Kdyby se v Česku promenovaly desítky Němců v uniformách z první světové války, kteří by na svých akcích, placených německou vládou, hrdě nosili prapory s mapou a městskými znaky Sudet, asi by z toho byl mezinárodní skandál. Čeští „vlastenci“ a „bojovníci za svobodu“ by řičeli vzteky. Poté, co by se přišlo na to, že obnovený extremistický Der Stahlhelm organizuje pod pláštíkem „záchrany kulturních tradic“ v Brdech vojenské výcvikové tábory nebo štafetové běhy s instruktory z Bundeswehru, nejlépe ze zvláštních jednotek a z německé vojenské rozvědky, žádal by asi Miloš Zeman o okamžité svolání Rady obrany státu a určitě i Rady bezpečnosti OSN. A pak by se ještě našel výnos kancléřky Angely Merkelové, která by všem takovým vlastenecko-vojenským spolkům, předepisovala jednotné uniformy…
Miloš Zeman utekl ze Senátu se stejnou ostudou, s jakou před lety utekl vedlejším vchodem z Pražského hradu po neúspěšné první kandidatuře na prezidenta. Jenomže nyní prezidentem je. Není to ještě konec tlačenkového Budhy, ale aureola jeho neporazitelnosti je zničena. Debakl Jana Sváčka, jehož kandidaturu na soudce Ústavního soudu přišel do Senátu osobně podpořit, už nepůjde nikdy a žádným způsobem „okecat“.
Pod taktovkou loutkovodičů Miloše Zemana už jenom pasívně přihlížíme opakování Vítězného února 1948. Komunistický puč tehdy přece také v ničem neporušil Ústavu. Pravda, ozbrojené Lidové milice sice pro jistotu ovládly ulice a průmyslové podniky, ale ani to vlastně neporušilo zákon. Puč ovšem uspěl hlavně proto, že naivní demokraté se příliš spolehli na to, že prezident a komunisté budou v politickém konfliktu postupovat podle ústavních zvyklostí, vládní krize vyústí v nové volby, a v nich komunisty, jak doufali, hravě porazí. Spolehli se na Ústavu, a zapomněli bránit demokracii. Omyl, za nímž následovalo čtyřicet let diktatury jedné strany.