Následující text jsem zveřejnil v roce 2013 na tomto blogu. Když jsem si přečetl, co se dnes píše o Palachově činu, tak jsem se rozhodl tento text zveřejnit znovu. Omlouvám se všem, kdo už to četli.


Film Hořící keř zobrazuje boj matky Jana Palacha za to, že jeho oběť nebyla nešťastná náhoda, do níž ho uvrhly zlé síly, které mu namluvily, že se polévá studeným ohněm, a rovněž o to, že nešlo o běžnou sebevraždu z osobních důvodů. Boj vede o to, že jeho sebevražda byla vědomou obětí, činem s nadosobním posláním, činem, který měl vyburcovat národ z defétismu a letargie nastupující okupační normalizace. Stalinista Vilém Nový se tehdy snažil zpochybnit Palachův čin, dnes na něj v podobném duchu navázal stalinista Grebeníček. Oboje zpochybňování je hnusné a hanebné, nicméně ani dnes, ani tehdy tomu nikdo nevěřil. Je zbytečné s tím polemizovat, maximálně je třeba odejít z místnosti, kde se taková darebná slova vyslovují. Je totiž třeba uchopit skutečně dějinný a osudový význam Palachova činu.


Revolta je vzpoura člověka proti světu, proti zavedeným pořádkům, proti společenským poměrům a vztahům, které omezují jeho život natolik, že ztrácí smysl. Člověk revoltujícím činem prolamuje omezení daná systémem, trhá pouta, kterými jej poměry a konvence svazují, protože už nemůže jinak. Bytostnou součástí revolty je oběť, tedy nasazení sebe, svého života, své konečné existence. Kde se bere ono přesvědčení, že člověk už nemůže jinak? Kde se bere odhodlání k revoltě a síla k činu? Nepochybně v člověku samém. Moderní filosofie existence objevila zdroj této síly ve vědomí konečnosti. Člověk si je vědom konečnosti své existence a chce prožít svůj jediný a konečný život plnohodnotně a smysluplně. Má strach, že promarní svůj život. Strach ze ztráty smyslu dává člověku dvě věci. Jednak cosi jako noční vidění, protože ve dne, v době každodenního provozu jsou otázky smyslu zakryty sháněním a obstaráváním. Pouze v noci, když ruch světa utichne a člověk se konečně dostává sám k sobě, je schopen „uvidět“ absurditu a prázdnotu dne. V noci člověk poznává svojí zakotvenost v řádu světa a v noci se teprve rodí přesvědčení, že je třeba cosi podstatného na svém životě změnit, má-li mít smysl. Obava o smysl života dále obdařuje člověka silou, o níž neměl dosud tušení, jakousi dodatečnou silou, která teprve umožňuje prakticky jeho revoltu. Dává mu druhý dech, sílu k rozhodujícímu činu.


Palach byl obdařen nočním viděním a uviděl morální katastrofu, která se valí na český národ v podobě nastupující normalizace. Uviděl to, co jsme my ještě v té době neviděli, ohnutá záda, zlomené páteře a charaktery, cynickou zbabělost a profesionální lež, prostě uviděl normalizační éru v celé její šedi, nudě a hrůze. Ve svém dopise napsal: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na pokraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou ochotni se dát pro naši věc upálit.“ A pokusil se nás morálně zburcovat, a tím nástupu normalizace zabránit.


Vědomí konečnosti existence se revoltou stává uskutečněným vědomím konečnosti. Revoltou mění člověk sebe, svůj život. A také svět, který ho obklopuje, protože dává příklad ostatním. Zůstane-li osamocen, pak se vlastně nic nezmění, svět zavedených pořádků si s ním snadno poradí. Strhne-li však ostatní k svobodnému činu, pak se změní i ten okrsek světa, v němž se nachází. A takto se mění svět. To jsou skutečné, i když oficiální historiografií nezachytitelné, dějiny.


Revolta a smrt tvoří nerozlučnou dvojici. Člověk revoltuje proto, že se mu zdá, že jeho život jinak ztrácí cenu, že vlastně, byť žije, stává se chodící mrtvolou. Člověk si takto revoltou vlastně zachraňuje život, nachází v revoltě cestu, jak dát životu smysl a tím ho vlastně žít. Bez smyslu se nedá žít, v takovém případě je život v sázce. Člověku, jehož životní smysl je ohrožen, jde o život, a tak snadno dá život v sázku. Příčinou revolty je ohrožení životního smyslu - takto se prostě dál nedá žít, tedy života jako takového, a proto v rámci revolty nezbývá než dát život v sázku. Nehraje se o nic méně než o život. Revoltující člověk je odhodlán jít do krajnosti až na samý práh smrti, je-li to nutné. Když to neudělá, tak stejně život pro něj ztrácí cenu. Pro záchranu života revoltou riskuji život, protože mi nic jiného nezbývá, nemám na vybranou. Revolta je výsadou. Nepíše se to snadno, ale revolta není pro každého. Ne každý totiž je schopen dostát absolutnímu nároku revolty na vlastní život. Právě proto, že se revoltou dá hodně získat – smysl života není rozhodně málo, tak ale případná oběť musí být nejvyšší.


Reformní komunista František Kriegel odmítnul podepsat kapitulační uznání okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a riskoval tím život. Ovšem život by pro něj v případě kapitulace, kterou vnímal jako zradu na lidech doma a na demokratizačním procesu, v jehož čele stál, ztratil smysl. Zbývajících dvanáct představitelů Československého státu uznalo „rozumné“ důvody a kapitulaci podepsali. Tím před občany Československy i před dějinami ztratili morální kredit a postupně upadli do zapomnění. Kriegel, který se nakonec mohl vrátit s ostatními ze Sovětského zajetí, se stal symbolem hrdého postoje a navždy zůstal čestně spojen s hodnotami obrodného procesu.


Václav Havel ve své bilanci sedmiletého působení Charty 77 psal o tom, že existuje zdánlivě paradoxní nepoměr mezi náklady a výnosy. Náklady v podobě útlaku a pronásledování chartistů neodpovídají reálným výsledkům, protože se prakticky na politice a jednání režimu nic nezměnilo. Naopak, režim přitvrdil a situace ve společnosti se spíš zhoršila. Václav Havel tomu oponuje tím, že benefity se neprojevují hned ve viditelném reálném světě, ale že se aktivita Charty pozitivně promítá do hlubších vrstev společnosti, její vliv je dnes neviditelný, ale v budoucnu o to silnější. Havel dále nerozvíjel tuto myšlenku, zdála se mu zřejmě každému intuitivně pochopitelná. I my asi chápeme, co tím myslel, nicméně stálo by za to konkrétně si rozebrat, o jakých hlubších vrstvách vlastně mluvil. I oběť Jana Palacha se jevila jako neúměrně velká oproti výsledkům, které bezprostředně přinesla.


Charta 77 měla v Čechách zvláštní vlastnost: těžko s ní šlo nesouhlasit a přitom pro drtivou většinu obyvatel bylo zcela nemyslitelné jí podepsat. Nejen to, velká část obyvatelstva naopak podepsala Antichartu, což byl režimní pamflet, který Chartu demagogicky a tupě odsuzoval. Důvodem byl velký tlak režimu, který disponoval řadou represivních nástrojů existenční a kriminální povahy, kterými si dokázal takové jednání vynutit. Nicméně rozpor mezi přesvědčením a reálnými činy byl tak velký, že se s tím Havel nemohl smířit a přijmout to jako definitivní výsledek snažení Charty 77. Intuitivně cítil, že nemohou být jediným výsledkem Charty 77 masové petice proti ní a nepřátelská propaganda režimu. Vynucené jednání v podobě masových podpisů pod antichartu vytvářelo morální deficit, který se ukládal do útrob společnosti. Hromadné morální ústupky vynucené silou upadly zdánlivě do zapomnění, jakoby život šel dál a nic se nestalo. Bytí nezapomíná, ono se někde se někam něco musí ukládat, řekněme jakýsi morální vklad, který se možná jednou zhodnotí i v reálných výsledcích. Když národ slavnostně s velkou pompou pohřbíval Palacha, aby příští den na dvacet let bez skrupulí vykročil do bezčasí normalizace, proti níž Palach protestoval, bytí také nezapomnělo. A po dvaceti letech zvedly zástupy Palachovu věc opět ze země a nechaly se za to tlouct na náměstí, až nakonec vyhrály.


Řekněme, že velká část společnosti s Chartou 77 velice souhlasila, ale neměla odvahu to veřejně vyslovit. Podle odhadu tehdejšího ministra vnitra to bylo okolo 15 procent obyvatelstva. Velká část společnosti podepsala prohlášení proti Chartě, ale uvnitř se za to styděla. Všichni tito lidé mohli jednat jinak, než ve výsledku jednali. Dokonce se asi řada z nich zmítala ve velkých pochybnostech, zdali jedná správně. Zdali by neměli odmítnout podepsat něco, co režim ani nedovolil zveřejnit. Zdali by se dokonce neměli přihlásit k něčemu, s čím v hloubi duše souhlasili. Tyto nenaplněné možnosti nikam nezmizely, ale trvaly dál navěšené na skutečné jednání jako to, co neustále poukazuje na jeho morální (tedy nemorální) povahu. Protože pouze ty možnosti, které byly k dispozici, ale byly odmítnuty, aby se realizovalo to, co pak skutečně nastalo, dávají skutkům orientaci ve světě, vyznačují topografii toho, co je nahoře a co dole, co je dobré a co špatné, co je pravdivé a co je lež, co je spravedlivé a co nespravedlivé.


Jan Palach, ač mlád a na prahu života, věděl, že obrodný proces (demokratizace společnosti) je běžnými prostředky neubránitelný a jeho konec z hlediska běžného lidského života neodvratný. Věděl, že jedinou hodnotou, kterou je možné dát na misku vah, je život sám. Ačkoliv se upálil s konkrétním požadavkem, aby se zrušila cenzura a zakázalo se šíření okupačních novin Zprávy, tak na konkrétní tehdejší události neměla jeho oběť vliv a její skutečná síla se projevila v obecnější dějinné rovině. Národ se Palachovou obětí bezprostředně vyburcoval pouze k pompéznímu pohřbu. Ke stávce studentů se nikdo nepřidal a pár měsíců po Palachově smrti se na dubnovém plénu UV KSČ odstartovala éra normalizace. Po krátkém vzepětí následoval volný pád do propasti morálního bahna, zbabělosti a oportunismu. Zdálo by se, že Palachova oběť byla marná. Jenže přesně o dvacet let později se v jeho jménu a na místě, kde se upálil, začaly spontánně organizovat demonstrace proti totalitnímu režimu požadující demokracii a svobodu, tedy přesně to, co chtěl i Jan Palach. Palachův týden odstartoval revoluční proces odporu proti komunistickému režimu, který za pár měsíců definitivně padnul. Je nesporné, že symbolický význam Palachovy oběti uplatnil nakonec svůj revoluční a dějinný vliv. Všichni, kdo se v době Palachova upálení domnívali, že oběť byla zbytečná, se hluboce mýlili. Dějiny odehrávající se někde nad našimi hlavami neomylně vtahují do svého soukolí právě takové činy.