Útěk od zodpovědnosti aneb remonstrantský esej o české naději

25. 11. 2009 | 13:42
Přečteno 13200 krát
Věnováno s úctou Jiřímu Grušovi

Namísto úvodu

Evropské dějiny ještě nikdy neposkytly národním či státním společenstvím lepší nabídky na mírové ozřejmění jejich hodnot a názorů, či představení schopnosti státu spolupracovat s ostatními, než je v současnosti úloha předsednické země Evropské unie. Ve válkami a náboženskou či etnickou nesnášenlivostí přetížených dějinách kontinentu jde o naprosto výjimečnou možnost prokázat předvídatelnou normálnost, zralost k míru, diplomatickou spoluzodpovědnost a umění služby. Vzhledem k počtu členů Unie, a připravovaným reformám jejích řídících orgánů, to v prvním pololetí roku 2009 byla pro Českou republiku osudově jediná, první, a zároveň poslední, nabídnutá možnost. Navždy už bude zapsáno, že česká politická elita se v době míru, bez důvodu a bez vnějšího ohrožení, zbaběle zbavila zodpovědnosti za evropské předsednictví, a s ním i do dosud nepoznané míry za rozvoj národního společenství a jeho mezinárodního ukotvení. Nebyla to náhoda. Byl to jenom další opakovaný krok historické krize českých mocenských a intelektuálních elit, které se ještě nikdy nenaučily a nestačily si připustit, že mají plnou a nedělitelnou zodpovědnost za stát, společenství, které ten stát má chránit, a jeho budoucnost. Neexistuje vývoj bez krizí. A národ, jehož vůdcové v krizích vždy jenom utíkají, nemůže dlouhodobě obstát.

Naděje je víra, podpořená činem. Víra ve zlepšení stavu duše i věcí, tedy víra v hodnoty, činem nepodpořená, je z rodu otrocké zbabělosti. České dějiny jsou svárem mezi nadějí a zbabělostí. V moderních českých dějinách jsou největším nepřítelem naděje společenské skupiny, které se považují za národní elitu. Elita, ochotná hledat společné národní minimum a prosazovat je, je totiž hodnototvorná vrstva společnosti – v dobrém i ve zlém. Nejde tedy o výjimečné jednotlivce, kteří někdy dokonce přesahovali význam české kotliny, jako byli Masaryk, Čapkové, Chalupný, Patočka nebo Havel, ale onu společenskou skupinu a šarži české elity jako celku, která za dvě stě let ještě nepochopila, že hodnototvornost její váhy v rozvoji národní identity je v příkladu, ale ne v držení moci. Elita je elitou, protože dává příklad. Důsledkem neochoty českých elit k činu je i to, že Češi jsou dodnes největším národem na světě, který sám sebe považuje za malý. Česká národní hymna neopěvuje hodnoty, ale pídí se po tom, „kde domov můj“. A je více než logické, že právě Češi mají jedinou hlavu státu na světě, která nikdy ve svojí téměř dvacetileté politické kariéře nepovažovala za důležité navštívit vojáky, které stát v rámci svých spojeneckých závazků vyslal do zahraničních misí. Je dokonalým symbolem české politiky, která se ani po dvou stoletích usilování o respekt ostatního světa nenaučila s pokorou uznávat hodnotu krve, jako nutné oběti za svobodu a suverenitu národního společenství. Trpká téze Jana Patočky, že „Češi jsou shora osvobození slouhové“, není spravedlivá, pokud nechceme zapomenout na legionáře, československé zahraniční vojáky druhé světové války, statisíce politických vězňů a pronásledovaných komunistickým režimem, či na vzpouru studentů z listopadu 1989. Platí však beze zbytku pro české politické elity. Tyto elity, v nedostatku hodnot, kterým by věřily, které by je sjednocovaly už jenom proto, že by je považovaly za natolik důležité, aby za ně byly ochotny bojovat, už dvě stě let raději věří v oslavování výročí, vytváření mýtů a dávání nálepek. Mezi výročími můžeme být sami sebou, věrni pouze hodnotám okamžiku. Neexistuje podobný případ, kde by národní elita tolikrát po statisících obětovala svoje spoluobčany ve jménu vlastních výhod a přežití.

Počátek slabosti

Moderní české elity vyrostly z romantického pathosu národního obrození, ve kterém si navykly politické nezodpovědnosti. Uvnitř skleníku mnohonárodnostní monarchie za všechno mohla „Vídeň“ a „Němci“. Dobré – jako rozmach hospodářství, demokratizace a vzdělání - se přijímalo jako samozřejmost. Za všechno špatné mohli „Oni“. „My“ jsme pak za všech okolností „měli pravdu“. Pocit odpovědnosti za dlouhodobý zájem státu české elity prvních dlouhých sto let prostě nepotřebovaly. Tvořily se naopak v opozici a opovržení ke státu, jehož byly občany, odmítajíce se podílet na jeho hodnotách – anebo jeho demokratizaci. Reprezentovaly hodnoty výhradně jazykového společenství, vztahujícího se k idealizaci mýtu o údajné bývalé slávě v rozporu s historickou realitou výhradně etnicky definovaného Českého království. Spor mezi romantickým Fichteho pojetím výhradně společným jazykem definovaného národního kmene, které převzal Jungman, a moderním, a podstatně demokratičtějším Bolzanovým pojetím dvojjazyčného národa, spojeného životem a oddaností společné vlasti, byl rozhodnut vlastně ještě dříve, než začal. Nové „české národní elity“ prosazovaly svoji legitimitu, a z toho vyplývajícího postavení ve společnosti, vedle obrany jazyka i nekritickou agresívní idealizací otevřených ne-pravd o historii českého národa.

Aféra s Rukopisy, nekritický pathos slavjanofilství, a v mnoha ohledech nejenom pasivita, ale i přímý podíl na masově rozšířeném antisemitismu, byly po celé devatenácté století neměnnou známkou nedospělosti české národní elity. Argument, že jinde v mocnářství byl antisemitismus často ještě horší, je pravdou pouze poloviční. K asimilaci Židů přispívala právě netolerantnost česko-německého jazykového rozdělování zemského společenství. Už tady začalo platit ono strašidelné „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Stejně netolerantní byly nové české, jazykem definované elity, i k dalším důležitým hodnototvorným skupinám. Ke dvoru a zemi loajální šlechta byla vnímána jako konkurence, a pro jistotu, spolu s katolickou církví, označována za cizáckou. Tím byly jednou provždy odmítnuty i dlouhodobé hodnoty, které tyto skupiny reprezentovaly. Jazykově definované národovectví, vylučující a zužující už svojí podstatou, se stalo politickou strategií absolutní většiny české politické, hospodářské i kulturní elity. Krátkodobé taktizování zvládalo téměř vše – zbytek byl OSUD, proti jehož moci se vůdcové údajně malého národa nemohli stavět. Schopnost dialogu svobodných a rovných se nepěstovala. O to hlasitější byla snaha ukřičet a dezavuovat nositele nesouhlasu. Slovo a jeho hlasitost se stalo modlou, čin a věrnost hodnotám zůstávaly v opovržení. Na počátku dvacátého století napsal sociolog Emanuel Chalupný věty, kterým taktéž mělo být nasloucháno jako varování: „Naši politikové, hlavně novodobí, jsou impresionisté, oportunističtí opatrníci, nehybní moralisté, demagogové…proto tržili porážku za porážkou přesto, že celkový národní život rostl…Programů, hesel a tvůrců jejich jsme měli a máme dost – skutek většinou utek“.

V pohodlí nezodpovědné opozice české elity žily až do roku 1918. Nezodpovědnost se za tu dobu stala přirozeností. Pathos dorostl do svébytné politiky a kultury nacionálního patetismu, který odmítal pochybovat o vlastní výlučnosti především proto, aby se nemusel v každodenním rozměru porovnávat s jinými. Kritické myšlení, jak prokázala monumentální nenávist k Masarykovi z dob bojů o Rukopisy nebo v době hilsneriády, bylo odmítáno, protože stálo v cestě „svaté“ národní věci. A stejně nekriticky, jako byl Masaryk nenáviděn, byl dezinterpretován i do role poválečného „tatíčka“. Důsledky vidíme dodnes. České politické a kulturní elity nemají historicky zažitou povinnost zodpovědnosti - a v krizích proto nevyhnutelně selhávají. Série historických posunů dvacátého století ve Střední Evropě tuto nevyhnutelnost selhání opakovaně prokázala. O co zbabělejší a nezodpovědnější je chování vůdců v krizi - a z tohoto pohledu není žádného rozdílu mezi Eduardem Benešem a Alexandrem Dubčekem, či Miloušem Jakešem,o to více úsilí je po odeznění krizí věnováno vytváření a vyprávění mýtů o nevyhnutelnosti údajně jediné možné zvolené cesty kapitulace. Takto vzniklé interpretace se pak na desítky let stávají povinnými, dokud se nestanou součástí učebnic dějepisu a „národní paměti“.

Zločinnost a nemravná podvodnost Rukopisů se stala politickou tradicí. A tak za českou elitou zůstávají mýty, jejichž plochosti, stejně jako nedotknutelnosti, ne-Češi jenom těžko rozumějí. Za česká traumata vždy údajně mohl někdo jiný. Stejně jako v pohodlném stavu domnělé bezstátnosti devatenáctého století, tak i v kterékoliv pozdější historické zkoušce, „Nám“ stačilo „mít pravdu“, kterou bylo kdykoliv později podle potřeby možné jen trochu poopravit, aby vyhověla nastavenému – a stále povinnějšímu - národoveckému sebesmutnění. Romantický mesianismus usilování o údajně jedinou možnou pravdu a osudovou dějinnou mravnost, zakrývá jenom neschopnost zodpovědné politiky. Ve stínu za ním se znovu a znovu otevíral prostor pro podvodnou a účelovou mocenskou manipulaci. Tváří v tvář tomuto stavu o to více vyniká historická odvaha Tomáše Masaryka a jeho vzpoury. Není snad v českých dějinách tragičtějšího obrazu, než jím a příkladem československých legií vychovaná první generace československých republikánů, kteří po kapitulaci v roce 1938 odešli ze země, aby se stali nejdéle bojujícími vojáky druhé světové války. Bez ohledu na národnost či jazyk bojovali, a desetitisíce z nich i zemřely, za sen o neexistující rozbité vlasti - jenom aby po vítězství nad nacismem byli znovu zrazeni a posláni do komunistických lágrů.

Pět narcistních mýtů české politiky 20.století

Březen 1939
Pomnichovská totální kapitulace roku 1938 prý byla nevyhnutelná, protože nás zradili nejbližší spojenci a osamocené Československo by prý nemělo šanci se ubránit. Je možný i trochu jiný pohled. Alespoň symbolický vojenský odpor proti nacistické hrozbě agresí by československé armádě dovolil legitimně zničit velkou většinu výzbroje, a vládě, parlamentu, armádě i národu by do budoucna uchoval páteř. Ztráty, jak ukazují příklady Holandska, Belgie, Dánska či Norska, tedy států, které se, byť krátce, aktivně nacistické agresi bránily, by nebyly o mnoho vyšší. Hitler by ale nezískal po celou dobu války skvěle fungující zbrojní průmysl na špičkové světové úrovni a nemohl by si jednoduše „vyzvednout ze skladu“ výzbroj pro desítky divizí. Byly to československé tanky, děla a munice v rukou wehrmachtu, které drtily Polsko. Byla to československou výzbrojí vybavená armáda Slovenského štátu, která spolu s nacisty vpadla v září 1939 do Polska. Byl to kompletní československý zbrojní průmysl – v roce 1938 čtvrtý největší světový zbrojní exportér – který až do jara 1945 bezchybně zásoboval hitlerovskou válečnou mašinérii na všech frontách. Stačila trocha odvahy – a nemuselo k tomu dojít. Zde má Jan Patočka nezpochybnitelně pravdu: „Beneš byl slabým člověkem, který se hodil tak za tajemníka, ale na nic víc. A právě takový člověk byl povolán k rozhodnutí ve věci budoucího morálního profilu českého národa. Musel rozhodnout – a rozhodl se pro malost“.

Antifašismus
Československo a jeho lid prý od prvního okamžiku hrdinně vzdorovali nacistické okupaci. Ani to není zcela pravda. Jeden jediný třicetiletý anglický makléř Nicholas Winton, člověk bez jakýchkoliv kontaktů a jmění, dokázal za cenu úporného vyjednávání, a někdy i falšování dokumentů, zachránit z Druhé republiky a protektorátu před prvním zářím 1939 celkem 669 československých židovských dětí. Kolik dětí a lidí by bylo zachráněno, kdyby podobně obětavě a předvídavě jednaly československé a české instituce, nebo kdyby tento projekt „elita“ vzala za své jako svoji občanskou lidskou a humanitární povinnost záchrany spoluobčanů? Nikdo se o to nepokusil. Dokonce i mezi sponzory, kteří přispívali na poplatek padesáti liber za každé odvezené židovské dítě, bylo mizivě Čechů. Proč ale Wintonovi nepomáhala z Londýna ani skupina Eduarda Beneše, starající se v té době jenom o prezidentovi deprese a o svoje společenské uznání? Čestnou a osamocenou výjimkou mezi politiky byl pouze Jan Masaryk, který z podnětu Viktora Fischla a Leo Hermanna pomohl odjezdu dvou stovek mladých Židů do Anglie. Většinovým pocitem českých elit této krize však byl tradičně strach, pasivita – a rostoucí antisemitismus.

Ctihodná Universita Karlova, političtí představitelé, novináři, lékařské či advokátní spolky – ti všichni se distancovali od demokracie a Židů ještě za neokupované Druhé republiky. Zákony, podle kterých se stavěly romské koncentráky, vznikly ještě před nacistickou okupací. Byla to česká policie, která hlídala Terezín, Lety i Hodonín. A když se v pětačtyřicátém začali z koncentráků a zahraničních jednotek navracet českoslovenští občané, kteří měli to neštěstí, že byli Źidy a nebyli komunisty, dokázaly je revoluční „demokratické“ instituce buď přímo vyhnat, pokud mluvili německy, anebo v převážné většině zbylých případů, odmítaly jejich žádosti o navrácení arizovaného nebo jen sousedy ukradeného majetku a bytů, narychlo přidělených hordě „barikádníků desátého května“. Proti Čechoslovákům-Židům tak stačilo jenom byrokraticky trvat na potvrzení československé státní příslušnosti – podle národnosti, uvedené při sčítání lidu v roce 1930...

České elity, až na individuální výjimky, na konci války zcela rezignovaly na nejzákladnější principy právního státu. Politickým příkazem doby se nestal antitotalismus, tedy obnovení masarykovské demokracie, vystavěné na občanských právech, ale nacionalistická pomsta. Etnické očištění území, eufemisticky nazvané odsunem německé a maďarské národnostní menšiny, bylo v letech 1945-46 doprovázeno i totální konfiskací majetku – opět výhradně na základě etnického vymezení. Vyhnání se tak týkalo i velké části německých antifašistů a německy hovořících československých Židů, za války tak důležitých a nadprůměrně zastoupených především v zahraničních jednotkách.

Únor 1948
Kapitulace demokratických politických stran a prezidenta Eduarda Beneše před komunistickým pučem v únoru 1948 nebyla nevyhnutelná. Bylo to jenom ostudné selhání jejich představivosti, zodpovědnosti i politické odvahy v předcházejících letech a měsících. Prezident Beneš nejpozději od roku 1943 prosadil československou politiku podlézavosti vůči Stalinovi. Demokratické politické strany už v roce 1945 abdikovaly na nejzákladnější demokratické principy, a dovolily prezidentovi udělat špinavou práci vydáváním dekretů bez demokratické a ústavně právní diskuze. Bez demokratické diskuze a kontroly tak už dávno před únorem 1948 došlo ke změně řady z nejdůležitějších hodnototvorných funkcí státu - vlastnických vztahů, národnostního složení, zahraničně politické orientace nebo ztráty demokratické kontroly nad bezpečnostními složkami. Prosazení principu kolektivní viny a odvety zlomilo páteř demokratického systému dávno před útokem komunistů. Prezident Beneš i všechny demokratické politické síly měly dostatek informací o záměrech a postojích Stalinova Sovětského svazu i československých komunistů. Moskevský diktát, který v létě 1947 vedl k československému odmítnutí Marshallova plánu, byl více než jasným varováním. Přesto se nikdo k ničemu neodhodlal a všechny diskuze demokratických „elit“ se tváří v tvář přípravě puče točily pouze v rámci k porážce předem odsouzených parlamentních jednání a triků. Nasazení loajální většiny armády nebo vytvoření úřednické vlády však mohlo i v poslední chvíli zabránit nástupu komunistické diktatury, která během příštích čtyřiceti let zničila zemi. Ano, možná by došlo ke ztrátám na životech - i když i o tom lze při osobní zbabělosti Gottwaldova týmu pochybovat. Není ovšem jediný voják, který by připustil, že by komunistické Lidové milice měly v případě nasazení jednotek pravidelné armády šanci, odvahu, velení a dostatečnou výzbroj, aby se dokázaly postavit na organizovaný odpor. A bez milicí by komunistický puč neproběhl. Jak by asi vypadala Československá republika po porážce komunistického puče? Opravdu stačí říci, že to bylo nemožné?

Srpen 1968
Na chvíli nádherné, ale smrtelně naivní bylo nezodpovědné reformní nadšení komunistické elity roku 1968. Nevidět rizika a nepřipravovat se na ústupové varianty bylo nejenom nezodpovědné, ale i mimořádně zaslepené – stejně jako v době Mnichova, či v únoru 1948. Ve chvíli krize se pak vedení státu znovu nedokázalo opřít o masovou podporu a neodvážilo se zodpovědně přemýšlet o budoucnosti. Nic by mu v té chvíli nebránilo politicky, mocensky nebo i fyzicky zlikvidovat skupinu velezrádců, která na cestě k moci neměla jinou legitimitu, než tanky okupantů. Když to uměl Chruščev s Berijou, proč to neuměl Dubček s Bilakem, Indrou a Šalgovičem? Normalizační gangsterský spolek Gustáva Husáka přece na cestě k moci nevyhnutelně a předvídatelně musel sáhnout k politickému zastrašování, masovým čistkám a represím. Nikdo z československých reformních elit si nic takového nepřipouštěl – a jako obranu se nic tak drsného ani neodvážil navrhnout. O stovkách mrtvých ze srpna 68 se dodnes nemluví. Jejich smrt nikdo nevyšetřoval, a nikdo za ně nebyl potrestán. O to se postarala zvláštní mezistátní dohoda, podepsaná v prosinci téhož roku. Představitelé československého státu se zavázali, že nedovolí vyšetření vražd a zabití svých vlastních občanů…Vlastizrada jako z učebnice. Stejně nepotrestané je dodnes zavraždění pěti účastníků z demonstrací 20. a 21.srpna 1969. Alexandr Dubček a Ludvík Svoboda, kteří se pouze omylem stali symboly pokusu o „socialismus s lidskou tváří“, zvěrskou brutalitu zásahu proti demonstracím plně podpořili. Nikdo z těch, kdo zásahy nařídil a velel jim, nebyl stíhán. Pro další desetiletí postačila trpitelská legenda o spontánním pasivním odporu obyvatel v srpnu 68, ilegálním vysílání televize a rozhlasu, nabádání ke klidu, kapitulace vedení a brzy i privatizace nesouhlasu. Jak jinak by se vyvíjelo Československo, kdyby desítky civilních obětí a stovky zraněných z rukou okupantů byly vykoupeny vyhnáním, anebo likvidací budoucích tyranů...

A zatím nakonec - Listopad 1989
Listopad 1989 byl v tomto ohledu zřejmě největším intelektuálním selháním československých elit od vzniku společného státu v roce 1918. Podobnou šanci na zcela svobodnou a nenásilnou, a zároveň celkovou hodnotovou a institucionální proměnu politického života, hospodářství i kultury, potká státotvorné národní společenství nanejvýš jednou za sto let. Sovětské komunistické impérium kolabovalo jako systém, a jeho už nechtěný a nepohodlný československý okupační vazal byl na obtíž. V Polsku si antikomunistická opozice vynutila rozhovory u kulatého stolu a zvítězila v parlamentních volbách. Polský a maďarský parlament se už v létě 89 omluvily za účast svých zemí v okupaci Československa v roce 1968. V roce 2009 prozradil bývalý rakouský kancléř Franz Vranitzky, že s maďarským reformním vůdcem Miklósem Némethem opakovaně a předem konzultoval možnosti a přípravu otevření vzájemných hranic pro východoněmecké uprchlíky. Vedení Komunistické strany Československa bylo paralyzováno a udržovalo se u moci už jenom přetrvávajícím strachem obyvatelstva z represí. V armádě ani v bezpečnostních složkách neexistovala žádná skupina, která by si bez explicitní podpory a rozkazu z Moskvy dovolila provést puč a převzít zodpovědnost. Na začátku listopadového převratu by přitom k vyčištění ulic a pacifikování neorganizovaného miniaturního disentu bývalo stačilo několik samopalů.

Komplexní mezinárodní i domácí krize ale zastihla všechny segmenty československé elity znovu naprosto nepřipravené, bez programu, myšlenek a výhledu do budoucnosti. Pozoruhodným je především fakt, že je zcela lhostejné, zda se při tomto kritickém pohledu díváme na minuskulní elitu československého disentu, čtyřicet let kovanou elitu komunistické moci anebo odbornickou elitu takzvané šedé zóny. Každý segment měl, samozřejmě, svoje vlastní specifické důvody k paralyzovanosti. Karel Hvížďala správně tvrdí, že komunistická elita paralyzovala sama sebe negativní selekcí čistek. Disent nenalezl odvahu překročit svůj stín obrany lidských práv a šedá zóna byla paralyzována padesátiletým strachem z podřízenosti autoritářským vládcům. V období nazrávání krize však byla určující jejich nespojitost, neschopnost vzájemné komunikace a shody na nejmenším společném jmenovateli národního československého zájmu. Připraven nebyl nikdo. Proč je to důležité? Aby totiž revoluce měla vůbec smysl a dějinnou váhu, musí přinést víc, než jenom odstranění útisku. Osvobození otroci, jak kdysi moudře postřehl Adam Michnik, ponecháni sami sobě totiž začas svobodně zvolí - jenom nového cara. Svoboda od útisku je jenom podmínkou, ne cílem. Svoboda není demokracie. Odstranění útisku je pouze prvním skicákem učení se demokracii, ve kterém se skromně můžeme učit kreslit, sníce o velkých plátnech, která nás čekají, až dorosteme. Nechtěli jsme se učit a jako národní společenství jsme nechtěli ani snít. Chtěli jsme vládnout, protože od doby národního obrození naše elity i společenství nepřestaly věřit, že jediným klíčem k veškerému blahu není aktivní občanský princip spoluzodpovědnosti, ale pouze spravedlivý a osvícený vládce, kterému občané, po vzoru elit, odevzdají svoji zodpovědnost výměnou za „klid na práci“anebo případně dodatečné osobní výhody.

Nezodpovědnost české národní elity, která neumí být suverénem, je totiž za všech okolností – a především ve chvílích krize - nahrazována vírou v moudrého a všemocného monarchu. Můžeme, samozřejmě, hledat omluvy pro strach ze zodpovědnosti. Likvidace ještě ne plně rozvinuté střední třídy, aristokracie i církví. Zničení multikulturní bohatosti česko-německo-židovské intelektuální vrstvy za války, odsun nečeského obyvatelstva po ní, několikset tisícová vrstva především vzdělané emigrace, či sociální a názorová atomizace společnosti, která se dobrovolně vzdala komunismu. Ale ani tyto jednotlivé součásti tragédie Československa nevysvětlují onu podivnou nevůli k odpovědnosti a k činu. Politika střetávání rovnoprávných je v kontextu moderních českých dějin nahrazena ritualizací a intrikami soutěže o loajalitu k momentálnímu muži na vrcholu. Ke komukoliv. Proto ona prvorepubliková adorace za dob mocnářství českou společností tolik nenáviděného Masaryka, proto kult neschopného Beneše i ještě neschopnějšího Dubčeka, obliba „lidových“ komunistických prezidentů, i nezodpovědné nekritické přijímání Havla i Klause na počátku jejich podobně paternalistických kariér ve funkci prezidenta.

Dvacet let od hvězdné hodiny listopadu 1989 proto žijeme ve stavu, který Masaryk předvídavě nazval demokracií bez demokratů. Máme všechny potřebné demokratické instituce, formální oddělení mocí i svobodu slova. Nemáme důvěryhodnou justici, politickou kulturu ani aktivní občanskou společnost, která by dokázala excesy mocných korigovat. Máme historicky podepřenou jistotu, že pokud by v dohledné době přišla zásadnější krizová chvíle, nebude důvěra v tento státní rámec životních jistot natolik silná, aby ho kdokoliv z přítomných elit bránil. Vzýváme kult demokracie naučeným způsobem služby vrchností požadovaných rituálů, ve kterých je reflexivní poslušnost moci tou nejoceňovanější vlastností. A jako ve všech krizích předtím, krev za českou demokracii by prolévali jenom mladí idealisté, které zbabělost starších ještě nestačila donutit ke kolaboraci - a lidé, kteří jsou povstalci svojí podstatou.

Další části tohoto eseje o roli elit v moderní české historii najdete v mém blogu ZDE, ZDE, ZDE a ZDE a ZDE.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy