Těmito slovy charakterizuje poslední číslo týdeníku The Economist dosavadního českého eurokomisaře. Ve sloupku, v němž je vystaveno pomyslné "vysvědčení" právě končící Evropské komisi, jej pak list zařadil do kategorie "other disappointments", spolu se Švédkou Wallstromovou a Maďarem Kovácsem. Výstižné.

A přesto - nebo právě proto - je Vladimír Špidla horkým kandidátem na člena Evropské komise za ČR i v následujících pěti letech. Proč? Nikomu nevadí. Nikoho neohrožuje. Nebude otravovat s nějakými nepřiměřenými aktivitami. Jeho ambice i schopnosti jsou "tak akorát", aby svému stávajícímu i případnému budoucímu šéfovi Barrosovi nepřerostl přes hlavu. Je mužem "mírného pokroku v mezích zákona", řečeno s Jaroslavem Haškem. Viditelné výkony a zářezy do pažby evropské historie se od něj opravdu nečekají - ty přísluší oněm těžkým vahám, které si mezi sebe rozdělí těch několik opravdu důležitých portfolií : finance, vnitřní trh, zahraniční obchod, průmysl. To je další výhoda Vladimíra Špidly: nikdo nemůže vážně uvažovat - a už vůbec ne on sám - že by jej pověřili třeba energetickou politikou. Dostane zase nanejvýš sociální věci, což je oblast ve které má EU minimální pravomoci. A koneckonců, bude-li to Špidla, máme i my doma jednu jistotu: v bruselském inkubátoru nám z něj nevyroste žádný budoucí prezident (na toho nemá) ani premiér (tím už byl). To je možná i ten pravý důvod, proč jej do funkce tak tlačí Jiří Paroubek.

Zkrátka, schválí-li a navrhne-li česká vláda Vladimíra Špidlu jako oficiálního českého kandidáta na eurokomisaře, bude to důkaz, že se chováme přesně tak, jak se od středně malé země v EU očekává : raději nevyčnívat, neprovokovat, plout s proudem, být konformní, držet pusu. To po nás ostatně chtějí i mnozí naši "Evropané", kteří tak rádi umravňují domácí "drzouny", dovolující si pochybovat třeba o Lisabonské smlouvě. Halík, Pehe a Stránský budou mít ze Špidly radost.