Pokud bude přijata Lisabonská smlouva, pravomoci Evropského parlamentu se oproti současnému stavu ještě zvýší. Nepřeji si to, ani po tom nevolám. Než přibírat nové kompetence, měl by se napřed Evropský parlament lépe naučit využívat ty stávající. Nicméně pokud se tak stane, je třeba zdůraznit jednu věc. Evropský parlament je instituce, permanentně ovládaná tichou velkou koalicí mezi dvěma největšími frakcemi - evropských lidovců (EPP) a evropských socialistů (PSE). Tyto dvě frakce mezi sebou svádí virtuální ideologický souboj, ale na představách o budoucí podobě EU se vždy shodnou. Utápějí se v padesát let starých poválečných představách o evropské integraci.

Prosazují další jednorozměrné pokračování směrem ke „stále užší unii“, tedy další přenos pravomocí z úrovně národních států na úroveň EU. A vždy se mezi sebou podělí o funkce a vliv. Příkladem je třeba křeslo předsedy Evropského parlamentu : prvního dva a půl roku jím byl socialista ze Španělska a nyní je to křesťanský demokrat z Německa. Dělba moci je zřejmá. A opozice? Ta neexistuje, protože velká koalice dvou největších frakcí v EP vše odhlasuje. A jak říká Karl Popper, bez opozice není demokracie. Tichá socialisticko-lidovecká velká eurokoalice rozmývá základní obrysy politického střetu a končí vždy ve všeobjímajícím konsensu, kdy se nakonec každý dohodne s každým na všem. To zcela vyprazdňuje podstatu politiky.

Ve frakci EPP-ED, k níž je ODS doposud přidružena, jsou finanční a personální zdroje alokovány tak, aby sloužily k prosazování jednostranné politiky federalizace EU. Nechceme se na tom nadále podílet. Je nezbytné proti v současnosti dominantnímu eurofederalistickému proudu postavit viditelnou a věrohodnou alternativu. Proto ODS po evropských volbách spolu se svými partnery z Velké Británie, Polska a dalších zemí založí v Evropském parlamentu novou eurorealistickou a anti-federalistickou frakci.

Je zřejmé, že koncept stále těsnější unie je v dnešní době zastaralý. Schumanův a Monnetův projekt vznikl po druhé světové válce a pro 21. století se už jednoduše nehodí, nenabízí řešení nových problémů a výzev. Není možné stále jen předávat další a další pravomoci do Bruselu a doufat, že ten se o nás postará lépe, než bychom to dokázali sami. Je nezbytné začít uvažovat o navrácení některých pravomocí zpět na národní úroveň; je nejvyšší čas zcela zrušit některé neracionální komunitární politiky. Společná zemědělská politika je jejich nesmutnějším příkladem.

Nutnost dalšího prohlubování integrace nesmí být závaznou celoevropskou normou. Pokud chtějí některé státy v určitých oblastech těsněji spolupracovat, není důvod jim v tom bránit. Ale ať nenutí ostatní členské státy EU, aby je v tom následovaly. Hlavně je ale potřeba začít otevřeně diskutovat o alternativách evropské integrace. Nesnažit se umlčet ty, kteří jsou jiného názoru. A nepokoušet se dosahovat svých cílů vyhrožováním. Vždyť kolikrát už jsme slyšeli, že se dostaneme na okraj Evropské unie, pokud něco neuděláme?!

Evropský parlament možná není tou nejdůležitější institucí EU. Rozhodně je však institucí, která ovlivňuje celkovou politickou atmosféru v EU. Má-li se ztuhlé politické prostředí EU dát do pohybu, nejlépe je začít právě tady. Nadcházející evropské volby k tomu skýtají dobrou příležitost. Zkrátka je načase trochu zatřást Evropským parlamentem.