Proč je malý zájem o Evropský parlament
Politikové pak vyčítají novinářům, že málo o Evropském parlamentu a vůbec o EU informují, novináři zase vyčítají politikům, že jejich kampaně vůbec neobsahují evropská témata, populisté vyčítají poslancům EP velké platy, eurooptimisté vyčítají euroskeptikům, že podrývají akceschopnost EU, euroskeptici pláčou nad ztrátou národní svrchovanosti. Za těchto okolností čert a drobný volič aby se v tom vyznal. Jedna věc je ale jistá, čím menší stát, tím menší zájem o eurovolby. Volič správně intuitivně cítí (a snadno si to spočítá), že jeho hlas velkou hodnotu zřejmě nemá. Tak Česká republika vysílá do EP dvacet poslanců, což je ve shromáždění více než sedmi set poslanců kapka v moři. Co tam tak asi zmůžou, právem se ptá český volič.
EU byla budována z rozhodnutí států jako nadstátní celek a tomu odpovídala přirozeně její mocenská struktura založená na delegování pravomocí, osob a institucí jednotlivými státy. Vzájemnými partnery v EU byly státní instituce, vlády, ministerstva a další úřady. Nikoliv jednotliví občané. Jenže EU to nestačilo a vytvořila si jakýsi mocenský a organizační bypass – Evropský parlament. Ten byl založen jako každý jiný národní parlament na přímém vztahu občanů k sobě navzájem a vytvářel tak iluzi jednotného evropského státu složeného z občanů Evropanů. Šlo bezpochyby o iluzi, protože evropský parlament měl velice malé pravomoci. Jenže postupem doby jeho moc narůstala. A Lisabonská smlouva mu přináší další kompetence. Řada evropských politiků, kteří sní o jednotné evropské federaci, by evropský parlament ráda perspektivně viděla jako hlavní mocenskou instituci EU.
V EU tak fungují dva paralelní principy mocenského uspořádání: na jedné straně EU existuje jako organizace států založené na zastupitelském principu vlád (dosud rozhodující princip) a na druhé straně jako organizace občanů Evropy založené na zastupitelském principu občanů prostřednictvím Evropského parlamentu. To vytváří poměrně nepřehlednou mocenskou mlhovinu vedoucí k chaotickému jednání EU jako celku. Jednou převáží stanovisko vlád prostřednictvím Evropské rady, jindy zase přímo stanovisko občanů prostřednictvím Evropského parlamentu. Jenže politické strany kandidující do EP nejsou žádné evropské politické strany v pravém slova smyslu. Do EP kandidují stovky národních stran rozdělených na politické mapě odprava doleva, které následně hledají svojí celoevropskou identitu a politiku v rámci EP v parlamentních seskupeních odtržených od svých původních národních voličů. Navíc do EP kandidují v jednotlivých státech politické strany převážně s domácími tématy, aby pak v EP řešili úplně jiná celoevropská témata, aniž by se za jejich řešení jakkoliv zodpovídali svým voličům. Takový stav je přinejmenším chaotický a též dost možná elitářský. A voliči to cítí, vědí dobře, že evropské otázky se řeší mimo ně a nad nimi. Z tohoto hlediska jim jako daleko srozumitelnější připadá (a mně osobně také), když se o EU dohadují jednotlivé vlády evropských států, protože jsou pod demokratickou kontrolou v rámci jednotlivých národních států.
Další věcí, kterou člověk musí vzít na vědomí, je společenský rozměr, v němž je člověk schopen vnímat a reflektovat svět okolo sebe a rozhodovat o něm. Například my Češi žijeme téměř sto let v horizontu svého regionu a státu, který má nějakou velikost, dějiny, kulturu, mentalitu. A domnívám se, že máme co dělat, abychom sami sobě rozuměli, vyznali se v sobě a byli tudíž schopni o sobě rozhodovat. Lévy Strauss se zabýval otázkou, jaký počet lidí je člověk schopen blíže poznat a najít si k nim vztah, aby s nimi mohl prožít život v jakémsi smysluplném společenství (které nazýval mikrosolidaritou). Dospěl k číslu několik desítek. Položme si analogickou otázku: do jakého počtu lidí jsme schopni fungovat demokraticky a svobodně s naší historickou zkušeností, mentalitou a kulturou. Jsme opravdu připraveni na demokratické soužití se čtyři sta padesáti miliony Evropanů, kteří mluví jiným jazykem, mají jiné dějiny a my se svými deseti miliony máme váhu jedné pětačtyřicetiny. Jinými slovy všechno to, co tvořilo naší společnost a politiku, co jsme byli dosud zvyklí ovlivňovat, co jsme kritizovali, nadávali na to, byli na to pyšní, to všechno se padesátinásobně vzdálí z našeho dosahu.
Dle mého názoru je to dnes a v reálném historickém horizontu nemožné. Rozpuštění Čechů v Evropě (k němuž vlastně do budoucna směřuje Evropský parlament a s ním nastupující princip jednoho evropského státu) by bylo dle mého nešťastné pro další vývoj demokracie v Čechách. Takovému gigantickému nám téměř cizímu státu bychom nerozuměli a ztratili bychom se v něm. Češi to dobře vědí, nepotřebují na to studovat politologii, stačí jim jednoduché počty a jistý cit pro realitu. Tím nechci říci, že Evropský parlament neměl být nebo že je nějak špatný, ale ať zůstane takový, jaký je: doplněk, demokratická paráda, šlehačka na dortu EU jako organizace evropských států.