňoval tlak stovek tisíců drobných podnikatelů na možnost rozšířit své úspěšné podnikání. Jestliže byla ex post Šikova reforma vyhodnocena ekonomy jako nefunkční polovičatá reforma nereforma, pak tato hodnocení nebrala v potaz další přirozený vývoj, který by dříve či později prorazil umělé hranice stavěné vládnoucí komunistickou byrokracií.

Celkově se v rámci obrodného procesu rodila velice zajímavá společenskoekonomická formace směřující v politice postupně k parlamentní demokracii a v ekonomice k systému založeném na samostatně podnikajících podnicích vlastněných kolektivem pracujících a na individuálním podnikání samostatných osob, který by do jisté míry v sobě obsahoval prvky tržní ekonomiky. Bylo by zajímavé sledovat, jak by si takový ekonomický a politický systém vedl v porovnání s kapitalistickými státy. Hlavní rozdíl by nakonec mezi nimi byl v tom, že v kapitalistickém systému mezi vlastníky dominují hlavně akcionáři, zatímco v našem systému by to byli zaměstnanci daného podniku. Kdo by byl lepším hospodářem? Akcionáři, kteří dnes většinou ani netuší, co se v podniku děje a jediné, co je zajímá, je výnosnost akcií? Nebo zaměstnanci podniku, kteří by nepochybně tlačili na co nejvyšší mzdy a je možné, že by většinu zisku utopili ve mzdách, ale o podniku by věděli mnohem víc než akcionáři a navíc by k němu cítili na rozdíl od akcionářů loajalitu. Toť otázka, na níž se už odpověď nedozvíme, protože bratrské armády tomu zatnuly tipec.

Další a podstatný rozdíl mezi kapitalistickou ekonomikou a ekonomikou založenou na kolektivním vlastnictví by byl v tom, že kolektivní vlastník nezná pojem dividenda. Soukromý vlastník část zisku reinvestuje do svého podniku, část použije na zvýšení mezd a část zisku v podobě dividend spotřebovává v rámci osobní spotřeby. Podniky v kolektivním vlastnictví by měly jen první dvě možnosti, jak použít zisk: reinvestice do podniku a navýšení mezd. V tomto systému neexistuje osobní spotřeba zisku. Jestliže v roce 2017 činila v USA hodnota čistého příjmu z korporátních dividend dosáhla 990 mld. dolarů (U.S. Bureau of Economic Analisis), což činilo zhruba 5% hrubého domácího produktu, pak si podle toho můžeme udělat představu o tom, jakých úspor by dosáhl systém, který by žádné dividendy neproplácel.

Vývoj v Číně ukazuje, že pro komunistický systém není až takový problém zavést úspěšně tržní ekonomiku v rámci socialistického hospodářství. Systém vlády jedné strany se v klidu snese společně s tržním hospodářstvím a soukromým vlastnictvím. Velký ekonomický růst Číny v posledních dvaceti letech je výsledkem takové koexistence. Proč by se tedy v reformovaném socialistickém systému v Československu, které by navíc bylo oproti Číně demokratické, nemohl odehrát podobný ekonomický zázrak? V takovém případě by kapitalistický řád považovaný dosud při všech jeho chybách a omezeních za jedinou možnou variantu společenskoekonomického uspořádání, dostal v podobě československého socialismu s lidskou tváří vážného konkurenta.

Vyšlo zkrácené v deníku Právo