Český důchodový systém není dlouhodobě udržitelný. Zatímco v době zavádění státních důchodových systémů byl člověk na důchodu závislý rok, dnes je to třicet let. Nejlepší odpověď na tento vývoj je reforma, která kombinuje průběžně financovaný systém s povinným spořením do investičních fondů, říká Jan Švejnar, profesor ekonomie a člen Národní ekonomické rady vlády.

Jste členem NERVu, který navrhuje změnit český důchodový systém tak, aby se budoucí důchody skládaly z dávky od státu a z vlastních úspor v důchodových fondech. Proč má důchodová reforma vypadat zrovna takto?
To má několik aspektů. Jeden z nich je, že obyvatelstvo rychle stárne. Bude se zvětšovat část neproduktivní populace, která bude v důchodovém věku. Je proto třeba mít dostatečné úspory, které tyto obyvatele zajistí. Druhý aspekt je rozdělení rizika. Systém založený na průběžném a kapitálovém pilíři je lepší, protože více rozkládá riziko a lépe zabezpečuje občany na stáří, než systém, který se spoléhá pouze na jeden pilíř.

Jaká rizika hrozí průběžnému systému?
Třeba to, že příliš prudká demografická vlna způsobí, že bude v penzi příliš mnoho lidí. Ti, kteří budou pracovat, nebudou moci tyto důchodce zajistit. Může ale nastat i situace, kdy země bude procházet nějakým otřesem, ať už to bude přírodní katastrofa nebo nějaká politická krize. Vláda pak nemusí být schopna zajistit ze svých okamžitých zdrojů zabezpečení seniorů. Proto je dobré průběžný pilíř doplnit o fondy, které mohou investovat do celého světa. Pak důchodový systém dává větší míru jistoty, než když se spoléhá jen na okamžitou výrobu v jedné malé ekonomice, jako je Česká republika.

Fondy jsou zase závislé na vývoji finančních trhů.
Problém s fondovým systémem je, že při nedostatečném dohledu může docházet k defraudacím. Ano, riziko hrozí i v případě velké finanční krize, kdy by se začaly hroutit finanční instituce. Proto jeho kombinace s průběžným systémem to riziko nejvíce rozkládá.

Není poslední finanční krize spíše varováním před zaváděním fondových prvků do důchodového systému?
Ne nezbytně. Pokud by ve fondovém systému byl veřejně provozovaný fond, který si může kdokoli vybrat, a skoro bych doporučoval, aby si ho lidé vybrali, který by měl nízké poplatky a investoval by po celém světě, tak hrozba pro důchodové úspory není až tak velká. Krize sice varováním je, ale viděli jsme, že ve všech zemích se nakonec stát a centrální banky postaraly o to, aby finanční systém přežil.

Okolní státy, které zavedly kapitálové pilíře, omezily možnosti investování důchodových úspor na domácí dluhopisy a akcie. Udělaly chybu?
Ano. To není správná cesta. Ten model by měl jít spíše švédskou cestou, kdy veřejný fond má nízké poplatky a je zainvestován celosvětově. My bychom měli mít fond s ještě nižšími poplatky než ve Švédsku. Jsem pro vytvoření fondu, který by investoval co nejšířeji po světě, který by byl státem do velké míry jištěný. Ten by byl pro většinu občanů nejlepší. Pak by existovaly další fondy, které by nabízely různé speciální možnosti a které budou konkurovat státem vytvořenému fondu a sobě samým.

Nestačilo by jen kvalitně zreformovat stávající průběžný systém?
Můžeme to udělat, pokud bychom tomuto průběžnému systému zcela věřili. A věřili nynějším i budoucím vládám, že ten systém změní tak, že bude mít dostatečné množství peněz. Z toho ale mám určité obavy. Ne že bych podezíral někoho konkrétního, ale politici mají omezený horizont působnosti. Mají obrovské nutkání takovou reformu, která zajistí dobré fungování důchodového systému, odkládat.

Jak rychle by musela česká ekonomika růst, aby byla schopná nynější důchodový systém uživit i za 20 let, kdy se plně projeví stárnutí populace?
Dá se to propočítat. Výsledky jsou takové, že je to nereálné tempo růstu. Navíc je třeba si uvědomit, že mandatorní výdaje, které jsou do velké míry s penzijním systémem dnes spojeny, neumožňují vládě a celé zemi strategicky uvažovat o investicích do určitých oblastí, abychom byli konkurenceschopní v globální ekonomické soutěži.

Uvažovaná reforma bude mít vysoké náklady. Bude na ně ekonomika mít?
Při každé reformě tohoto typu existuje takzvaná „ztracená“ generace. Máme jednu generaci, která musí přispívat na výplatu aktuálních důchodů a zároveň si spořit v kapitálovém pilíři. Proto se to musí dobře propočítat, dobře připravit a celé to břemeno rozložit na více generací. Jedním z málo zmiňovaných problémů je i to, že se prodlužuje délka života. Nynější parametry důchodových systémů u nás i v zahraničí proto nejsou udržitelné. Musíme se připravit na to, že lidé budou odcházet do důchodu v pozdějším věku, než jak jsou zvyklí dnes.

Kvůli vysokým nákladům přechodu na dvoupilířový důchodový systém vlády v okolních zemích začaly původní konstrukci reformy bourat. Jsou tyto náklady v Česku dobře spočítané?
Ty výpočty se udělaly. V nich problém není, protože všechny parametry jsou známé. Otázka je, jak se nakonec tyto náklady pokryjí.

Odkud by se peníze na jejich úhradu měly vzít?
Neobejdeme se bez dalšího zvyšování věku pro odchod do důchodu. To musí být rychlejší než dnes. Tím se systému finančně uleví. Pak je to také otázka výběru daní. Daňová soustava musí být jednoduchá, aby si ekonomika vedla dobře a abychom díky hospodářskému růstu mohli část těch přechodných nákladů uhradit.

Není spoléhání se na nejistý ekonomický růst příliš riskantní? V Polsku, Maďarsku a na Slovensku také spoléhali na podobně nejisté příjmy, které nakonec nepřišly.
Do určité míry to je riskantní. Proto jsem říkal, že budeme muset zvýšit věk pro odchod do důchodu. Podívejte se na to názorně. Děvčátko, které se nyní narodí, bude žít zhruba 100 let. Za stávajícího systému by bylo dvě třetiny života závislé na podpoře, protože by bylo v neproduktivním věku. Skoro tři čtvrtiny života, pokud započítáme i mateřskou dovolenou. To si společnost nemůže dovolit. Když se zakládaly penzijní systémy, ať už to byl Bismarck ke konci 19. století nebo v Americe ve 30. letech minulého století, tak průměrná délka života byla o rok delší než věk odchodu do důchodu. Takže lidé se v průměru zajišťovali na rok. Dnes je zajišťujeme na 30 let.

Jen oddálení důchodového věku ale náklady reformy neuhradí. Z jakého zdroje by měly přijít další peníze?
Jsou krátkodobá řešení, jako třeba navrhované sjednocení sazby daně z přidané hodnoty. Ale to pomůže jen v tom přechodném období. V konečném důsledku se vše bude muset propočítat tak, aby lidé odcházeli do důchodu v takovém věku, aby byl ten systém ufinancovatelný. Může mít velkou míru pružnosti. Ti, kdo se rozhodnou pro dřívější odchod do důchodu, dostanou nižší důchod, ti, kteří budou pracovat déle, dostanou větší důchod. To vše je v jiných zemích vyzkoušené.

Vláda uvažuje o tom, že sníží sazbu důchodového pojištění, ze kterého se důchody financují. Není to hrozba pro stabilitu celého systému?
Ten princip je v tom, že nyní vybíráme peníze na řadu dávek včetně důchodů tím, že zdaňujeme mzdu. Tím zdražujeme pracovní sílu. Takže snížení důchodových odvodů z mezd a platů je krok správným směrem a klidně bych šel ještě dál a odvody ze mzdy snížil více. Cokoli, co chceme vybrat na sociální a další účely, bych uvalil na jinou položku. Protože zvyšovat cenu práce vede k vyšší nezaměstnanosti, což je pro jednotlivce i pro stát nevýhodné. Takže jsem pro, aby se část financování důchodového systému přeneslo na jiné daně, ať už je to DPH nebo daň z nemovitostí, která je u nás velmi nízká oproti zbytku světa.

Odhaduje se, že výdaje na důchody v příštích 20 letech vzrostou z osmi na 12 procent HDP. Znamená to, že bude růst i objem vybraných daní, které se budou muset použít výhradně na vyplácení důchodů?
Doufám, že to nebude tak vážné, aby to ohrozilo chod ekonomiky. I proto musíme zvýšit věk pro odchod do důchodu, i když to zvyšování bude postupné a ne skokové. Je to jediné východisko, ať si to lidé připouštějí, nebo ne.

Bude se muset v budoucnu snižovat poměr důchodu k předchozí mzdě?
Může se to stát, ale nebylo by to optimální. Lidé potřebují vědět, že existuje určitý poměr důchodu a mzdy, který je dostatečně předvídatelný. To platí i o celém důchodovém systému. Musí být jasný a předvídatelný, protože lidé na jeho základě budou dělat dlouhodobá rozhodnutí.
Jak se dá zabránit opakování maďarského scénáře, kdy vláda po 14 letech reformu v podstatě zrušila?
Musíme spoléhat na to, že naše demokracie, i když je mladá, je už dostatečně vyzrálá, abychom se vyhnuli situacím, ekonomickým i politickým, které budou vyzývat k extrémním krokům. Protože v Maďarsku to byl extrémní krok.

Pokud vytvoříme povinný kapitálový pilíř, odteče v něm část domácích úspor do světa. Nemůže to ekonomiku a její potenciál poškodit?
Pokud si naše ekonomika povede dobře a vláda ji bude dobře řídit, bude příliv zahraničních investic dostatečný, aby kompenzoval odliv úspor v rámci důchodového systému. Konec konců ten systém je vzájemný. Řada zahraničních investorů, kteří přicházejí do Česka, jsou cizí penzijní fondy, které investují do našich největších podniků.

Jsou uvažovaná tři procenta ze mzdy odváděná do kapitálového pilíře dostatečná pro vytvoření smysluplné rezervy na stáří?
Je to minimální částka. Tu by měl každý odvádět. Zároveň bych nabádal občany, aby do systému dávali ještě dalších několik procent. Ukazuje se, že pokud by systém byl postavený na tomto povinném a dobrovolném příspěvku, tak mladý člověk, který začne tímto způsobem spořit mezi 20 a 30 lety života, by měl odvádět mezi 10 a 15 procenty příjmu. Část těchto příspěvků by mohly zaměstnancům doplácet firmy. To je v zahraničí poměrně obvyklé.

Je takové dobrovolné dospořování únosné i v českých podmínkách, kdy většině populace zbývá po odečtení výdajů v průměru 15 procent čistého příjmu?
Je to možné. U těch, kdo si to nemůžou nyní dovolit, může dobrovolný příspěvek v čase růst. Protože mzdy a platy se zvyšují. Může to vypadat tak, že při zvýšení mzdy si člověk ponechá absolutní částku, která mu zbývala před zvýšením, a co dostane navíc, odvede do důchodového fondu.

Jak vidíte svou roli v NERVu při prosazování důchodové reformy?
Všichni v tom týmu hrajeme stejnou roli. Snažíme se co nejlépe koncipovat rady pro hospodářskou činnost vlády. Máme samozřejmě různá zázemí. To moje má tu výhodu, že jsem působil dlouhodobě jak tady, tak v zahraničí. Jsem vzdělán v ekonomické teorii, takže to propojení teorie a praxe a empirických znalostí ze zahraničí je to, co mohu nabídnout.

Cítíte účast v NERVu i jako určitý odrazový můstek pro případnou kandidaturu v přímé prezidentské volbě?
Ne, tak se na to určitě nedívám. Přímou prezidentskou volbu vnímám jako občan, kterému prakticky všechny politické strany slíbily, že ji uskuteční. Kdo potom budou kandidáti a jak se budou profilovat, to je jiná věc. Moje přítomnost v NERVu je čistě odpověď na pozvání, abych se jeho práce účastnil. Považuji ji za pokračování v tom, co už od roku 1989 dělám. Sdílím své názory a radím vládám a ministrům, kteří o ně mají zájem.

Máte zkušenost z prezidentské volby, která byla čistě politická. Myslíte, že jako osobnost byste v té přímé volbě měl více šancí?
To je těžké říct. Předně doufám, že přímá volba se uskuteční. Pak bude na jednotlivých kandidátech, aby se zamysleli, jaký to bude systém a jak do toho jít. Zatím jsem o tom ale vůbec neuvažoval, protože tento způsob volby prezidenta ještě nebyl schválen
Rozhovor s redaktorem Janem Stuchlíkem pro týdeník Profit byl zveřejněn 22.2.2011.