V placaté krajině české novinařiny je málo kopců, ke kterým by člověk mohl vzhlédnout a podle potřeby se podle nich i orientovat. A člověk musí v nějakém okamžiku dozrát, aby si uvědomil, že bez toho kopce, který je jinak na nic a k vzteku, když ho musíte obcházet či objíždět, je krajina nudná, fádní a neútulná. Velká většina české novinařiny spěchá po přímkách snadných cest po rovině, a ve vozech, ze kterých nikdy nevystoupí, se orientuje pouze podle navigace. Jejich škoda. Taková krajina je beze smyslu a jen těžko může být vlastí. Protože není vlasti bez kopců.

„Povinností intelektuála je každé diktatuře se vzepřít nebo jí alespoň nepomáhat. Stará moudrost praví: Je hrozné patřit k obětem, ale ještě horší je patřit k pachatelům“. Tohle nádherně arogantní vyznání kdysi napsal Karel Hvížďala, jeden z mála kopců v krajině české novinařiny přelomu tisíciletí. Břink – jako když prásknete holí do stolu. Žádné „možná“, žádné „za určitých okolností“, „jsou to všechno blbci“, a „kdybych to nedělal já, dělal by to někdo horší“. Jseš-li člověkem jakkoliv vzdělaným, máš povinnost. Tečka. Konec výmluv. Máš povinnost se rozhodnout na základě mravnosti, kterou ti vzdělání, zdroj tvého intelektuálství, nemohlo nedoručit. Pokud ji nemáš, přestaň si na intelektuála hrát a odstup stranou. Protože být intelektuálem neznamená nic jiného, než podrobit se povinnosti a zodpovědnosti větší, než je tady a dnes. Zbytek jsou jenom hrátky s nedůstojností.

A pokud se už v této konkrétní chvíli zlu nemohu vzepřít, mám povinnost mu alespoň nepomáhat. Nemám povinnost se obětovat a zničit sebe a svoje blízké, ale nepomáhat zlu je stejný díl oné zodpovědnosti a povinnosti vzdělance. Nemusím být ve společnosti přítulných k moci jenom proto, že jsem vzdělán. Nemusím být „s nimi“, jen proto, že se bojím, že bych nic jiného neuměl. Nemusím, jenom mohu, a je to jenom moje rozhodnutí a moje zodpovědnost. Další tečka. Nepomáhat diktatuře, nepomáhat zlu, nemlčet, jednat tak, aby se rozdíl mezi dobrem a zlem nemohl nikdy vytratit nebo znejasnět. Černá, bílá. Svoboda, nesvoboda. Pravda, lež. Fakt, výmysl. Život bez výmluv. Pro většinu české společnosti druhé poloviny dvacátého století a prvních jedenácti let nového tisíciletí tohle pořád ještě zní jako fantasmagorie. O to je to lepší, stejně, jako když kopec naruší jednotvárnou linku horizontu roviny.

Přidejte píli někdy až nepochopitelnou, hravou lásku k jazyku a nebetyčnou úctu k novinářskému řemeslu. Laskavost a pochopení lidské omylnosti. A o to větší chuť zachycovat to pevné a nezpochybnitelné, na čem by se třeba i později, až bude líp, anebo až mlha klesne k zemi, dalo stavět. Co by se dalo a mělo pamatovat, protože člověk bez paměti je jako ta krajina bez kopců. Úctyhodné. Sluší se poděkovat. Pan Novinář má sedmdesátiny, sakra….