Když se počátkem 90.let minulého století rozjížděla ekonomická reforma, všichni zúčastnění říkali, aniž vůbec měli tušení, jak zásadní pravdu vyslovují, že transformační proces a zejména pak proces privatizace bude mít svoje transakční náklady, a to především v podobě korupce, která tento proces bude doprovázet.

Ze dne na den: rozpad státem řízené ekonomiky

Jestli chce někdo porozumět ekonomické transformaci, jestli chce porozumět tomu, před jakými úkoly vlastně stála, a jestli chce spravedlivě zhodnotit její průběh a její výsledky, pak si musí představit následující situaci, v níž se ocitla česká politika a ekonomika v roce 1990. Měli jsme zavedený systém státního řízení ekonomiky do výroby posledního šroubku. Drtivou většinu své produkce jsme vyváželi do socialistických států RVHP a převážnou část této drtivé většiny tvořily stroje a zařízení pro továrny těchto socialistických zemí. Byli jsme jakousi dílnou zemí RVHP, které svoje výrobní prostředky kupovaly od nás. Tento trh zemí RVHP ze dne na den zmizel. Éra RVHP, která sice moc neplatila, ale brala všechno, co jsme vyprodukovali, skončila. Od nynějška jsme museli hledat odbyt pro svoje výrobky na západních trzích, které byly nekonečně náročnější a konkurence samozřejmě nesrovnatelně silnější.

Dále jsme se rozhodli opustit systém řízení ekonomiky a podniků státem, a to co nejrychleji. Prvním důsledkem bylo, že řídící kádry nejen přestaly podniky cíleně spravovat, ale začaly je rozkrádat. To se nám podařilo dočasně zastavit tím, že jsme jim odebrali zásadní manažerská a vlastnická oprávnění, jako je prodej majetku, úvěry nad určitý limit apod. Tím jsme sice (alespoň částečně) zamezili kradení, ale současně jsme jim znemožnili strategické a racionální řízení podniků. Věděli jsme dobře, že takový stav je krátkodobě nesmírně riskantní a škodlivý a dlouhodobě zničující. V perspektivě jednoho až dvou roků se rýsovala hospodářská katastrofa, která by nepochybně zvrátila demokratické výsledky sametové revoluce.

Za této situace přišli reformní ekonomové sdružení okolo Václava Klause s konceptem rychlé privatizace založené na kupónové metodě jako jediné možnosti, jak toto zvládnout. Věřili jsme a museli jsme věřit, protože žádný jiný recept neexistoval, že privatizace nás tímto údolím ekonomické a posléze i politické smrti provede. Věděli jsme, že to nebude zadarmo, že tento proces transformace ekonomiky bude mít svoje transakční náklady (jak se tehdy elegantně říkalo), ale jakékoliv možné a představitelné negativní následky nám připadaly jako dětská legrace proti ekonomickému a politickému krachu, který reálně hrozil. A transformace se povedla, splnila svůj cíl.

Vybudovali jsme tržní ekonomiku založenou na soukromém vlastnictví, v níž většina dosavadních podniků zkrachovala, ale vznikly nové, které si našly zákazníky a odbyt pro své výrobky na nových západních trzích. Nová ekonomika našla svoje místo v rámci světové ekonomiky, dohání v produktivitě a ekonomické výkonnosti vyspělé státy, v poslední době dokonce rekordně roste a má mimořádně nízkou míru nezaměstnanosti. Prostě jsme prošli údolím smrti, přežili jsme a z čistě ekonomického hlediska jsme dokonce přežili více než dobře.

Kupónovka, Šikova reforma a chybějící investoři

V bodě nula před transformací se nabízely v politickém prostoru tři koncepty řešení.
Prvním byla Klausova kuponová privatizace, druhým Zemanova privatizace do rukou zaměstnanců, třetím prodej státního majetku za peníze. Zemanův model privatizace navazoval na Šikovu reformu z osmašedesátého roku, v níž podniky přešly do rukou kolektivu pracujících v daném podniku. Byl to zajímavý koncept, který by možná byl vhodným doplňkem kuponové privatizace. Kolektivy vlastněné pracujícími by noví vlastníci těžko vytunelovali, jak se stalo u velké části privatizovaných podniků. Navíc je otázkou, zda by kolektiv pracujících nebyl lepším správcem majetku než rozdrobení akcionáři, kteří povětšinou nemají ponětí o tom, co se v podniku děje, natož co by se tam dít mělo. Tato varianta byla ovšem v duchu nově zrozeného a dominujícího pravicového myšlení s výsměchem odmítnuta. (Zde se kaje i autor těchto řádků za svojí tehdejší omezenost).
Třetí koncept prodeje majetku za peníze by byl asi nejlepší, kdyby investoři o státní podniky v té době měli zájem. Takový kapitál, který by investoval do něčeho tak podezřelého, jako byly socialistické podniky, prostě na trhu nebyl. Zahraniční investoři si vyzobávali nejlukrativnější podniky, jako byla mladoboleslavská Škodovka, a tím to haslo. Toto nebyla cesta k reálné privatizaci, naopak čekání na zájemce o koupi státních podniků by bylo přesně tou cestou do pekla, o níž jsem hovořil.

Co se týkalo kuponové privatizace, vedl se spor o to, zda se má nejprve vybudovat právní základna v podobě institucí (burza, kapitálový dohled) a zákonů, které by zaručovaly ochranu majetku drobných akcionářů a regulérnost kapitálových a majetkových transakcí. To byl spor mezi ODS a OH (Občanské hnutí). ODS, která byla v té době dominantní politickou silou a spolu s ODA řídila transformační proces, se rozhodla na právníky nečekat. Pamětníci si vzpomenou na emotivní výstup ministra privatizace Tomáše Ježka o tom, jak utíkal před právníky, aby stihl provést proces privatizace, protože ti by mu svou pomalou legislativou privatizaci zrušili. S odstupem času se ukazuje, že by bývalo možná rozumnější s některými věcmi na právníky počkat, například se zřízením burzy a dozoru nad kapitálovým trhem nebo znemožněním toho, aby se s kupóny obchodovalo ještě před jejich převodem na akcie. Většinu kupónů totiž jejich majitelé „prodali“ za pár švestek privatizačním fondům, které na tom po převodu kuponů na akcie pohádkově zbohatly.

Korupce prorůstající systém

Taková je dle mého základní realita transformace. Příběhy, které si naše společnost o transformaci dnes vypráví, obvykle pomíjejí osudovou ekonomickou a politickou nutnost velmi rychle něco udělat s nefunkční ekonomikou, která právě přišla o drtivou většinu trhů pro svůj odbyt. Dnes nejen levice, která v podstatě jen navazuje na Zemanovu předvolební rétoriku z druhé poloviny 90. let o spálené zemi, ale i většina liberálů (a nejen levicových) líčí transformaci jako jedno velké kradení a tunelování. Ve společenské paměti se tedy celá transformace zredukovala na transakční náklady, které s sebou přinesla a které do jisté míry otcové transformace předvídali. Jako kdyby se po transformaci nevyrábělo, neprodávalo a neprosperovalo. Naopak jako kdyby se jen kradlo. To přece nemá s reálným obrazem skutečnosti moc společného.

To nicméně neznamená, že by tyto příběhy veřejnost těžce a trýznivě neprožívala. Kradení a tunelování během privatizace se stalo součástí našeho národního traumatu a silně ovlivňuje chování lidí ve vztahu k politickým stranám, politikům a politickému systému. Politik je pro velkou část lidí sprosté slovo označující podvodníka, lháře nebo zloděje. To je také důvodem toho, proč lidé velmi často volí nové „nezkažené” strany, které jim populisticky naslibují kde co.

Z dnešního pohledu jako by náš běh údolím ekonomické a politické smrti neexistoval. Většina lidí vidí jen to kradení, korupci a tunelování, tedy jenom ony transakční náklady. Svým způsobem se tomu asi nelze divit. Když se v počátcích transformace mluvilo o negativních dopadech (transakčních nákladech), tak samozřejmě v první řadě se mluvilo o korupci, o podvodech a zlodějnách. Nicméně nikoho nenapadlo, v jakou noční můru nastoupivší mladé demokracie se korupce postupem času promění. Když se mluvilo o korupci, mělo se na mysli jednotlivé kradení, byť i třeba v obrovském rozsahu. Ve snu nás nenapadlo, že se korupce promění v systém obchodování politické moci jako takový. Opravdu nikoho nenapadlo, že se demokratický systém promění v klientelistickou demokracii, že dojde k privatizaci veřejné moci do rukou kmotrovských a mafiánských skupin v pozadí. Václav Havel to nazval mafiánským kapitalismem.

Liberálně demokratický politický systém zavedený po Listopadu se díky obrovské korupci, která prorostla do politického systému a stala se jeho bytostnou součástí, proměnil v systém, který politolog Michal Klíma nazval klientelistickou demokracií. Vznikl tady systém, v němž se politická moc obchodovala jako jakékoliv jiné zboží. My jsme to v manifestu Veřejnosti proti korupci nazvali skrytým pučem, v němž byla veřejná moc privatizována za úplatek do privátních rukou různých finančních a mafiánských skupin. Společnost se nakonec proti klientelistickému systému vzbouřila, vzniklo významné protikorupční hnutí, jenže na protikorupčním boji se svezlo i populistické hnutí ANO, které vyvezlo k moci oligarchu, který je vlastně výplodem negativních jevů transformace.

Je otázkou, do jaké míry je klientelistický systém plodem transformace a do jaké míry patří ke kapitalistickému systému jako takovému. Kapitalismus má v povaze usilovat z ekonomických pozic o politickou moc. Prorůstání ekonomické a politické moci je charakteristickým znakem zejména raného kapitalismu. Konec konců podíváme-li se na seriál Imperium Atlantic City popisující plasticky americký politický systém po 1. světové válce plně ovládaný mafií, tak nám přijde náš postkomunistický kapitalismus jako milá a férová společnost. Také je otázkou, jak bude tento systém odolávat protikorupčním opatřením, s nimiž přišla Sobotkova vláda a tlaku veřejnosti, která je na korupci velmi alergická. V každém případě je faktem, že nejskandálnější postavy kmotrů musely odejít z politiky nebo ustoupit do pozadí, řada nejviditelnějších korupčních afér se dostala do zorného pole policejních a justičních orgánů, i když na výsledky v podobě soudních rozsudků si asi počkáme.

Česká republika jako montovna

Dalším výsledkem transformace, která pro veřejnost méně viditelná a srozumitelná, ale není o nic méně významná, je zaostalý charakter naší ekonomiky. Lidově řečeno naše ekonomika je jakousi montovnou pro zahraniční velké společnosti, které využívají kvalifikované avšak levné práce našich lidí. Do značné míry je k nám přilákala politika podpory zahraničních investic, kterou zahájila Zemanova vláda. Naše vlastní podniky vzešlé z privatizace a transformace nestačily táhnout celou ekonomiku, což se projevilo ekonomickou stagnací na konci druhé Klausovy vlády.

Zeman jenom reagoval na slabší výkonnost naší ekonomiky a politikou podpory zahraničních investic dostal do naší ekonomiky další významné podnikatelské subjekty, které pomohly nakopnout naší ekonomiku směrem k růstu a vyšší zaměstnanosti. Prokázal schopnosti velkého politika a pokusil se napravit klíčové nedostatky proběhnuvší transformace. Nedostatečnou výkonnost ekonomiky napravil podporou zahraničních investic, tunelování a rozkrádání polostátních bank vyřešil jejich rychlou privatizací. Korupci chtěl napravit akcí „čisté ruce“, ale ta totálně pohořela, protože zůstala na úrovni politických deklarací a neprobudila k činnosti policejní a justiční orgány. Bohužel přehnaná podpora zahraničních investic z naší ekonomiky udělala víceméně montovnu pracující pro nadnárodní společnosti.

Před dnešní politickou reprezentací stojí dva úkoly zděděné coby transakční náklady po transformaci: za prvé vytlačit klientelistické struktury na okraj politiky tak, aby korupce byla jednotlivým selháním, a nikoliv systémovým projevem; a za druhé podporou inovací a technického vývoje vytáhnout naší ekonomiku z úrovně montovny na suverénní ekonomiku srovnatelnou s vyspělými státy. To jsou úkoly věcné, a řekněme si upřímně, velmi nesnadné. Jenže k řešením těchto úkolů se politici dostanou tehdy, až obnoví alespoň elementární důvěru v politiku, což je možná úkol vůbec nejtěžší.


Vyšlo v Revue Prostor