Československá deklarace o nezávislosti v roce 1918 končila zvoláním: „Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.“ Zakladatelé novému státu tím dali do vínku demokracii a svobodu. Československý stát byl těmito hodnotami prodchnut a trpěl v dobách, kdy se mu jich nedostávalo. Většina z nás opravdu věří tomu, že ke zdárnému vývoji naší republiky stačí prosazovat demokracii a svobodu. Jenže ze sta let existence státu, směřujícímu k demokracii a svobodě, jsme v demokracii a svobodě strávili jen polovinu doby. Můžeme to snadno zdůvodnit špatnými historickými podmínkami, smůlou, že ve světě okolo nás v průběhu oněch sta let převažovaly síly totalitarismu a velmocenské zvůle. Ale je to skutečně takhle jednoduché? Udělali jsme opravdu vše pro to, abychom svobodu a demokracii uhájili? Jak je možné, že komunisté získali v prvních poválečných volbách 40 procent hlasů? Kde zůstal instinkt obyvatelstva, který mu měl napovědět, že to je cesta do pekel? Jak to, že se naše obyvatelstvo tak snadno smířilo s nástupem normalizace po 68.roce? Jak to, že dnes na politické scéně dominují populistické strany ohrožující systém liberální demokracie? Nehledejme viníka našich národních trablů jenom za hranicemi. Velkým nebezpečím pro sebe sama jsme právě my tím, že nejsme schopni vytrvat v tom, co zakladatelé prozíravě a moudře státu vtiskli, čím ho vybavili.

Jako každý národ umíme vyniknout a umíme i selhat. Máme své světlé chvíle i temné momenty. Na něco můžeme být v uplynulých sto let hrdí, za něco jiného se naopak musíme stydět.

Svou cestu jsme jako stát zahájili nadějně. Byli jsme jednou z mála fungujících demokracií ve střední a východní Evropě. V tom jsme jasně vynikali a byli příkladem pro ostatní státy. Zvládli jsme uhájit demokratické a svobodné poměry, ale současně jsme si neporadili s velkými národnostními menšinami v novém státě, zejména pak s menšinou německou. Němci se v drtivé většině připojili k sudetoněmeckému hnutí Konráda Henleina, prosazujícímu připojení k Německu, a Slováci využili německou okupaci Československa k odtržení a vytvoření vlastního státu. Měli jsme bezpochyby velký podíl na odcizení Němců a Slováků a včas jsme nestihli předejít jejich snahám o národní sebeurčení. Otázkou je, zda by sebevětší autonomie zabránila jejich úplnému odtržení.

Jak jsme ke státu díky šťastným geopolitickým okolnostem více méně snadno přišli, stejně snadno jsme o něj zase přišli. Svůj stát jsme nedokázali ubránit před nacistickým Německem, což bylo vzhledem k jeho ohromné převaze pochopitelné. Avšak nepochopitelná a neomluvitelní je rychlost a snadnost kapitulace před Mnichovskou dohodou, která de facto znamenala konec státu. To, že jsme se ani nepokusili i se svými omezenými možnostmi stát a území bránit ,je ostudné, a mělo to zničující dopad i na náš národní charakter, který se z této zbabělosti nikdy pořádně nevzpamatoval.

Po válce jsme si hned podle principu kolektivní viny vyřídili účty se sudetskými Němci za jejich zradu , aniž jsme jim dali šanci hájit se v rámci zákona před regulérním soudem. Čtyřicet procent obyvatelstva volilo komunisty. Přijali jsme model Národní fronty, oklešťující demokracii a vládu práva. Snadno jsme zapomněli na to, co nám zakladatelé státu kladli na srdce jako základní princip jeho fungování, totiž na demokracii a svobodu. Ukázalo se také, že pro velkou část obyvatelstva byla sociální nerovnost první republiky natolik nepřijatelná, že po válce dali raději přednost komunistům před demokracií a svobodou.

Po strašných padesátých letech, kdy jsme sami sebe masakrovali v rámci komunistického ideologického šílenství, jsme se pokusili vybřednout z bahna totality a zahájili jsme demokratickou reformu komunistického systému. Přišli jsme s celkem unikátním konceptem socialismu s lidskou tváří spojeného s tržní formou socialistické ekonomiky na bázi samostatně hospodařících podniků, vlastněných kolektivem pracujících. Okupace bratrských armád ale učinila těmto snahám přítrž. Nový a zajímavý model společnosti, který jsme se pokusili uskutečnit, byl ve své době výjimečný a vzbudil ve světě pozornost, ale současně jsme po sovětské okupaci selhali a bez většího odporu přijali normalizační kolaborantský režim.

V listopadu 89 jsme překvapili svět i sami sebe sametovou revolucí bez násilí a nastoupili cestu k demokracii, svobodě a tržní ekonomice. Podobně jako po 1.světové válce jsme do nových demokratických poměrů vykročili nadějně a s vervou. Měli jsme presidenta, který byl pro svět morálním vzorem. Cítili jsme se být premianty mezi nově vzniklými postkomunistickými demokraciemi.
Společnost se zdála být sjednocená vizí návratu do Evropy, liberální demokracie a svobodného trhu. Jenže přišlo první zakolísání, nečekané rozdělení státu a odchod Slováků ze společného státu. Ekonomická transformace socialistické ekonomiky na volný trh byla založená na příliš rychlém a k drobným akcionářům bezohledném způsobu kuponové privatizace. Doprovázelo ji tunelování podniků a bank a vedla ke vzniku zbohatlické třídy veksláckých oligarchů, kteří posléze klientelistickým způsobem ovládli politiku. Naše společnost se jako mnohokrát předtím rozdělila na vítěze a poražené, což vedlo k tomu, že značná část společnosti polistopadový vývoj nepřijala. Dnes v důsledku toho zažíváme nástup různých populistických hnutí, které zpochybňují principy liberální demokracie a naši příslušnost k Západu, členství v EU a NATO.

Naše stoleté státní existování je trvalým bojem o to, co nám zakladatelé kladli na srdce, o demokracii a svobodu. Demokracie a svoboda nejsou samozřejmé, je třeba o ně neustále pečovat a usilovat (bojovat). Naši občané se většinově k těmto principům hlásili a řídili se jimi. Jenže přicházely krizové momenty a vůle k demokratickým hodnotám v takových chvílích slábla. Velkým nebezpečím se pak pro nás stávají autoritářské velmoci, v jejichž geopolitické zóně se právě nacházíme.

Jsme malý národ a musíme hledat mocné spojence, kteří vyznávají podobné hodnoty jako my a jsou s to svojí mocí ochránit a jistit naši cestu a hodnoty. Kdykoliv se nám nedařilo zajistit si mocnou ochranu spojenců, s nimiž jsme byli civilizačně a kulturně kompatibilní, zle se nám vedlo – německá okupace za 2.světové války trvala 6 let a komunistický režim v rámci socialistického tábora 41. Polovinu z uplynulých sta let jsme strávili v sevření totalitních států, a to přineslo dlouhé utrpení a poničilo život několika generací. Uplynulých sto let není nijak zvlášť dobrá bilance a vyplývá z toho jedno: za každou cenu hledat a budovat mocné, spolehlivé a současně kulturně a historicky kompatibilní partnerství, které zajistí naší zemi svobodný rozvoj. K tomu je zapotřebí usilovat o dlouhodobý konsenzus na zahraniční politice, směřující k tomuto cíli. Dnes je touto dlouhodobou konsenzuální zahraničně-politickou koncepcí členství v EU a NATO. Na síly, které tuto koncepci ohrožují, je třeba hledět jako na škůdce.

Existence menších států a národů není samozřejmá. O právo na ni musí neustále bojovat, musí své okolí přesvědčovat o své je legitimitě a mocenském oprávnění. Malý národ si nemůže dovolit být průměrný a už vůbec ne vnitřně slabý. Ideálně by měl něčím vynikat, překročit svým významem vlastní hranice, přispět světu vynikajícími výrobky, novými technologiemi, vědeckými objevy, kulturními díly či novými společenskými principy. Často míváme sklony podléhat pocitu zneuznané a nepochopené výjimečnosti a sami to kriticky reflektujeme. Je jistě chybou propadat pocitu výjimečnosti tam, kde nic výjimečného není, ale během oněch sta let se nám v mnohém podařilo mezi ostatním zeměmi vyniknout a není důvod na to nebýt pyšný. Ať už to bylo v éře první republiky, kdy jsme téměř osamoceně drželi ve Střední Evropě prapor demokracie a svobody, nebo v 68.roce, kdy jsme probudili naději na možnost zavést demokratický socialistický systém, založený na kombinaci kolektivního a soukromého vlastnictví, a nebo začátkem 90.let, kdy jsme se díky presidentu Havlovi stali nadějí na morální obrodu systému liberální demokracie.

Jaká výzva před nám stojí dnes? Systém liberální demokracie prožívá v celém světě krizi. Nastupují populistická hnutí, která její principy podrývají. Nejúčinnější obranou před nimi je prokázat, že systém liberální demokracie je nejen demokratický a principiálně svobodný, ale že je i nadále nejefektivnějším ekonomickým systémem, který je jako jediný schopen přinést trvale udržitelný a inklusivní ekonomický růst, prosperitu a kvalitu života. To je výzva i pro nás.
Obraťme pozornost od různých strašáků a obav šířících se veřejným prostorem, s nimiž nás otravují nejrůznější obchodníci se strachem, kteří jenom tyto strašáky nafukují a demagogicky nás manipulují, k tématům, jež jsou zásadní pro naší budoucnost, pro naší prosperitu a kvalitu života. Žijeme v inovativní době, kdy se kolem nás valí technický, institucionální a společenský pokrok, nabízející nové netušené možnosti. Je třeba se do tohoto procesu zapojit, stát se součástí pokrokových změn a zařadit se mezi státy, které mu udávají směr. Je třeba vsadit na technologické, společenské, institucionální a kulturní inovace, protože ty jsou základní výzvou této historické epochy. Pojďme se spojit nikoliv na tom, čeho se bojíme, ale na tom, co chceme. Spojme se na vizi inovativní společnosti, která směřuje k udržitelnému růstu, k prosperitě, k sebevědomí a hrdosti na sebe. Ve svých dějinách jsme prokázali výjimečné schopnosti, prokážeme je i dnes.