...ani Joplinovou (dovětek k 18. 9.)
18.9. jsem polemizoval s konzervativními odsudky 60. let 20. století ("Joch neposlouchá Hendrixe"). Využil jsem k tomu čtyřiceti let od smrti Jimiho Hendrixe, jednoho z hudebních symbolů té dekády. Proto by nebylo fér opomenout dnešní den, kdy totéž výročí "slaví" další celebrita té doby, zpěvačka Janis Joplinová - jakkoliv to může působit coby nastavovaná kaše. Zemřela 4. října 1970 po půlnoci, když se předávkovala heroinem v motelu Landmark v Los Angeles. Bylo jí 27 let.
Je zbytečné opakovat to, co má o ní každý průměrný znalec a posluchač rockové hudby naposlouchané, nakoukané a načtené ze stohů nahrávek, obrazových koncertních záznamů a životopisné literatury. Její biografie "Pearl" od Ellise Amburna vyšla v roce 1995 i v češtině. První věta první kapitoly této knihy praví, že byla nejlepší rockovou zpěvačkou všech dob. To je jistě věc osobního vkusu. Pokud ale přistoupíme na tezi, že kvalitu umělce určuje (kromě samotného díla) jeho vlastní autenticita a že mírou autenticity je (také) důslednost, s jakou spojil své umění a život do nedělitelného celku - pak patří Janis Joplinové právem nejvyšší příčka. Připisuje se jí výrok, že je lepší aspoň chvíli žít, než umřít v sedmdesáti, v křesle před televizí a v papučích. Pro ni, na rozdíl od drtivé většiny jejích vrstevníků, tohle nebyla dobová módní póza, ale životní styl, který dotáhla na doraz. Postupná proměna středostavovské gymnazistky v rockerku, alkoholičku a narkomanku dělá z Joplinové typickou představitelku generace hippies, včetně všech kontroverzí - vždyt´ její rodiště, texaský Port Arthur, svou "mean woman" (viz její Turtle Blues) dlouho odmítal. Pamětní deska na domě jejího dětství v 32.ulici visí teprve od roku 2008, expozici v tamějším Museum of the Gulf Coast má jen o něco déle.
Životní příběh Janis Joplinové se zrodil z doby, nálady, atmosféry, ne z ideologické definice. Může sloužit jako další argument, zpochybňující tezi o 60. letech coby jakémsi promyšleném levicovém revolučním hnutí. Napřed spontánní, neuvědomělý pohyb ve společnosti, pak teprve jeho politické podchycení (nebo zneužití) - to byla 60. léta. Extravagantní osobnost a tragický konec Janis Joplinové je definovaly lépe, než cokoliv jiného.
Je zbytečné opakovat to, co má o ní každý průměrný znalec a posluchač rockové hudby naposlouchané, nakoukané a načtené ze stohů nahrávek, obrazových koncertních záznamů a životopisné literatury. Její biografie "Pearl" od Ellise Amburna vyšla v roce 1995 i v češtině. První věta první kapitoly této knihy praví, že byla nejlepší rockovou zpěvačkou všech dob. To je jistě věc osobního vkusu. Pokud ale přistoupíme na tezi, že kvalitu umělce určuje (kromě samotného díla) jeho vlastní autenticita a že mírou autenticity je (také) důslednost, s jakou spojil své umění a život do nedělitelného celku - pak patří Janis Joplinové právem nejvyšší příčka. Připisuje se jí výrok, že je lepší aspoň chvíli žít, než umřít v sedmdesáti, v křesle před televizí a v papučích. Pro ni, na rozdíl od drtivé většiny jejích vrstevníků, tohle nebyla dobová módní póza, ale životní styl, který dotáhla na doraz. Postupná proměna středostavovské gymnazistky v rockerku, alkoholičku a narkomanku dělá z Joplinové typickou představitelku generace hippies, včetně všech kontroverzí - vždyt´ její rodiště, texaský Port Arthur, svou "mean woman" (viz její Turtle Blues) dlouho odmítal. Pamětní deska na domě jejího dětství v 32.ulici visí teprve od roku 2008, expozici v tamějším Museum of the Gulf Coast má jen o něco déle.
Životní příběh Janis Joplinové se zrodil z doby, nálady, atmosféry, ne z ideologické definice. Může sloužit jako další argument, zpochybňující tezi o 60. letech coby jakémsi promyšleném levicovém revolučním hnutí. Napřed spontánní, neuvědomělý pohyb ve společnosti, pak teprve jeho politické podchycení (nebo zneužití) - to byla 60. léta. Extravagantní osobnost a tragický konec Janis Joplinové je definovaly lépe, než cokoliv jiného.