Vážení hosté,

hezké odpoledne a vše nejlepší ke státnímu svátku nás všech.

Letos to není kulaté výročí, tento rok končí jedničkou, ne osmičkou. Ale v našich novodobých dějinách lze najít i roky, končící jedničkou, které mají své místo a význam a mohou být inspirací pro úvahy nad českou státní ideou a smyslem naší státnosti.

Dovolte mi použít k dnešnímu zamyšlení jedno takové výročí. V roce 1931, před 80 lety, tragicky zahynul na chorvatském ostrově Lopud český dramatik, básník, politik a především vlastenec Viktor Dyk. Člověk, který byl neoddělitelně spjat se samostatným československým státem svým srdcem i duší. Člověk, o němž se dnes již mnoho nepíše - a kdyby se psalo, byl by možná odbyt pohrdlivou nálepkou "nacionalista", kterou lze dnes téměř kdykoliv nalepit na kohokoliv.

Dyk byl demokratickým oponentem dvou hlavních symbolů předválečného Československa - Masaryka a Beneše. To jistě nijak nesnižuje jejich velikost ani Dykův patriotismus. V roce 1929 napsal pozoruhodný článek "Touha po širší vlasti ?". Dovolte z něj ocitovat jednu větu : "Mimořádným zajisté zjevem jest, že v republice naší tak krátce po znovudobytí samostatnosti setkáváme se s intelektuály, kteří hledají,co ztratili - širší vlast. Touto vlastí jeví se mlhavá příští Panevropa nebo SSSR."

Prorocká slova. Když z té věty vynecháme zmínku o SSSR, který naštěstí už neexistuje, mohla by být napsána klidně včera. Dyk vystihl intelektuální módu či touhu,dodnes u nás přítomnou - tedy názor, že český stát není schopen samostatné existence a musí žít jen coby přílepek nějakého většího celku. O SSSR jistě nikdo dnes už nesní, ale cosi jako "mlhavá Panevropa" se vznáší na obzoru jako podivný vztažný rámec naší současnosti a budoucnosti. Uvědomil jsem si to znovu letos v létě při četbě záplavy oslavných nekrologů po úmrtí Otty Habsburského. Jako by snad zemřel otec vlasti a ne člověk, který byl celým svým životem a dílem v protikladu k naší samostatné státní existenci. Mnozí mají tendenci idealizovat si minulost - tím lepší, čím vzdálenější. Proto si prosím připomeňme, jak vznikl náš novodobý stát - na rozvalinách nedemokratické a byrokratické rakousko-uherské nadnárodní říše, která se nedokázala vnitřně reformovat a proto zkolabovala.

Česká státnost má bohatou tradici a má co přinést i současné podobě spolupráce evropských národů. Ale vždy bychom měli vycházet z vlastní, prožité historické zkušenosti, ne slepě přejímat cizí vzory. A pokud se Evropa vydá tou cestou, kterou jsme si na vlastní kůži měli možnost neúspěšně vyzkoušet - a takové náznaky jsou zde čím dál častější - pak máme nejen právo, ale i povinnost k tomu nemlčet. Přál bych si, aby se na tomto pohledu byli čeští politici schopni shodnout a prosazovat jej jako český národní zájem. A je třeba využít každé příležitosti, aby se to připomnělo jim i veřejnosti. 28. říjen je z takových příležitostí bezesporu tou nejvhodnější.