Stav nouze kvůli koronavirové epidemii není jen právní stav, ale i stav skutečný. My jsme, a to nejen my, ale celý svět, ve stavu nouze. To znamená, že se musíme v rámci racionálního boje s pandemií vědomě omezovat, abychom jednak přežili a jednak se nemuseli omezovat násobně a katastrofálně více, kdybychom racionální opatření nedělali. A tak v rámci právního stavu nouze omezujeme svá práva - cestování, pohyb, výkon profese apod. Vedou se spory o to, jak dlouho tato omezení dělat, někdo je pro co nejkratší dobu, aby se co nejméně poškodila ekonomika, jiný (třeba já) by byl opatrnější s uvolňováním, protože má strach, že to opět nakopne šíření nemoci.

To je normální. Co je ale nefér, je neustálé strašení, že vláda v podstatě chce prodloužit stav nouze co nejdéle (možná napořád) a tím vlastně nastolit autoritativní systém vlády. To je mimořádně odporné, protože vláda musí opatření v rámci nouzového stavu dělat, abychom tady nezašli na virus, ale současně musí čelit neustálému okopávání, že jí to vlastně vyhovuje a že to chce zavést napořád. Na facebooku ve své bublině neustále vidím temná varování před hrozbou nové totality. Nikde ani slovo vděčnosti o tom, že vláda rychlým zavedením karantény a stavu nouze zachránila spoustu lidských životů na rozdíl od států jako Francie, Španělsko, Itálie, Velká Británie, USA, které restrikce zavedly pozdě nebo málo. Ve stavu nouze je to toto podrývání o to horší, že oslabuje akceschopnost vlády v době krize, což může vést k následně chybným rozhodnutím a tím i lidským obětem. Protože stále tu nejde o nic méně než o lidské životy.

Stav nouze se zřejmě chýlí ke konci. Vláda patrně i pod tlakem aktivní veřejnosti chce ukončit nouzový stav a uvolnit restriktivní opatření. Dle mého to je chyba, ještě bych na jejím místě vydržel, ale to je můj názor a budu respektovat většinové rozhodnutí. Snad si mohu dovolit toto malé povzdechnutí.