Dnes uplynulo 44 let od smrti Jana Patočky. Připomínám jeho nesmrtelný text o morálce, technice a politice.

O povinnosti bránit se proti bezpráví

Dnešní lidé, rozdvojení ideologií a nespokojeni uprostřed blahobytu, očekávají toužebně a v horečném vzrušení, že jim technické vymoženosti přinesou nějaké řešení. K tomu náleží, že se výhradně spoléhají na politickou moc a stát: ten se pak jeví stále zřetelněji jako velká centrála, která produkuje i skladuje sílu a všemi silami fyzickými i psychickými disponuje.
Ti rozvážnější se však rozhlížejí a vidí, že nikdo není s to technicky uskutečnit nějakou morálku, nějakou přesvědčující principiální nauku anebo spolehlivě niterné smýšlení - protože to prostě není možné. Bez niterného přesvědčení nelze důvěřovat ani zvyku, který by ze stávajícího pořádku učinil druhou přirozenost, ani donucovací moci.

Aby lidstvo klidně rozvíjelo možnosti instrumentálního rozumu, aby byl možný pokrok vědění a dovednosti, musí být přesvědčeno o nezbytnosti bezpodmínečně závazných a v tomto smyslu "posvátných" principů, vymezených účely lidského usilování. Jinými slovy: požaduje se tu cosi zásadně netechnického, cosi neprůměrného, nikoli úskočná a příležitostná morálka, ale morálka o sobě. To však znamená: spásu nezle v těchto věcech očekávat ani výhradně, ani v prvé řadě od státu, moci a síly.
Jak rádi by hlasatelé samovlády faktů vydávali většinu svých až příliš evidentních pravd, sloužících svévolným účelům, za jedinou niterně závaznou mravní pravdu. Ale to není možné. Všemu hromadění moci a síly bylo v našem století dovoleno uplatnit se jako nikdy před tím. Jde-li však o to, zda lidé nabyli přesvědčení, je výsledek záporný; to by dnes mělo být jasné.

Bez morální základny, bez přesvědčení, které by nebylo pouze věcí oportunismu, okolností a očekávaných výhod, nemůže fungovat ani sebeznamenitěji technicky vybavená společnost. Morálka tu však není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž proto, že člověk je člověkem. A nikoli člověk je to, kdo podle svých potřeb, přání a tendencí svévolně vymezuje, co je morálka, nýbrž morálka sama člověka definuje. Proto věříme, že je načase, aby tyto sice jednoduché, ale bolestnou zkušeností desetiletí ověřené teze, jejichž obsah každý nějak pocítil, pronikly v jasné formě do vědomí všech. Proč právě teď?

Zdá se mi, že pojem "paktu o lidských právech" v sobě zahrnuje, že se i státy a společenské formace jako celek podřizují suverenitě mravního citu, že uznávají nad sebou cosi nepodmíněného, co je pro ně samy závazné, nedotknutelné, že svými vlastními silami nastolují a zajišťují právní normy, a že chtějí k tomuto účelu přispívat, sloužit mu. Toto přesvědčení žije i v jednotlivcích jako základ při plnění jejich povinností v soukromém, pracovním a veřejném životě. Jenom v souhlasu s tím existuje skutečná záruka, že lidé nebudou jednat pouze kvůli výhodám anebo ze strachu, ale volně, spontánně a odpovědně.

Tomuto přesvědčení dává Charta 77 výraz: dává na vědomí radost občanů z toho, že se jejich stát svým podpisem, který potvrzuje lidská a sociální práva a dělá z nich pozitivní zákon, přihlásil k vyšší mravní základně všeho politického; dává zároveň na vědomí svou vůli aktivně přispívat k tomu, aby se principy proklamované v těchto aktech realizovaly a postupně veřejně naplnily. Signatáři Charty 77 věří, že význam těchto paktů daleko přesahuje běžné mezinárodní dohody, které jsou věcí státního, mocí přiměřeného oportunismu, a to proto, že tyto pakty zasahují do nepodmíněné duchovní sféry. Jen to a nic jiného je pro signatáře důvodem a podnětem k výroku, že rozumějí, o co jde, a že se k tomu přidávají svou iniciativou.

Vymezený vztah mezi mravní a společensko-politickou sférou jasně ukazuje, že u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter. Signatáři si jsou však vědomi, že už před 180 lety se pomocí přesného členění pojmů osvětlilo, že všechny mravní povinnosti spočívají v tom, co může být nazváno povinnostmi člověka k sobě samému, povinnostmi, které v sobě zahrnují i nutnost bránit se proti každému utrpěnému bezpráví.

To znamená, že signatáři nejednají ze soukromého zájmu, nýbrž z pouhé povinnosti, z příkazu, který stojí výše než politické závazky a politická práva a je jejich pravým, jedině spolehlivým základem. Signatáři Charty 77 si nedělají nárok ani na politické funkce, ani na zvláštní práva, nechtějí být žádnou morální autoritou, žádným "svědomím společnosti", nepovyšují se nad nikoho a nikoho neodsuzují, jejich usilování směřuje pouze k tomu, aby zachovali při životě a čistotě vědomí, že taková vyšší autorita existuje a že jednotlivci jsou jí povinni svým svědomím a státy svými podpisy pod důležitými mezinárodními pakty; povinni nikoli pouze opportunně, tedy podle pravidel politických výhod, nýbrž i tak, že jejich podpisy pod těmito pakty znamenají, že politika je podřízena právu, a nikoli právo politice.
Že k povinnosti bránit se proti bezpráví náleží možnost informovat kohokoli o křivdě, která se jednotlivci děje, a že tato možnost nepřekračuje rámec povinností jednotlivce k sobě a neznamená pomluvu kohokoli, ani jednotlivce, ani společnosti, je zřejmým důsledkem tohoto hlediska.

Proto se žádný jednotlivec, který vskutku trpí bezprávím, nemá cítit osamělý, vydaný převaze okolností, dokud zůstane věren povinnosti zastávat se sám sebe, povinnosti tedy, která je zároveň povinností ke společnosti, k níž člověk náleží. Učelem Charty 77 je tedy spontánní, všech vnějších závazků prostá solidarita všech lidí, kteří porozuměli, jaký význam má mravní smýšlení pro reálnou společnost a pro její fungování.

Pokládáme proto epochu, v níž bylo možno pakty o lidských právech podepsat, za novou etapu historického procesu; za etapu, jejíž význam je nezměrný; znamená totiž obrat ve vědomí lidí, v jejich chování k sobě samým i bližním; neboť o to jde, že pohnutky k jednání už nespočívají výhradně v oblasti výhod a strachu, ale v úctě k tomu, co je v člověku vyššího, v porozumění pro povinnost, pro obecné dobro a pro nutnost vzít na sebe v tomto smyslu i nepochopení a jisté riziko.

Jan Patočka, 21. ledna 1977