Když se před lety po vypuknutí aféry s rozhodčími rozhodl Vladimír Šmicer rozjet radikální reformu českého fotbalu, nazval hnutí za jeho obrodu fevoluce. Vtipně zaměnil r za f ve slově revoluce, jelikož šlo o fotbalovou, a nikoli politickou revoluci. Inspirován jeho příkladem jsem se rozhodl podobně radikální reformu v České televizi nazvat tevolucí.
Zatímco u fevoluce šlo o odstranění korupce, která prorostla jako rakovina do fotbalových struktur a ovládla fotbalové dění, a o nastolení férových podmínek a dodržování pravidel, veřejnoprávní televize je prorostlá rakovinou maloměšťáckého vkusu, divácké podbízivosti, umělecké průměrnosti, duchovní vyprahlosti a tvůrčí nesvobody.
Politikům a radním, které poslanci posílají do Rady ČT, aby jí kontrolovali, tato skutečnost příliš nevadí. Českou televizi vnímají primárně jako nástroj ovlivňování a propagandy, a tudíž je zajímá vlastně jen zpravodajství a aktuální publicistika. Neberou Českou televizi jako kulturní či vzdělávací instituci. Počítají, kolik času dostali spolustraníci ve vysílání a kolik konkurenti. Česká televize se v očích politiků zredukovala na ČT24, na Události, Události, komentáře a Otázky Václava Moravce. „Zbytek“, na který jde ale většina koncesionářských poplatků, je pod jejich rozlišovací schopnost.
Politici po televizní krizi v roce 2000 pochopili, že žádná strana nemůže veřejnoprávní televizi ovládnout zcela, a dohodli se na modelu obsazování Rady ČT podle aktuálních poměrů ve sněmovně. Podobný poměr je pak zachováván, i co se týká času na obrazovce. ČT24 dává stranám prostor ve svém vysílání, vysílá jejich tiskové konference, zve politiky do pořadů aktuální publicistiky, takže mají zajištěno své místo ve veřejném prostoru. Zpravodajství ČT nicméně i za těchto podmínek zůstává víceméně objektivní.
Celé to má jiný neblahý důsledek: v ČT existuje jen jeden typ diskusních pořadů, který je založen na dominantní účasti politiků. Přitom všichni víme, že politici říkají jen to, co je pro ně výhodné, nikdy ne celou pravdu. To je jejich podstatou a není na tom nic špatného. Ale špatně je postavit na politicích všechny diskusní pořady, protože diváci se z nich, co se týče věcné podstaty problémů, moc nedozvědí. Naopak ty věčné hádky je jen zmatou, unaví a znechutí.
Chybějí diskusní pořady s hosty, kteří jsou nezávislí a mají expertizu nutnou pro věcně relevantní názory na danou problematiku. Hosty, kteří nepotřebují divákovi dokazovat, jak jsou skvělí a jejich oponent příšerný.
Je pochopitelné, že se politici musejí veřejně zodpovídat ze své činnosti, a od toho diskusní pořady jsou. Je však chybou, že veřejnoprávní televize ve svém repertoáru nemá debaty i s odborníky mimo politiku.

Víc než jen zábava
Na hlavním kanále ČT1 je dominantním programovým segmentem hraná tvorba. Krimi seriál v pondělí, rodinný seriál v pátek a televizní filmy a minisérie v neděli, velmi často opět krimi. Když v roce 2011 nastoupilo dnešní vedení ČT, tak nastolilo velmi sympatický koncept hrané tvorby založený na filmovější podobě než byly dosavadní televizní inscenace. ČT oslovila řadu filmových režisérů a i samotná hraná tvorba inspirovaná tzv. quality tv (skandinávské televize, Netflix, HBO) začala mít i obsahově vyšší ambice. Výsledkem byla celá řada seriálů a minisérií - Cirkus Bukowski, Ombudsman, Rédl, Metanol, Most!, Svět pod hlavou, České století, Vzteklina a další. Jenže Česká televize tento koncept postupně opustila a přešla k hrané tvorbě, která je k nerozeznání od seriálů a minisérií na komerčních televizích. Kvůli tomu valná část hrané tvorby – finančně nejnáročnější segment programu, až jedna třetina rozpočtu celé televizní tvorby – ztratila svůj veřejnoprávní význam a finance do ní vložené jsou v podstatě ztracené.
Mezi dalšími pořady pak převažuje laciná zábava, pořady o vaření nebo cestopisy, které mají minimální přidanou hodnotu. ČT1 v dnešní podobě s výjimkou zpravodajství tak plní vzdělávací, kulturní, natož umělecký účel jen z malé části.
Jeden z klíčových programových expertů televize před časem prohlásil, že seriály jsou jen zábava. Toto platí pro komerci, ale ve veřejnoprávní televizi musí být na nejdražší televizní produkt náročnější kritéria. Vedle zábavnosti musí mít hraná tvorba přidanou hodnotu v umělecké kvalitě, závažnosti tématu nebo kritickém způsobu nahlížení skutečnosti.
Je třeba přestat vyrábět jak na běžícím pásu jeden prostoduchý krimi seriál za druhým. I kriminální seriál má být především způsobem, jak atraktivně ztvárnit daleko závažnější problémy skrývající se za pouhým detektivním dějem.
Je třeba nasměrovat hranou tvorbu hlavně k současným společenským, osobním a morálním problémům. Jaká je dnešní podoba zla nebo lásky, jaké hrozby visí nad dnešním člověkem – to by měly být otázky, které si klade náročnější hraná tvorba, co se neomezuje jen na pobavení diváka. Čirou zábavu nechme komerčním televizím.

Vrátit divákům kulturní ČT2
Kanál ČT2 byl kdysi chloubou veřejnoprávní televize. Původní velké dokumenty, aktuální malé dokumenty, světová umělecká filmová tvorba, kritická publicistika (Ta naše povaha česká, Klekánice, Případ pro ombudsmana) a inteligentní diskusní pořady (Sněží, Studio Netopýr, Katovna, Na hraně), to vše tento kanál zdobilo.
Jenže z důvodu zajištění co největší sledovanosti byl kulturní a vzdělávací koncept opuštěn a nastoupily westerny, staré divácké filmy (Angelika, Delon, Belmondo), stokrát reprízované komedie (Funès), komerční dokumenty o éře nacismu (Hitlerovy děti, Hitlerovy ženy). Toho, co se svého času uvádělo jako hlavní důvod existence veřejnoprávní televize, se ČT pod diktátem sledovanosti prostě zbavila.
Je třeba obnovit kulturní a vzdělávací kanál ČT2 v plné šíři a bohatosti. Je třeba obnovit pravidelné týdenní okno původního dokumentu, vrátit na ČT2 alternativní zábavu typu Česká soda nebo Dvaadvacítka, systematicky vysílat současnou evropskou a světovou uměleckou filmovou a dokumentární tvorbu. Je třeba začít vyrábět široké spektrum pořadů kriticky reflektujících politické, ekonomické, společenské a kulturní dění v kontextu hlavních světových myšlenkových trendů.
Kanál ČT2 je službou pro ty diváky, kteří se nechtějí jen bavit, ale kteří od veřejnoprávní televize očekávají, že se něco nového dozví, že si doplní vzdělání a že jim bude umožněno stát se součástí společenského myšlenkového a kulturního pohybu.
ČT2 musí být silný svébytný televizní kanál, fungující na vzájemné synergii kvalitních pořadů, která k televizi přitáhne společenství přemýšlejících diváků. Likvidace původního kulturního kanálu ČT2 se občas zdůvodňuje existencí večerního ČT Art. Jenže na ČT Art se dívá naprosto zanedbatelné množství diváků, protože u něj právě nefunguje synergie plnohodnotného kanálu. ČT Art je takovou Potěmkinovou vesnicí kultury v televizi. Není větší degradace jinak kvalitních pořadů, než když se dají jako doplněk na dětský kanál.

Vrátit na ČT uměleckou svobodu
Velmi znepokojující jsou rovněž poměry uvnitř televize. I když formálně je v ČT zaveden producentský systém založený na samostatném a odpovědném rozhodování producentů, v praxi všechny důležité programové záležitosti přímo řídí vedení ČT. V případě drahých projektů, jako jsou seriály nebo televizní filmy, je to svým způsobem pochopitelné, ale v případě například dokumentů je to nepřijatelné.
V ČT platí praxe, že dokumenty ve fázi námětu procházejí tzv. pitchingem, kdy programové vedení na základě námětu určuje, který dokument se (ne)bude točit. To je vlastně cenzura, za níž by se nemusel stydět ani komunistický systém kdysi v uplatňovaný v Československé televizi. To musí skončit.
V oblasti dokumentů má platit právo producenta vyrábět takové dokumenty, pro něž se on rozhodne. Filmoví tvůrci a dokumentaristé se se svými projekty mohou obrátit na široké spektrum producentů, kteří mají osobitý vkus, a tím se uplatní i jejich svoboda tvorby. A hlavně se zruší panující diktát jediného správného vkusu a názoru, který je dnes největší nemocí veřejnoprávní televize.
Neznamená to samozřejmě zrušit schvalovací projekce, aby se do vysílání nedostaly věci porušující zákon nebo zcela nekvalitní produkty. Stejně tak má být zachována koordinační funkce pro vedení ČT, aby se projekty nedublovaly. Jinak by ale za to, co se odvysílá, měl nést plnou odpovědnost producent. Skrze důsledně uplatňovaný producentský systém se uplatní svoboda tvorby pro české filmaře i dokumentaristy.

Konec honby za sledovaností
Celý problém veřejnoprávní televize začal požadavkem Rady ČT na dosažení určitého podílu televize na trhu. Management ČT byl a je hodnocen a honorován podle toho, zda kýženého cíle dosáhl. To vedlo vedení televize k rozhodnutí destruovat kulturní kanál ČT2 se záměrem co nejlevněji na něm dosáhnout maximální sledovanosti. Tak se tam ocitly levné produkty, které ale nějakého diváka udělají. Podobně se hraná tvorba na ČT1 přeorientovala na všechny možné variace krimi seriálů, krimi sérií nebo filmových detektivek. Snaha o sledovanost zejména na kanálu ČT1 je pochopitelná a odůvodnitelná, protože koncesionáři televize musí mít možnost sledovat jak pořady pro všechny, tak i pořady pro publikum s určitými nároky. Nicméně tato snaha se nesmí proměnit v honbu za sledovaností tak, jak se tomu děje v posledních letech.
Samozřejmě existují výjimky, i ve vysílání ČT najdeme občas velmi kvalitní produkty, ale v úhrnu televize při plnění veřejné služby selhává. Proto mluvím o nutnosti provést tevoluci v organizaci a řízení její programové tvorby. ČT tentokrát není ohrožená co do své nezávislosti, jako to bylo při televizní krizi v roce 2000, je ohrožená zevnitř vlastní neschopností systematicky a cíleně vyrábět pořady s přidanou kulturní a vzdělávací hodnotou.

Vyšlo v příloze Salón deníku Právo