Jiří Hlavenka ve svém facebookovém příspěvku napsal, že by se nový prezident Pavel měl ve své agendě zvýšenou měrou věnovat problematice našich chudších spoluobčanů, tj. starat se o řešení dluhové pasti, do níž zhusta padají, nedostatku lékařů a špatnému fungování dopravy v oblastech, kde žijí. Že by se měl stát jakýmsi ombudsmanem chudých. Pavel by totiž podle expertů volby nevyhrál, kdyby se měl spolehnout jen na hlasy voličů stran vládní koalice. Vyhrál díky téměř milionu hlasů od voličů nevládních stran, kteří ho volili doufajíce v to, že zlepší jejich špatnou sociální situaci. Voliče z vládního táboru Pavel uspokojí už jen tím, jaký je: prozápadní, pro atlantický a proevropský. Pro nevládní voliče to je málo, očekávají činy v sociální oblasti. Pokud zůstane jen u slibů a hezkých řečí ala budu za vámi jezdit, pak budou tito voliči nejen zklamáni, ale budou se cítit podvedeni. Proto Jiří Hlavenka doporučuje novému prezidentovi vzít vážně sociální agendu.

A samozřejmě nejen proto, aby je nezklamal, ale také proto, že je to správné a velice naléhavé. Vzniká nám nutně otázka, proč očekáváme roli ombudsmana chudých od prezidenta, když to je přímo úkol pro politické strany a hnutí. Jenže vidíme, že tuto roli nikdo opravdu vážně nevzal za svou. Hnutí ANO sociální otázky zredukovalo na výši důchodů a kromě populistické sociální rétoriky nic nedělá. Akce milostivé léto byla jen Potěmkinova vesnice mající předstírat, že se katastrofální zadluženost značné části obyvatelstva řeší. Sociální demokracie, přirozený pretendent na ombudsmana chudých, se utopila v bahně funkcionářů, kteří přišli do politiky nasekat peníze a teprve v druhé řadě hodlají něco řešit. Ve společnosti silně rezonující myšlenkový proud levicových intelektuálů okolo Alarmu sice produkuje bystré články a působivé dokumenty o lidech na okraji, ale k praktické politické činnosti se nemá.

Přitom řešení tíživé existence chudých lidí a regionů je v moci státu. Existuje tu možnost zákonem vyhlásit dluhovou amnestii (nikoli ovšem v podobě paskvilu tzv. milostivého léta), v níž by stát převzal na svá bedra závazky dlužníků plynoucí z penále za nesplácení nebo dokonce celý dluh a tím je oddlužil. Stačí se podívat k sousedům do Německa a s úpravami převzít jejich zákon, kterým to úspěšně řešili. Vzhledem k tomu, že v dluhové pasti žije okolo 900 tis. obyvatel plus jejich rodiny, znamenalo by to životní restart pro téměř dva miliony našich spoluobčanů. Stejně tak lze řešit přímou intervencí státu zoufalou nevybavenost chudých regionů lékaři nebo veřejnou dopravou. Je to to nejmenší, co stát může pro tyto občany a regiony udělat. Je nepochopitelné, že tuhle bídnou realitu politici dosud nezačali vážně řešit.

A tak zbývá nový prezident jako jediná naděje pro naše "uražené a ponížené", aby jim z těžké existenční situace, prostě z bídy, nějak pomohl. V jeho možnostech to rozhodně je. Připravit návrh zákona o oddlužení občanů a jeho předložení prostřednictvím spřáteleného poslance či senátora do parlamentu není problém. Stejně tak lze tlačit na státní orgány, aby efektivně začaly řešit další problémy chudých regionů a občanů. Uvidíme, jak prezident s touto výzvou naloží.

Vyšlo v Lidových novinách