Výstavba radarového zařízení v ČR jako součásti systému protiraketové ochrany má bezesporu nepopiratelný význam bezpečnostní a obranný, ty však nyní nechme stranou. Pro nás je daleko významnější aspekt geopolitický.

Zastánci radaru často argumentují tím, že jeho realizace na území ČR poslouží jako protiváha snahám Ruska obnovit svůj bývalý vliv ve střední a východní Evropě, ale Rusko pro tuto chvíli také nechme stranou. Věnujme se raději EU.

EU se léta snaží arbitrárně – a neúspěšně – uplácat cosi jako společnou zahraniční politiku. Vytváří pro ni nové funkce (naposled tzv. „vysoký představitel“), ale při každém nárazu EU do nějakého důležitého problému se ukazuje, že to prostě nefunguje : vojenský zásah v Iráku, palestinsko-izraelský konflikt, členství Turecka v EU, problém Kosova atd.atd. - vždy postoje jednotlivých členů EU zcela logicky sledovaly jejich vlastní národní zájmy. Nerealistické zahraničně-politické ambice EU však bohužel přece jen mají jeden výsledek – rostoucí chuť k emancipaci vůči USA, doprovázenou v mnoha případech špatně skrývaným antiamerikanismem. V posledních letech jde nejen o okrajové výstřelky, ale o jev, který lze pozorovat i u tradičních evropských spojenců USA. To je nebezpečné a v našem zájmu je pravý opak. Paradoxně by si zároveň evropské mocnosti i nadále rády uchovaly monopol na formování euroamerických vztahů. Proto jsou některé z nich tak nervózní z toho, že by na území ČR a Polska mohlo stát zařízení, které by tyto dvě země rázem posunulo do pozice klíčových partnerů USA v Evropě a posílilo atlantickou vazbu ve východní části EU za bývalou železnou oponou.

A teď k tomu přistupuje nové smluvní uspořádání EU (tzv. lisabonská smlouva). Z hlediska „staré“ EU měla jediný účel : usnadnit mocnostem život, pohyb a rozhodování v komplikovaném, dnes již sedmadvacetičlenném unijním komplexu. Proto posun dalších kompetencí z úrovně národní na úroveň EU a proto bezprecedentní změna hlasovacího mechanismu v Evropské radě od tzv. vážených hlasů k dvojité většině podle populačního principu. Na obou těchto změnách například Česká republika ztrácí podstatnou část svého dosavadního vlivu, zatímco čtveřice největších evropských států v čele s Německem dramaticky získává.

Za těchto podmínek dostává výstavba radaru na území ČR ještě jiný rozměr. Posiluje euroatlantické spojení, posunuje nás mezi důležité evropské hráče a také politicky vyvažuje vliv EU. Jinak řečeno, jestliže na jenom místě ztrácíme (lisabonská smlouva), na jiném místě můžeme získat (radar). Shodou okolností se nová evropská smlouva a smlouvy, upravující výstavbu radaru, budou projednávat v českém Parlamentu zhruba ve stejnou dobu. Nejhorší možná varianta, kterou si lze představit, je schválení lisabonské smlouvy a zamítnutí smluv o radaru. K tomu nesmí dojít. ODS se zaťatými zuby a víceméně donucena okolnostmi, prozatím kývla na lisabonskou smlouvu. I když jí to přineslo vnitřní problémy, bylo to odpovědné a státotvorné. Volání tvrdých euroskeptiků po zavetování celého jednání bylo sice výrazem teoretické zásadovosti, ale zároveň praktické naivity.

Teď jsme však o krok dál. ODS musí stejnou míru odpovědnosti požadovat minimálně od svých koaličních partnerů, ale v zásadě i od opozice. Musí jasně říci, že nepřipustí ohrožení nejdůležitějšího strategického projektu na území ČR, který se tu po roce 1989 objevil a na němž máme možnost se podílet. Česká opozice si nemůže hrát na pátou kolonu, devótně zlomena v pase před každou hloupostí, která sem spadne z EU a zároveň hrdinně bojující proti fiktivnímu nebezpečí v podobě „amerického imperialisty“. Dokud nebudou v Parlamentu zajištěny hlasy pro smlouvy o radaru, je proto naprosto předčasné uvažovat o strkání hlavy do chomoutu lisabonské smlouvy.