Začalo pršet, a v české politice se sype jedno větší politické moudro za druhým. Ctihodná poslankyně ČSSD Vladimíra Lesenská zaperlila v Moskvě na setkání organizace s údajným anglickým názvem Agency for Strategic Communication (na webu ji nenajdete) a podpořila útok ruské vlády na neziskový sektor, nazývaný „zahraničními agenty“. Po návratu domů ho v rozhovoru s www.lidovky.cz ještě připepřila výrokem - "Budeme si říkat, jak je fajn, že nám na našem území mohou působit politické nevládní organizace, které třeba mohou připravovat teroristické útoky v jiných částech světa?" tato paní zjevně nezná české zákony, ani příslušnou terminologii. Co čekat od patronky zhotovení Velkého erbu ruského impéria, objednaného Atamanským vedením Všekozáckého svazu Českých zemí a Slovenska? To vše ke 400.výročí vstupu Romanovců na trůn. Nedokáži zbaviti čtenáře možnosti pochopit krásu díla, tak jak je popsáno na webových stránkách přítelkyně poslankyně ČSSD:
Příspěvek diskuzi o české minulosti
Motto o lži: „Avšak já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
(Stalinův přípitek na večeři na počest Edvarda Beneše, Moskva, březen 1945)
Motto o realitě: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář - je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
(z rozhovoru s paní Posse-Brázdovou v Sezimově Ústí 19. srpna 1948)
Pro čtenáře, kteří náhodou ani z mládí neznají nejlepšího přítele Ferdy Mravence, opakuji, že Brouk Pytlík se ke všemu vyjadřoval, všude byl, všechno znal, řečiček spoustu – ale když došlo na práci, jaksi neuměl nic, a případně se v přehnané snaze vyniknout kolikrát i zranil. V oboru ústavnosti jsou největšími žijícími českými Brouky Pytlíky pánové Václav Klaus a Miloš Zeman, podporováni svými společnými expertními našeptávači, doktory Koudelkou a Sváčkem. Ve svém vztahu k univerzitním titulům ovšem nejsou jednotni. Václav Klaus tituly miluje a sbírá. Kromě svojí vlastní, poněkud podvodné, docentury a profesury z pražské Vysoké školy ekonomické, má zatím, tuším, že 47 čestných doktorátů. (na rozdíl od kamaráda taky sběratele Vladimíra Putina ale nemá čestné doktoráty za práce o judu a ochraně zvířat) Miloš Zeman, kterému podle znalce charakterů Miroslava Šloufa "vždycky stačil chleba se sádlem a tři okurky", má zatím jenom toho inženýra.
Prezident Miloš Zeman odmítl jmenovat literárního historika, pedagoga a akademika Martina C. Putnu profesorem Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Rektoru Univerzity Václavu Hamplovi to sdělil ministr školství Petr Fiala, ale ministerstvo školství, jak charakteristické, „nechce do sporu jakkoliv vstupovat“. Rektor ctihodné Univerzity Karlovy chce od prezidenta zcela správně vysvětlení. Zemanova (Šloufova) mluvčí Hana Burianová prohlásila, že je pouze v kompetenci prezidenta, koho jmenuje či nejmenuje.
V mrazivém únoru 1990 přišel na československé velvyslanectví v Moskvě i tehdy populární delegát Shromáždění lidových zástupců Boris Jelcin. U lahvové Plzně si popovídal s prezidentem Václavem Havlem. Ten musel po půlhodině odejít bavit se i s desítkami dalších hostů recepce, pořádané u příležitosti jeho státní návštěvy stále ještě Sovětského svazu, a Boris Jelcin zůstal s pivem sám. Nevím už, koho z Havlova tehdy bujarého rockerského týmu napadlo zkusit pana Jelcina tak trochu opít. O necelou hodinu později odváděli před očima desítek přítomných hostí mumlajícího a vrávorajícího brzy prezidenta Ruské federace číšníci z KGB k přistavenému autu. Jeden z přítomných disidentů sovětské doby, muž zkušený a zkoušený léty v gulagu, jenom odtušil: „On nepije... On si jenom prolévá mordu“. A svůj postřeh ukončil slovy - „Vot Vam novyj sovětskij demokrat…“
Ve chvíli, kdy namísto nezaujatého posuzování všech historických faktů nastoupí nacionalistická demagogie a omlouvání zločinů, je prvním poraženým sám národ. Brutální lži nebo mlčení totiž ještě žádný národ na světě neučinily lepším. Česká debata o minulosti je v tomto ohledu pozoruhodná právě mírou politizace, opovrhováním fakty a jejich zamlčováním. Jaká jsou tedy po téměř sedmdesáti letech nezpochybnitelná fakta o vlně násilností proti civilistům československé německé menšiny po druhé světové válce, podložená stovkami dokumentů?