V létě roku 1970 jsme šli s dvěma kamarády (jeden byl francouzský student) po náměstí v Břeclavi. Měli jsme dlouhé vlasy (tehdy i já), což v té době těžce nesli lidé všude mimo Prahu, a náhle na nás vyběhli místní příslušníci SNB. Zatáhli nás na stanici, kde nás vyslýchali každého v jiné místnosti. Výslech probíhal následovně: jméno...Štern..facka... nikdo ti nedovolil promluvit... jméno.... mlčení... facka...jaktože neodpovídáš. A tak jsme se veselili celou hodinu. Tvář jsem měl opuchlou a odvedle jsem slyšel tentýž průběh.

Speciální průběh měl výslech francouzského kamaráda. Jak to doprdele mluvíš. koukej mluvit, jak ti zobák narost, řvali na něj příslušníci ozbojené pěsti dělnické třídy. Bohužel ani rány nedonutily Jean Louise promluvit česky.

Když se příslušníci nasytili bití, tak se nás rozhodli propustit. Helejte, říkali, chlapi z hospody se na vás chystaj a my tu nechcem žádný krveprolití. Tady Jarda vás odvede zadníma uličkama, aby vás chlapi nechytli. Tak se také stalo, na okraji Břeclavi nám Jarda vlídně řekl, ať jdem do prdele a do Břeclavi už nepáchneme.

Dohru to mělo za dva měsíce, když si nás zavolala třídní z gymplu. Co jste proboha prováděli v Břeclavi, tady na vás přišla stížnost, že jste narušovali socialistický pořádek. Za to by vás mohli vyloučit ze školy. Popsali jsme jí, co se stalo a ta statečná žena stížnost stopila.

Takže asi tak.