Útěk od zodpovědnosti aneb remonstrantský esej o české naději (část druhá)

27. 11. 2009 | 05:52
Přečteno 8058 krát
První část tohoto eseje o roli elit v moderní české historii naleznete v mém blogu ZDE.

Trojí elita listopadu 1989

Disent – elita charakteru

Československý disent byl elitou charakteru, ne politického přesvědčení. Tato drobná parafráze polistopadového výroku Ludvíka Vaculíka nám říká dvě věci. Disent nebyl politickým hnutím, byť jeho samotná existence měla zásadní politický dopad. Narušovala totiž samotný základ totalitního konceptu úplné a absolutní kontroly režimu nad každým jednotlivcem. Pouze několik stovek jedinců uvnitř patnáctimilionového politického národa dokázalo, anebo z nejrůznějších osobních důvodů muselo, překonat strach z odvety totalitního režimu a otevřeně deklarovalo svůj nesouhlas. Ať už to na začátku byla nesnesitelnost života v sebeponižování před neinteligentním nesmyslem, osobní křivda, nebo neschopnost dále mlčet k porušování lidských a občanských práv jiných, přimknutí se k disentu bylo výlučně osobním a povýtce mravním aktem, prakticky nikdy výsledkem politické rozvahy. Řečeno jinak, dopady a důsledky disentu byly navýsost politické, aniž by disent sám o to vědomě usiloval a v tomto směru se připravoval – a to i přes značnou zkušenost řady bývalých politiků, kteří se po porážce v roce 1968 postupně stali disidenty. Československý disent, na rozdíl od polského, se soustřeďoval téměř výhradně na reaktivní taktiku, vyčkávání na chyby režimu a jejich mediální a teoretické komentování. Adam Michnik ve svém slavném dopise na téma organizovaného odporu proti komunistickým režimům z vězení Bialoleka už v roce 1982 napsal asi nejbrutálnější popis slabosti českého disentu: „Pro husákovské Československo bylo charakteristické, že vůdci „obrody“ (roku 1968, pozn.autor) iniciovali „normalizaci“.

Dubček osobně vyzýval k ukončení sociálního odporu, a tisíce aktivistů Pražského jara odešly do exilu. Podzemí v Československu po roce 1968 tak zahrnovalo, a stále sdružuje, malé skupiny deklasovaných lidí opozice, jejichž duchovní atmosféra připomíná spíše první křesťanské komunity, skrývající se v katakombách, než ilegální hnutí politické opozice“. I to ovšem stačilo k pronásledování a šikaně Státní bezpečností. Tím však disent paralyzoval sám sebe, protože pokud k pronásledování stačilo „být proti někomu“, nevznikala poptávka po rozpracování pozitivního programu alternativy „být pro něco“. Až do konce proto uvnitř disentu nevznikla žádná struktura, nebo skupina, která by cílevědomě usilovala o změnu politického režimu a připravovala se na ni. Paralyzující strach a vědomé mlčení absolutní většiny zkrocené atomizované společnosti vůči jakémukoliv aktu komunistického režimu bylo potom zrcadlovým odrazem, podobně netvůrčím, jenom o mnoho nezodpovědnějším způsobem vyhýbání se politice.

Další slabinou disentu sedmdesátých a osmdesátých let byl fakt, že až na nečetné výjimky nebyl propojen osobní zkušeností s masovým komunistickým terorem padesátých let. Jeho část naopak patřila k „napraveným“ reformním komunistům generace roku šedesát osm, vyloučeným z KSČ a vyhozeným ze zaměstnání v následující normalizační čistce. Jen těžko proto disent mohl reprezentovat kontinuitu odporu všech obětí proti komunismu, a to i přes nespornou osobní statečnost a obětování se mezi jeho exkomunistickými signatáři. Pokud by disent měl politickou ambici, mohla se jeho vnitřní bohatost a rozdílnost stát obrovskou devizou a školou pro budoucnost. Československý disent byl však až do konce příliš spojen s legendou svého vzniku, hájením základních lidských práv, opřeným o vymáhání plnění povinností, k jejichž plnění se československý komunistický režim poněkud neprozřetelně zavázal v rámci helsinského procesu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975. Na uvažování o politice a usilování o moc neměl kapacitu ani čas.

Této nepočetné skupině československých disidentů se však díky posunům v mezinárodní politice a oslabení komunistického impéria dostalo v posledních letech před listopadem obrovské mediální a diplomatické pozornosti, která byla v naprostém nepoměru k jejímu skutečnému vlivu, schopnostem a možnostem. Tento zájem ze zahraničí proto ve skutečnosti v nejdůležitějším období posledních dvou let před listopadem fakticky oslabil intelektuální a politický růst představitelů disentu, jehož naprostá většina propadla iluzi o dostatečnosti a moci mediálního marketingu svých myšlenek a činnosti. Přesně ve chvíli, kdy mohlo a mělo dojít k vědomé politizaci požadavků a organizaci politických struktur a programů, převládla taktika medializace slova a strategie získávání mediálního vlivu prostřednictvím zahraničních rozhlasových stanic. Přesně v tradici a intencích nezodpovědnosti českých elit v kritickém okamžiku před předvídatelnou krizí namísto politiky nastoupil politizující marketing, aby skutečnou politiku a zájmy státu i společnosti odsunul na mnoho let do pozadí.

Několik vět

Československý disent je výkladem příběhů, a proto i zde nejlépe poslouží příklad. Největším petičním aktem občanské neposlušnosti v dějinách komunistického režimu v Československu byla katolická petice, napsaná v roce 1988 celoživotním odpůrcem komunismu a katolickým aktivistou Augustinem Navrátilem. Jednatřicet požadavků petice „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“ se nejprve šířilo velmi pomalu. Potom se Augustin Navrátil na doporučení přátel setkal v Praze s výrazným organizátorským mozkem Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, novinářem Petrem Uhlem. Je důkazem bohatosti jejich nadhledu a charakteru, že katolík a levicový obhájce lidských práv, označovaný leckdy i za trockistu, našli okamžitě společnou řeč. Byl to právě Petr Uhl, kdo zprostředkoval a prosadil historickou návštěvu Augustina Navrátila u kardinála Františka Tomáška. S jeho veřejně deklarovaným požehnáním pak petici podepsalo přes šest set tisíc lidí, včetně chartistů, exkomunistů, antikomunistů, prostě všech, kdo v té chvíli chtěli dát najevo, že přišel čas nemlčet.

Nejostřejším petičním vystoupením proti režimu byl potom v polovině srpna 1988 manifest „Tak dost“, který podepsalo 271 lidí. Iniciovali ho Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý v reakci na smrt politického vězně Pavla Wonky. Oba za něj byli odsouzeni do vězení, v případě Ivana M.Jirouse už popáté. Stojí za to ocitovat snad nejotevřenější prohlášení, které kdy kdo v disentu napsal: „Po Vítězném únoru jste v takzvaném třídním boji popravili a zabili osm tisíc lidí, 217 000 svých bližních jste poslali do koncentračních táborů, většinu z nich jste před popravou nebo odesláním do lágrů mučili, zabili jste Kalandru, zabili jste doktorku Horákovou, ačkoliv se proti tomu bouřil civilizovaný svět, v každé vesnici jste zničili alespoň jednu vybranou selskou rodinu, abyste skrze ni zastrašili ostatní, ukradli jste po roce 1948 všechny živnosti a zničili jste je, nikdo už nespočítá všechny vaše oběti, které odešly ze světa v důsledku vašeho fyzického a psychického teroru…Tak dost“.

Rok po obou zmíněných vystoupeních, v určitě doma otevřenější a mezinárodně příhodnější situaci, podepsalo podstatně krotší petici Několik vět patnáckrát méně lidí než výzvu Augustina Navrátila. Ve srovnání s ní tedy byla výrazným neúspěchem. Potvrdila jednak přetrvávající strach před policejními a soudními represemi, které zesílily po demonstracích v takzvaném Palachově týdnu v lednu 1989. To, co však bylo pro další vývoj nejdůležitější, bylo to, že ukázala, že ateistická většina společnosti ještě nenašla jednotící téma, za které by se mohly v jednom okamžiku postavit statisíce lidí. A to i přesto, že požadavky Několika vět byly vlastně mírné a žádaly jenom otevření diskuze o některých z dosud nedotknutelných témat. Je více než symbolické, že takovým sjednocujícím tématem se stala až nepravdivá informace o zabití studenta Martina Šmída při zásahu bezpečnosti proti demonstraci na Národní třídě 17.listopadu 1989. Méně emocionální politická pravda o čtyřiceti letech podlosti a nelidskosti teroristického režimu jednoduše nestačila.

Od léta 2009 se pak české sdělovací prostředky dlouhodobě věnovaly připomínání dvacátého výročí listopadové rebelie. O katolické petici a Augustinu Navrátilovi prakticky nepadlo slovo. Petice „Tak dost“ byla opomenuta úplně. „Několik vět“ bylo naopak prezentováno jako zcela výlučný a přelomový okamžik. Jména popzpěváků a herců, kteří se k petici před dvaceti lety připojili, znovu zaplnila novinové stránky. Historická fakta už zase nebyla zajímavá. V kontextu české ne-politiky, která se dále vnitřně vyvíjí mimo realitu v mýtech a jejich interpretaci, to ovšem mělo svojí hlubokou logiku. Nesporný úspěch petice Několik vět totiž nebyl v jejím obsahu, nebo zasazení do promyšlené kampaně, kterou by opozice chtěla získat politický vliv či moc, ale v jejím marketingu.

Václav Havel a jeho tým odvedli bezesporu odvážnou a úctyhodnou práci při organizaci petice a získávání podpisů. Text sám vznikl v riskantní chvíli, velmi brzy po propuštění Václava Havla z jeho posledního pětiměsíčního pobytu ve vězení. Alexandr Vondra byl do vězení za její šíření odsouzen. To, že se z Několika vět prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy velmi rychle stala mediální bomba, přesvědčující stále více lidí, že už je možné přestat se bát, však spočívalo mnohem více než v jejím obsahu v pouhé technice podání. Václav Havel osobně a velmi promyšleně režíroval čas a způsob zveřejňování jmen signatářů ve vysílání Rádia Svobodná Evropa. Do posledního detailu sestavoval pořadí, v jakém mají být každý den míchána jména a profese prostých neznámých lidí se jmény populárních osobností. Výsledkem této skvěle režírované kampaně byl jednoznačný a nesporný mediální úspěch doma i v zahraničí. Málokdo tušil, že tento mediální úspěch jenom překrývá jiné, pro budoucnost podstatně důležitější nedostatky - a předznamenává tak i pozdější zásadní politické chyby.

Nebylo podstatné, že předání detailních režijních pokynů do Svobodné Evropy bylo na začátku poněkud neopatrně projednáváno v odposlouchávaném bytě Václava Havla a Státní bezpečnost je v písemné formě snadno odhalila při prohlídce zavazadel novinářů agentury AFP. Rozjetou kampaň už StB žádným způsobem nemohla zastavit. Úspěšnost marketingové divadelnosti však zakryla závažný nedostatek další promyšlené strategie. Příklon k politizaci požadavků vůči režimu byl už v té chvíli ve světle vítězství antikomunistické opozice v Polsku a otevření hranic Maďarska příliš pomalý a neodvážný. Politický program opozice neexistoval a uvnitř disentu neexistovala ani dostatečná diskuze o jeho potřebě. Volání předvídavých jednotlivců, jako byli Rudolf Battěk a Ladislav Lis, či skupin jako byly HOS a Demokratická iniciativa, po politizaci konfrontace s režimem, zůstala oslyšena, jako příliš radikální. Namísto potřebné diskuze o politickém programu došlo v druhé polovině roku 1989 k objevení se konkurujících politických ambicí. Pro další vývoj mimořádně nešťastným byl v té době nárůst nedůvěry mezi skupinou kolem Václava Havla a převážně exkomunistickou Obrodou, založenou známými osobnostmi reformního proudu v KSČ z roku 1968.

Ani jedna z těchto skupin neměla vůli k vytvoření organizace, natož pak program politických kroků a požadavků pro tehdy už nevyhnutelný střet s normalizační mocí. Obě však získaly a živily pocit, že ti druzí se nedělí o všechny informace a narušují tak tradiční disidentskou důvěru. Havlovci vyčítali Obrodě, že je dostatečně neinformuje o svých sondážích v Moskvě a s některými lidmi z aparátu ÚV KSČ, a ta je naopak kritizovala za to, že petici Několik vět napsali a zveřejnili bez koordinace s jinými skupinami disentu. Podobně napjaté vztahy se objevily i kolem Demokratické iniciativy, založené Emanuelem Mandlerem a Bohumilem Doležalem. Je dnes těžké posoudit, zda to byl pouze výsledek osobních nesouladů, ničím nepodloženého růstu osobních ambicí, prosté nedorozumění mezi přáteli, anebo výsledek úmyslných diverzí StB, která měla v disidentském prostředí, a především v Obrodě, několik kvalitních informátorů.a agentů.

To, co ovšem Státní bezpečnosti přičíst lze, byla její úspěšná dezinformační kampaň, která zcela rozvrátila očekávané vystoupení disentu při výročí 21. srpna 1989. Některým význačným chartistům tehdy přišly korespondenční lístky s anonymním prohlášením údajné skupiny studentů pražských fakult University Karlovy, vyhrožující v den výročí okupace sebeupálením podle vzoru Jana Palacha. Spolu s množstvím informací o výcviku speciálních zásahových jednotek Veřejné bezpečnosti a armády proti případným demonstracím, to nakonec vedlo k rozhodnutí převážné většiny disidentských skupin, vyhnout se riziku násilí a vyzvat veřejnost, aby se v žádném případě demonstrací nezúčastnila. Varování Rudolfa Battěka a Ladislava Lise, že jde o kapitulaci před estébáckou provokací, opět zůstala oslyšena. Autor sám, spolu s bývalou mluvčí Charty 77 Danou Němcovou, se pod vlivem této dezinformace domohl jednání s tehdejším komunistickým děkanem Filosofické fakulty UK o možnostech, jak dát studentům vědět, že podobné činy by ničemu nepomohly…

Tato neochota ke konfrontaci měla, samozřejmě, svoje kořeny ve zkušenostech čtyřiceti let represívního režimu. Měla racionální jádro. Ale stejně tak byla mimořádně politicky nevzdělaná. Neochota ke konfrontaci znamenala v té chvíli už totéž, co neochotu k politice – a zodpovědnosti..

Nejhorším důsledkem marketingového úspěchu petice „Několik vět“ proto bylo to, že v rozhodující disidentské skupině kolem Václava Havla s konečnou platností převládlo přesvědčení, že důraz na mediální prezentaci je do budoucna jedinou možnou a skutečně fungující strategií. Nikdo v té chvíli nedohlédl, že v okamžiku přechodu k politickému soupeření se tato sebeizolující strategie nevyhnutelně obrátí ve slabinu. Tato tendence jistě existovala v prostředí Charty 77 od samého jejího počátku, a v té době měla svoje opodstatnění. Necelé tři stovky prvních signatářů uzavřely represe StB a nenávistná kampaň režimních sdělovacích prostředků do gheta téměř absolutní společenské vyloučenosti. Pro dnešního čtenáře je jenom těžko představitelný stav, kdy lidé ze strachu raději přecházeli na druhou stranu ulice, aby je „někdo“ neuviděl a nenahlásil, že se potkali a pozdravili s jednotlivcem, označeným komunistickou mocí veřejně za „protisocialistický živel“. Z tohoto pohledu byla katolická petice z roku 1988 vůbec prvním otevřeným propojením mezi disentem a československou společností.

Po dlouhá léta proto byla riskantní spolupráce a dodávání zpráv západním rozhlasovým stanicím jedinou možností, jak dostat informace o postojích disentu a případech porušování lidských práv k československým občanům. Poslechovost „štvavých vysílaček“ přitom po všechny roky stoupala, a telefonicky bylo možno dostat informace československého disentu do jejich vysílání často v průběhu pouhých několika hodin, a ke konci mnohokrát prakticky v přímém přenosu. Takový styl práce mohl efektivně zvládat i malý počet lidí, a kromě důvěry nevyžadoval žádnou velkou koordinaci a plánování. Režim reagoval hystericky na jakoukoliv podobnou činnost, a to zpětně jenom posilovalo přesvědčení o efektivnosti takové práce. I tento úspěch se však nakonec obrátil proti svým autorům. Jak kdysi přesně poznamenal Václav Havel, zatímco polská Solidarita měla na vrcholu své činnosti deset milionů členů, zmohla se Charta 77 pouze na deset milionů uší. A tento stav vydržel až do konfrontace a útěku komunistické oligarchie od moci v listopadu 1989.

Další části tohoto eseje o roli elit v moderní české historii najdete v mém blogu ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy