Ve staré Číně, stejně jako dnes v Praze platilo a platí, že moc bez zodpovědnosti a kontroly je největším zdrojem korupce. Převládající představa o tom, že stát mají spravovat „političtí nominanti“, jejichž loajalita smí patřit pouze těm, kdo je jmenovali, pak jejich politické klice, a teprve potom státu, je šílená. Takto spravovaný stát nemůže přežít.
Lapálie pana Drobila není v žádném případě nárazem na dno neslušnosti. Ukázala pouze, že vydírání a otevřená korupce se ve vrchních patrech české politiky staly normou. Dlouhá léta budovaný systém souručenství dvou tváří jedné korupční subkultury, převlečené za velmi nestandardní politické strany ODS a ČSSD, však vynucenou rezignací pana Drobila jenom drobně zakopl.
Slova mají svůj hodnotový význam, podmíněný dobou, tedy jistou formou společenské objednávky. Jsou ovšem hodnoty, které, zdálo by se, by mohly být postaveny nad jakoukoliv diskuzi a v kterékoliv době. Alespoň mezi slušnými lidmi, kteří sdílejí minimální úctu ke společným hodnotám západní civilizace. V české diskuzi je však slovo Pravda možno používat jako nadávku, či shazující politický odsudek.
Jsou životy větší, než všechny příběhy, které se o nich mohou vyprávět. Na dveřích proti Janově nemocničnímu lůžku v pražské Ústřední vojenské nemocnici po dlouhé měsíce visel plakát s krásnou fotografií sedícího TGM. Říkal mu „dobrý Tomáš“ a vedl s ním dlouhé rozhovory o dvacátém století. Zažil z něj osmdesát dramatických let a ještě deset v dalším tisíciletí. Teď odešel, a zbyl jenom příběh o klukovi z asimilované židovské rodiny v česko-německé kulturní střední Evropě, která v době jeho dospívání zešílela. A on se jí postavil.