Přebírám manifest Tomasze Winského: Nová česká intimita. Je to zcela zásadní text reflektující dlouhodobou stagnaci a krizi českého filmu motajícího se v kruhu zavedených, ale umělecky zastaralých a neinvenčních postupů, a čekajícího marně už třicet let na úspěch na prestižním filmovém festivalu.

Krizi českého filmu dle mého zapříčiňuje nikoli nedostatek invence tvůrců, ale schematičnost, zaostalost a nemůzičnost filmového establishmentu zejména pak Rady Fondu České kinematografie, jejíž členové jsou svými názory a estetickými hodnostami jsou zcela mimo to, co by film měl být.

V tomto prohlášení/manifestu si přečtete nejen přesný rozbor katastrofální situace českého filmu, ale i cesty jak z toho ven. Díky za ten text a za tvůrčí a inovativní iniciativu tvůrců Šimona Holého, Tomasze Winského a Terezy Vejvodové, kteří vybočili ze zavedených staganujících vod českého filmu. Za sebe bych ještě k těmto tvůrčím počinům přidal inovativní a originální filmy Všechno bude fajn nebo Párty Hárd.

Léta sleduji se zděšením rozhodování Rady Filmového fondu, která neomylně volí slepé umělecké uličky a ještě je na to pyšná, jak je nekonvenční. Snad se teď rozběhne širší diskuse inspirovaná tímto textem, snad se i Rady Filmového fondu dostanou skutečně múzičtí lidé obdaření uměleckým rozhledem.

Nová česká intimita – manifest Tomasze Wińského

30. 6. 2022, 13:00
Tomasz Wiński, SALON, Právo

V listopadu 2019 jsem zveřejnil na blogu Nový film Šimona Holého text nazvaný Co mi chybí v českém filmu, subjektivní úvahu o krizi tuzemské hrané tvorby. Snažil jsem se pro sebe pojmenovat, proč současné české filmy, s výjimkou Nabarveného ptáčete Václava Marhoula, nezaujaly v posledních dvaceti letech selektory hlavních soutěží festivalů v Cannes, Berlíně a Benátkách.

Poukazoval jsem na několik problémů: českým hraným filmům chybí výrazná, současná a univerzální témata. Jsou neosobní, nevýrazné formálně, napodobují evropské styly, neprezentují subjektivní vizi světa a nevedou s divákem upřímný rozhovor. Stále utíkají do minulosti, k primitivní zábavě, narativním schématům, ke konvenčnosti a k lokálnosti. Česká kinematografie je neoriginální, opatrná, povrchní, neautentická – nevyvolává živou debatu, protože nereaguje na to, co se v nás a kolem nás reálně odehrává.

Položil jsem si tenkrát otázku: Proč vlastně točit další nevýrazný český film, který nikomu nevadí, nikoho se nedotýká a nemluví zajímavým způsobem o ničem opravdu podstatném?

Myslím, že ten problém je pořád aktuální, pokud ne aktuálnější. Neustále zde vznikají formálně nezajímavé filmy bez silného tématu, které se mnohokrát ani nepokoušejí mluvit o tom, co je pro nás a pro současný svět podstatné. A právě kvůli tomu se český film nedokáže dostat do hlavních soutěží tří nejdůležitějších světových festivalů.

Sám nejsem Čech, ale žiju a točím v Česku, v češtině, za české peníze, s českými herci a štábem, takže zdejší kontext mi není lhostejný a cítím se jeho součástí.

Kritizovat je samozřejmě snadné, my se však rozhodli udělat něco víc. Od roku 2019 jsme společně se Šimonem Holým a Terezou Vejvodovou natočili pět filmů – krátkometrážní Jiří pes uprchlík a Vymezení a tři celovečerní hrané snímky Zrcadla ve tmě, Hranice lásky, A pak přišla láska… Nemáme pocit, že jsou naše filmy dokonalé, spíše naopak. Do jisté míry je definuje nedokonalost. Zároveň ale nabízejí slibný směr hledání. Těchto pět filmů spolu s mým připravovaným titulem Nebezpečný víkend, Terezou Vejvodovou připravovaným celovečerním debutem Pokoj a dvěma budoucími filmy Šimona Holého Thinking David a Chica Checa je „Nová česká intimita“.

Co nás spojuje?
Spojuje nás zájem o intimitu. V Česku se toho moc neděje, ale uvnitř Čechů se toho děje hodně. Potlačované emoce, vytěsněné, nepohodlné, podvědomé obsahy, temná zákoutí našeho nitra – to všechno je nepopsané teritorium, terra incognita, které současná česká kinematografie programově ignoruje jako nepodstatné téma.

Filmům, které se zaměřují na intimitu, se tu říká „vztahovky“. Mají paušálně negativní konotaci, jako něco banálního, méněcenného. Jako by Češi opovrhovali emocemi, nebo se za ně dokonce styděli. Možná ten odpor vyrůstá z toho, že emoce jsou v Česku soustavně potlačované, že se Češi emocí bojí a nechtějí se jimi zaobírat. A přitom žijeme a umíráme uvnitř sebe samých, ve svých potlačovaných negativních emocích, přetvářkách, ve vytěsněné vnitřní bolesti a v popřených totožnostech. Jako tvůrci Nové české intimity považujeme tyto vytěsněné niterní obsahy za středobod našeho autorského zájmu a zároveň za nejpilněji střežené tabu v Česku.

Co kromě nedokonalosti spojuje filmy Nové české intimity? Naše filmy lze obecně pojmenovat jako odvážné herecké experimenty, ve kterých se fixně nedržíme scénáře a dáváme hercům svobodu, aby spolu s námi mohli prostřednictvím řízené improvizace hledat výsledný tvar. Jsme proti přístupu, kdy jsou herci jen loutkami v rukou režiséra a recitují nepřirozené věty nadiktované scenáristou. Scénář pro nás není bible, ale výchozí bod ke svobodnému a intuitivnímu experimentu.

Naše filmy se snaží být maximálně osobní, a to tematicky i formálně. Témata vycházejí z autentických zážitků režisérů a herců, vznikají levně v rámci omezených rozpočtů, za každou cenu se pokoušejí o autorskou upřímnost a autenticitu, jsou formálně a tematicky odvážné.

Jde nám o ostrý a nekompromisní pohled dovnitř, do intimity – o překračování hranic toho, co je příjemné a přijatelné. Zkoumáme, kam až se můžeme dostat s kamerou, abychom zachytili to podstatné uvnitř každého z nás. Snažíme se mluvit o tom, co se teď a tady odehrává v nás a kolem nás. Nekopírujeme existující styly, naopak hledáme nové obsahy a novou formu.

Nepodřizujeme se požadavkům trhů, fondů, trendů, selektorů a expertů. Díky tomu, že si tyto filmy z části produkujeme sami, můžeme se snažit být maximálně nekompromisní, upřímní, provokativní a svobodní. Snažíme se hledat radikální formu, která popíše vnitřní konflikty, naše vnitřní peklo. Jde nám o vytvoření inkubátorů tlumených emocí, ve kterých se snažíme odhalit naši vnitřní lež a říznout do něčeho opravdu živého a bolavého.

Co nás nezajímá?
Vymezujeme se vůči kinematografii národních pomníků. Noční můrou se stávají další a další filmy, které oživují mrtvoly slavných osobností českých dějin. Koho exhumujeme příště? Karla IV.? Jiřího z Poděbrad? Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic? Jaký smysl má oživování mrtvol za desítky milionů korun? Aby tady zase strašily ve vyžehlených kostýmech z Barrandova? Je to hra na jistotu. Sice se ty projekty dobře financují, ale blbě se na ně kouká. Co budeme dělat, až jednou dojdou mrtvoly? Kino není Halloween!

Nová česká intimita se chce zaměřit na něco živého, něco, co se nás reálně týká. Chceme se konfrontovat se svou autentickou vnitřní bolestí. Nevyhledáváme útěky do minulosti, nejde nám o povrchní pohled na zdánlivě atraktivní novinová témata, ke kterým nemáme reálný osobní vztah. U zrodu filmu musí být silný a autentický zážitek, ať už autora předlohy, scenáristy, režiséra, nebo herce. Autenticita a odvaha pohledu nestojí téměř nic.

Nezajímá nás opakování světových trendů a kopírování arthousového designu zavedených režisérů. Nikdo nepotřebuje českého Hanekeho, Loache, Bressona či variantu rumunské nové vlny a skandinávské detektivky.

Neslábnoucí kult české nové vlny šedesátých let vyvolává dojem, že byla tím posledním a jediným, co bylo v české kinematografii živé, výrazné a autentické. Proboha, to bylo šedesát let zpátky! Česká nová vlna je něco jako vzpomínka na ukřižování Krista, po kterém následuje už jen opakování mrtvého rituálu, restaurování, vzpomínání, uctívání, oprašovaní, kopírování. Jako kdyby naše generace neměla co říct, bála se mluvit vlastním jazykem a jen šplhounsky recitovala ozkoušené příručky starých mistrů, abychom nebyli za trapáky.

Ten přístup není tvůrčí a jenom prohlubuje zpátečnictví a lokálnost domácí kinematografie. Nechtěné parodie děl zavedených tvůrců nás rozhodně neposouvají vpřed. Za nás je lepší být trapný a nedokonalý, ale aspoň trochu originální a autentický.

Nejde nám o odvyprávění dalšího příběhu formálně neutrálním způsobem, ale o subjektivní autorskou vizi světa, o unikátní audiovizuální kód, který vychází ze silného tématu, jenž není autorovi lhostejný a je otiskem jeho osobnosti. Hledáme formu, která nese význam, nejde nám o plochý záznam události a hereckých výkonů. Programově nechceme být spisovní, hledáme spontánnější a rafinovanější prostředky osobního autorského vyjádření. Nejde o jednu paušalizovanou formální metodu, spíš o nekompromisnost jednotlivých tvůrců v hledání unikátního pojetí pro ně důležitého tématu. Ale hlavně jde o to, za každou cenu a nekompromisně ty filmy točit, ne o nich neustále mluvit a kritizovat. Natočený autorský film je jediná smysluplná odpověď.

O co se snažíme?
Nová česká intimita jsou filmy, které vznikly ze zoufalství, jako provokace a pokus o oživení stojatých vod české kinematografie. Je to naše vzpoura proti systému, vzniklá z touhy vzít osud do vlastních rukou, nečekat několik let na zelenou a doufat, že nám konečně někdo ten film schválí, zafinancuje a vyprodukuje.

Máme dost toho poslouchat, jak se mají dělat filmy. Pro nás tu nikdo není autorita, protože s nikým z Česka se momentálně na nejdůležitějších světových festivalech nepočítá. Možná někdo kdysi věděl nebo stále ví, jak dělat své filmy, ale nikdo nám nemůže dávat návod na to, jak dělat filmy naše. Máme dost rad profesionálů, expertů a kritiků, kteří se stavějí do pozice autorit a určují, co je dobré a co je špatné. Nikdo neví, jak se to dělá správně, musíme se s tím konečně všichni smířit a společně hledat východiska.

Nová česká intimita se snaží vymanit ze schémat, z formátů, ze škatulek, struktur, z trendů, kvót, paušálů, plagiátů, remaků, falešné korektnosti, doslovnosti, banality, ze všeobjímajících klišé a z nátlaku. Bojujeme proti mentalitě české pohody, chceme vám pokazit večírky, chceme rušit váš noční klid. Nehrajeme na jistotu, my jsme nejistota, hledání, svoboda, neuchopitelnost, ambivalence, provokace, nejednoznačnost, nebezpečí. Nemusíme se vám nutně líbit, důležitější je pro nás nespoutanost, upřímnost osobního projevu. Kultura musí být živá, autentická, osobní, nepohodlná a konfrontační. Věřím, že českou kinematografii mohou spasit jedině radikální autorské experimenty.

Svět se mění takovou rychlostí, že pokud na něj chceme reagovat, musíme jednat okamžitě, jinak přestáváme být aktuální. Chceme se kvůli tomu vymanit ze systémových schémat zdlouhavého vzniku filmu, co ničí jeho životnost a autenticitu. Chceme se vyhnout cenzuře dramaturgů, pedagogů, mentorů, „expertů“ všeho druhu, kteří nás formátují podle příruček, trendů, kvót a vlastních limitů. Z té všeobjímající systémové opatrnosti a nesvobody mohou vzniknout jen mrtvé, opatrné a nezajímavé filmy, které se snaží zalíbit všem, ale nemají páteř ani ksicht.

Nejde o to, že se chceme povyšovat nebo někoho shazovat, nemáme na to ani nárok. Snažíme se spíš diagnostikovat problém, který způsobuje, že dnes česká kinematografie není živá a nikoho reálně nezajímá. Potřebujeme vyvolat vášnivou a upřímnou debatu o kinematografii, dát jí impuls k odvážnému hledání nových forem. Poplácávání se po ramenou a pomlouvání za zády situaci ani atmosféru vzniku filmů nezlepší. Musíme se začít bavit o českých filmech bez falešné korektnosti, která způsobuje to, že přestáváme být upřímní a osobní. Začínáme být paušálně „slušní“ a nezajímaví, ale hlavně neautentičtí. Chybí upřímný dialog. Musíme se v těch filmech a díky těm filmům začít upřímně bavit o tom, co je pro nás to nejpodstatnější. Máme už všichni plné zuby srandiček a bruslení po povrchu. Musíme být odvážnější, upřímnější, radikálnější a osobnější ve vztahu k filmu. Ještě tam nejsme, před námi je dlouhá cesta, ale vytyčený směr je slibný. Jsme v prdeli, ale je vůle a naděje se z toho dostat.

Chceme vidět ve filmu živého člověka, dostat se dovnitř jeho nejstřeženějších tajemství. Chceme na plátně konečně spatřit sami sebe. Nejdůležitější je pro nás kontakt – se sebou, se svými emocemi a s lidmi kolem nás. Proto nám jde o intimní kontakt s živými postavami ve filmech, které děláme a na které se chceme dívat – o opravdové, hluboké setkání s druhým člověkem, na které nemáme šanci, čas, odvahu či příležitost v reálném životě. Jde o pohled dovnitř sebe, do hlubin naší duše plné protikladů.

Film nám má připomenout, proč žijeme, co je podstatné a co je pravdivé. Jde o film jako důležité setkání s člověkem, na kterém nám opravdu záleží. Jako setkání s dobrým kamarádem. Nebo s něčím hlubokým a nebezpečným v každém z nás, na co jsme dávno zapomněli nebo se snažíme zapomenout. Film nám má umožnit nahlédnout za iluzi přetvářky, masky a lži. Spatřit to pravé, podstatné, autentické bytí v nás. Pomoct nám propojit se s naší duší.

Na závěr citace od věčně živého Franze Kafky: „Myslím, že bychom měli číst pouze takové knížky, které nás zraňují a souží. Pokud nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou do hlavy, k čemu ji čteme? Jsou nám potřeba knížky, jež na nás dopadnou jako nějaká pohroma, jež nás hluboce zarmoutí jako smrt někoho, koho jsme milovali více než sami sebe, jako kdybychom byli vyhnáni do lesů, daleko od lidí, jako sebevražda. Kniha musí být sekerou pro zamrzlé moře v našem nitru.“

Autor je filmový režisér.