Myslel jsem, že tohle hnusné heslo už neuslyším, ale je zase zpátky.

Jürgen Habermas se postavil na obranu německého kancléře Scholze, který odmítá Ukrajině dodávat těžké zbraně. Cituji z jeho článku pro Süddeutsche Zeitung:

"Jak si tedy vysvětlit vyhrocenou debatu, která se rozpoutala kolem politiky – opakovaně potvrzené kancléřem Scholzem – solidarity s Ukrajinou v souladu s německými partnery v EU a NATO? Mladší členové naší společnosti, vychovávaní k citlivosti v normativních otázkách, neskrývají emoce a nejhlasitěji požadují důraznější podporu Ukrajiny. Působí to dojmem, že je nová válečná realita vytrhla z pacifistických iluzí (viz ministryně zahraničí Baerbocková).
(…)
Tím jsme se dostali k jádru konfliktu mezi těmi, kteří se důrazně vrhli na vlastní perspektivu národa bojujícího za svou svobodu, volnost a život – a těmi, kteří si ze zkušeností studené války odnesli jiné poučení a mentalitu. Jedna skupina se na válku dívá jen optikou vítězství a porážky, ti druzí vědí, že válku proti jaderné mocnosti nelze „vyhrát“.
Tento rozdíl je zřejmý, porovnáme-li obdivovaný hrdinský odpor a ochotu k obětem, kterou projevilo ukrajinské obyvatelstvo, s tím, co by se dalo očekávat od „našeho“ západoevropského obyvatelstva. Do obdivu k Ukrajině se mísí údiv nad jistotou vítězství a odvahou vojáků a rekrutů všech věkových kategorií, odhodlaných bránit svou vlast před vojensky silnějším nepřítelem. My na Západě se naopak spoléháme na profesionální vojáky, které si platíme, abychom se v případě, že taková situace nastane, nemuseli sami chopit zbraně.
Tato postheroická mentalita se mohla v západní Evropě rozvinout ve 2. polovině 20. století pod jaderným deštníkem USA. Mezi politickými elitami a drtivou většinou obyvatelstva se prosadil názor, že mezinárodní konflikty lze řešit jen diplomatickou cestou a sankcemi – a že v případě vypuknutí vojenského konfliktu je třeba válku co nejrychleji urovnat, neboť vítězství/porážka již nejsou možné. Jak to vyjádřil Alexander Kluge: 'Válka nás může naučit pouze uzavírat mír.' "

Habermas obnovil starou kapitulantskou pacifistickou ideu "besser rot als tot", která dominovala pacifistickému hnutí na Západě během studené války. Mohutné demonstrace západních pacifistů protestovaly proti umístění raket středního doletu, které chtěly západní státy instalovat na svém území jako obranný krok proti už nasazeným sovětským raketám středního doletu SS 20. Habermas se zřejmě rozvzpomněl na své mladší roky, kdy pochodovali ulicemi pacifisté a křičeli, že lépe býti rudým než mrtvým. Možná pochodoval a křičel spolu s nimi. My jsme na to zoufale koukali přes železnou oponu a doufali jsme, že Západ ty rakety přeci jen nasadí. Díky odvaze Helmuta Schmidta, tehdejšího sociálně demokratického kancléře Západního Německa, byly rakety skutečně umístěny a Západ tak uniknul o vlas ruskému jadernému vydírání.

Dnes se situace opakuje a Habermas se na obranu dnešního německého kancléře Scholze odmítajícího dodávat Ukrajině těžké zbraně vytasil se stejnými argumenty, jaké padaly před čtyřiceti lety. Jen nechtěl být tak drsně otevřený jako tehdejší pacifisté a zabalil kapitulantství do umné mluvy, ale podstata je stejná. Píše, že válku proti jaderné mocnosti nelze vyhrát. Takže kdyby Rusko napadlo Německo, tak se Německo nebude bránit, protože válku proti jaderné mocnosti nelze vyhrát? Nebo za něj budou bojovat profesionální vojáci, jak píše jinde, a pan Habermas si uchová krásně čisté pacifistické ruce? Ale tak to přece nechodí. Zemi musí bránit všichni, zejména když má nepřítel převahu.

Můžete být sebelepší filosof, ale když jste posera, tak vám to stejně není nic platné.

Vyšlo v Lidových novinách