Film Kena Loache "Já, Daniel Blake" vypráví příběh o člověku, který se po
infarktu snaží dostat od státu podporu, aby mohl přežít. Doktoři mu zakázali
pracovat, jinak umře, avšak úřady mu to nechtěly uvěřit a neustále ho chytali do pastí různých kontrol, posudků a nesmyslných byrokratických předpisů. Na konci filmu umírá právě na další infarkt, před nímž ho doktoři tak varovali, aniž by se podpory, na níž měl samozřejmě nárok, dočkal.

Film není ani tak o marnosti boje s nelidskou byrokracií, jako o ponižování důstojnosti člověka. Člověka neponižují jen státní byrokraté a jejich absurdní předpisy, člověka šikanou a zvůlí ponižují v práci arogantní šéfové, ponižují ho velké korporace, které zneužívají svého dominantního postavení, ponižují ho mocní a bohatí, kteří svojí chamtivostí ničí jeho přirozený svět.

Na pohřbu Daniela Blaka přečte jeho kamarádka slova, které chtěl říct před odvolací komisí, jejíhož jednání už se nedožil:

Nejsem klient, zákazník ani uživatel služby
Nejsem flákač, gauner, žebrák ani zloděj.
Nejsem číslo pojištěnce ani bod na obrazovce.
Vždycky jsem všechno splatil do poslední pence
a jsem na to hrdý.
Před nikým se nehrbím. Bližnímu se dívám do očí
a snažím se mu pomáhat.
Nechci milodary a nežádám o ně.
Jmenuji se Daniel Blake.
Jsem člověk, nejsem pes.
Dožaduji se lidských práv.
Chci abyste se mnou jednali s úctou.
Já, Daniel Blake, jsem občan.
Nic víc a nic míň.

Daniel Blake vyjádřil to, co nejvíc dnes lidem chybí, úcta a respekt od ostatních, zejména od státu, od úředníků, politiků, zaměstnavatelů, prostě od všech. Bez vzájemné úcty a respektu se stejně dobrá politika a správa věcí veřejných nedá dělat. Bez vzájemné úcty a respektu se nedá žít.
Myslím, že by nebylo od věci doplnit naší ústavu o článek 15:
My občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku chceme, aby s námi bylo jednáno s úctou.