Bez zkoumání a jediného důkazu český prezident i komunisté, ČSSD a nově i lidovci vyhlašují údajný konec mezinárodního práva a zhroucení systému mezinárodních institucí jako důsledek vyhlášení samostatnosti Kosova. Vyhlášení samostatnosti Kosova na Srbsku prý vyvolá nekontrolovatelnou vlnu iredenty na celém světě.. Tento apokalyptický odhad nemá oporu ve faktech ani moderní historii.

Pomiňme, že formální vyhlášení kosovské státnosti bylo dlouhodobě připravovanou a vyjednávanou alternativou, které na základě řady mezinárodních projektů, včetně Ahtisaariho plánu, předem vyjádřily podporu klíčové země Evropské unie a Spojené státy. Česká republika byla o všech jednáních do detailu informována. Proč se tedy české politické strany diví až teď? Proč aktivně nevyjadřovaly názory v rámci mezinárodní expertní diskuze? Proč má dokonce i slovenská zahraniční politika na Balkáně řádově větší zastoupení ve vysokých funkcích v mezinárodních organizacích než politika česká? Pomiňme i licoměrnost dnešního postoje Jiřího Paroubka, který jako premiér prosazoval zahájení jednání o rozdělení Kosova.

Čeští pozdě probuzení politici pateticky vnímají srbsko albánské vztahy očima devatenáctého století a zjevně neznají ani ty nejzákladnější dohody a texty, vymezující a velmi podstatně omezující suverenitu nového kosovského státu. Uniká jim proto naprosto zásadní role a závazek Evropské unie (a tedy i České republiky) dohlížet, a případně vynucovat plnění ústavních závazků ochrany menšin, boje s korupcí a organizovaným zločinem, nezávislého soudnictví a svobody slova. Připočtěme dostatečně silnou mezinárodní vojenskou a policejní přítomnost a významná omezení počtů a výzbroje ozbrojených složek Kosova – a namísto strašáka nekontrolovatelného absolutně nezávislého hnízda narkomafie uvidíme bezprecedentně omezenou suverenitu a téměř úplný protektorát Evropské unie. Žádný jiný podobný model v Evropě neexistuje.

Otázkou tedy spíše je, nakolik je česká politická reprezentace vůbec ochotná a schopná aktivně převzít svůj díl spoluzodpovědnosti za úkol Evropské unie v Kosovu. Nic jí nebrání postavit se třeba i do čela evropských snah o ochranu menšin a vybudování právního státu. Kosovský faktický protektorát EU není a nemůže být precedentem, stejně jako se jím nestala vojenská intervence Severoatlantické aliance, která v roce 1999 zastavila etnickou genocidu Miloševičova režimu proti pětině občanů tehdejšího Srbska. Tehdejší odpůrci intervence dnes pouze používají stejné argumenty jako před devíti lety. Neexistuje jediná podobná situace, ve které by mezinárodní uskupení převzalo dlouhodobou právně zakotvenou spoluzodpovědnost za řešení problému. Neexistuje žádná jiná situace, která by stranám etnického sporu nabídla dlouhodobý cíl úplné integrace do fungujícího nadnárodního právního, ekonomického a politického rámce, tak jako je tomu v Evropské unii v případě Srbska a Kosova. Ani v Katalánsku, ani na Slovensku, ani v ruskojazyčných územích Gruzie či Moldavska. Česká politika by proto už konečně měla začít odlišovat fakta od propagandy.

Srbsko dostává historickou šanci zbavit se zátěže Kosova a odpoutat se jednou provždy od dědictví válek devadesátých let, které dodnes až příliš určují jeho vnitřní politiku a připoutávají je k Rusku. Urychlené dokončení modernizace a přiblížení se Evropské unii je také nejbezpečnějším a nejrychlejším programem znovuspojení s Kosovem na občanském principu, jak tomu - třeba i podle česko-slovenských zkušeností – začně nevyhnutelně napomáhat fyzické sousedství a ekonomický smysl, a navíc i vzájemná přítomnost menšin. Určitě to nebude snadné.

Aktivní proevropská česká politika může v Srbsku i v Kosovu mnohému napomoci. Zatím se zdá, že pomoci nechce, protože dává přednost nekonstruktivnímu kibicování a zapšklému slavjanofilství. Pokud Václav Klaus na svojí ohlášené návštěvě v Srbsku nebude ve shodě s EU požadovat vydání válečných zločinců do Haagu, připomene jenom doma i Evropě svoje bývalé sympatie k Miloševičovi - a obrátí se proti principům mezinárodního práva, na které se kritici samosprávnosti Kosova odvolávají. V Srbsku tím nepomůže proevropským silám. Určitě ovšem nadchne protievropské nacionalisty. Budou mezi nimi i ti z vedení Radikální strany, kteří dnes navrhují, aby sever Kosova jednostranně obsadily ruské vojenské jednotky. A spojovat se proti Evropě s Ruskem a srbskými fašisty, to by snad bylo až příliš nevkusné a komické i pro českou politiku a jejího prezidenta.

Ve zkrácené verzi otištěno v Lidových novinách.
Autor byl v letech 1999-2000 členem mezinárodní expertní komise pro Kosovo