Minulý a předminulý týden skoro nebylo možno otevřít noviny, aby z nich nevyskočil pomyslný duch Oty Habsburského. O zesnulých jen dobře, ale nic se nemá přehánět. A vedle přehnané kvantity byla i kvalita poněkud jednotvárná : média vykreslila jakéhosi křížence Otce vlasti s Ronaldem Reaganem - pána, který děsil Hitlera, jen tak mimochodem nastartoval evropskou integraci a na kontinentu porazil komunismus. A na nehodné Čechy se kvůli rozbití monarchie skoro vůbec nezlobil, kdepak!

V této atmosféře je předem jasné, jak dopadne každý pokus o narušení oslavné idyly. Případný kritik už v předstihu nese nálepku "čecháčka", provinčního stoupence jiráskovsko-nejedlovského výkladu dějin, který navíc kope do mrtvol. Přesto je třeba se nad zmíněným jevem zamyslet. Co vede nikoliv nepodstatnou část naší intelektuální obce k tomu, že se nekriticky až kýčovitě rozplývá nad posledním symbolem habsburského trůnu?

Jedna z příčin je nepochybně emocionální. Je to tradiční romantický komplex, či spíše "anti-komplex" českého intelektuála, špatně skrývaná snaha nějak se vydělit z plebejského stáda a stát se tak o něco hodnotnějším. Přihřát se v odlesku zašlé slávy nějakého šlechtického či panovnického rodu, patřit takříkajíc ke dvoru, to je poměrně levná metoda, jak touženého dosáhnout. Důkazem je i iracionálně vysoká popularita stávajícího hlavního nájemníka Černínského paláce (který přitom svými praktickými kroky dnes a denně dokazuje, že není o nic lepší než většina českých politiků). Taková nostalgická fantasy sága po česku, se všemi těmi rytíři, knížaty, rodokmeny, královstvími a příslušným patosem. No nekupte to, a ani nemusíte být monarchista.

Druhý faktor je, řekněme, postkomunistický. Tkví v sice potřebném, avšak mnohdy plochém vyrovnávání se s totalitní minulostí. Jedním z jeho méně pěkných plodů je cosi jako přepisování či spíše přepólování historie - zkrátka záměna znamének, z jednoho extrému do druhého. Například: komunisté tvrdili, že odsun Němců byl v pořádku, tak my jej teď bez ohledu na kontext označíme za zločin a téměř genocidu. Minulý režim propagandisticky využil husitskou mytologii, tak my rovnou řekneme, že husité byli banda lapků. A Rakousko-Uhersko? Žádný žalář národů, to jsou lži - byl to přece fungující nadnárodní celek, v němž jsme zažili ekonomický i politický rozkvět ! V tomto naruby převráceném výkladu se Otto von Habsburg lehce stane esencí idealizované, údajně lepší minulosti (tím lepší, čím vzdálenější).

A konečně je zde eurounijní rovina. Otto von Habsburg byl nepochybně jedním z čelných představitelů ideologie evropského federalismu. To například dokládá zaměření Panevropské unie, již dlouhá desetiletí vedl a u níž jsou zřetelné stopy koncepcí Rakouska-Uherska, "Mitteleuropy" či Podunajské federace. Nemalou odezvu těchto myšlenek v českém diskursu lze přičíst tradičnímu německému vlivu, násobenému jak naší ekonomickou vazbou na Německo, tak aktivitou německých politických nadací. Německá verze evropského federalismu tak vévodí české evropské politické debatě, což otevíralo vždy prostor i pro Otu Habsburského, který byl de facto německým politikem - členem CSU a zastáncem nerealistických požadavků sudetských Němců vůči České republice (Berndt Posselt začínal jako jeho europarlamentní asistent).

Nicméně při střízlivém pohledu se o nebožtíkovi dá říci především, že to byl dějinný "loser". Impérium, kterou kdysi měl (a mohl) zdědit, se ukázalo nereformovatelným a ze zcela logických důvodů se rozsypalo. Jeho staromódní a vypjatý katolický konzervatismus je jako politická doktrína v 21. století již nepoužitelný. A evropský federalismus inkasuje v posledním desetiletí jeden tvrdý úder za druhým, vrcholící současnou krizí eurozóny. Je jen otázkou času, kdy se na obzoru objeví nové evropské paradigma, coby alternativa stávajícímu stavu. U Oty Habsburského však pro ně inspiraci nehledejme. Jeho koncepce evropské jednoty zřetelně dokládá, že se mu nepodařilo vymanit z rodinné imperiální zátěže, tedy z představy, že se Evropa musí stát něčím jako nadnárodní, nadstátní říší, byt´ na demokratických základech. Tento resentiment je ve značném nesouladu nejen s moderní demokratickou českou státní ideou, ale s celým aktuálním vývojem v Evropě. Pomalu a zaslouženě tak odchází za svým autorem.