Pohřeb v Krakově
Neděle po čtvrté hodině ranní. Vyjíždíme z Prahy do Krakova, cesta je bez problémů, v devět jsme na místě. Máme sraz s polským europoslancem Michalem Kaminskim, šéfem naší europarlamentní frakce ECR a jedním z nejbližších spolupracovníků zesnulého prezidenta (mj. architektem jeho úspěšné volební kampaně z roku 2005). Michal nám dává propustky na pohřební ceremoniál, pak jedeme na nádrží, kde čekáme na zvláštní vlak z Varšavy, který přiveze další účastníky pohřbu.
Vlak přijíždí, vyvalí se z něj davy lidí, vidíme předsedu europarlamentu Buzka, exprezidenta Kwasniewského a další. Spolu s nimi nasedáme do připravených autobusů, jedeme do hotelu Sheraton, kde je shromaždiště zahraničních delegací. Potkáváme se tam i s oficiální českou delegací, tj. prezidentem a premiérem. Je tu německý prezident Kohler, bývalý ukrajinský prezident Juščenko, přijíždí vítěz mad´arských voleb Orbán a jiní a jiní. Mimochodem, ze čtyř čelných představitelů Evropské unie – van Rompuy, Barroso, Ashtonová, Zapatero – nepřijel opravdu nikdo. Nechávám bez komentáře.
Až se všichni shromáždí, opět nasedáme do autobusů a jedeme do Mariánské baziliky, kde ve 2 odpoledne začíná mše za prezidentský pár. Trvá dvě hodiny, pak se procesí s oběma rakvemi vydává na pomalou pěší pout´ do Wawelské katedrály. Zahraniční hosté mezitím poslouchají v bazilice slavnostní koncert. Pak opět nasedáme do autobusů a jsme odvezeni na Wawel, kde jsme svědky posledního rozloučení s Lechem Kaczynskim a jeho ženou a uložení rakví s jejich ostatky do krypty. Přes všechno dojetí mám celý den během ceremonií dost času přemýšlet o tom, co a jak tato tragédie změní. Dvě věci jsou podle mě zřejmé. Věc první : celý svět dnes ví, čeho symbolem byl masakr v katyňském lese. To v dnešním videoklipovitém, informacemi přeplněném světě není věc samozřejmá, navíc po desetiletích poválečného lhaní a dezinformací. Fakt, že sovětské Rusko a nacistické Německo – bez ohledu na pozdější válku - si napřed brutálně rozdělily střední Evropu, dnes překvapivě spousta lidí neví. A od toho můžeme odvodit i obecnější geopolitické úvahy o německém a ruském vztahu ke středoevropskému prostoru, které jsou aktuální i dnes, kdy v Německu dávno nevládnou nacisté a v Rusku komunisté.
Věc druhá : zesnulý Lech Kaczynski už nikdy nemůže sloužit liberálním evropským médiím jako terč posměchu a kritiky. Vzpomínám na všechna svá osobní setkání s tímto malým velkým mužem s jasnými názory a postoji. Od posezení ve varšavské hospodě před více než deseti lety, kdy nejen že ještě nebyl prezidentem, ale ani „jeho“ politická strana PiS ještě neexistovala. Až po poslední oficiální večeři na pražském Hradě v lednu tohoto roku. Kaczynski byl vysmíván evropskými politickými elitami jako jakýsi relikt 19.století, spílali mu do nacionalistů, ultrakonzervativců, tradicionalistů, homofobů a kdoví čeho ještě.
Ano, do dnešního post-demokratického, politicky korektního světa Evropské unie se jaksi nehodil. Ale v mých očích právě to jsou pro něj body navíc. Kaczynski byl patriot v pravém a zejména polském smyslu toho slova, nestyděl se za to, byl na to hrdý. To se u nás, s naší švejkovskou tradicí, moc nenosí. A byl také realistickým politikem, který nepodlehl kouzlům postmoderního žvatlání o evropské jednotě. Věděl, že státy a národy spolu soutěží a soutěžit budou, bez ohledu na evropskou integraci. Byl podezřívavý vůči obnovujícím se mocenským ambicím Ruska. Ale stejně tak byl ostražitý i vůči německé federalistické koncepci EU, věděl, že střední Evropa tradičně byla a je i pro Německo (nejen pro Rusko) klíčovým zájmovým prostorem. Ani to se u nás dnes nenosí (kdo hledí kriticky na Německo, je zpravidla našimi novináři a novodobými „Evropany“ označkován jako nositel „jiráskovsko-nejedlovského“ pojetí dějin, popř. se o něm řekne, že má mozek vymytý čtyřiceti lety komunistické propagandy).
Ceremoniál skončil. Postáváme ještě s Michalem před kryptou Wawelu. Najednou jde kolem v hloučku prezidentův bratr Jaroslaw. Využíváme příležitosti ke kondolenci. K prezidentově dceři Martě, která ho následuje o pár minut později, ale nemám odvahu se ani přiblížit. Zahaluje ji smutek příliš velký a zároveň příliš vznešený, než abych si jej troufl rušit. Vracíme se pěšky do Sheratonu, Michal Kaminski zdraví cestou svoje příznivce a sympatizanty. Příští týden ho čeká téměř každý den účast na nějakém pohřbu, někdy i víckrát za den. Měl v letadle hodně přátel. Nevím, jak to může vydržet. Opatrně se ptám, jestli už se konal pohřeb Mariusze Handzlika, státního tajemníka v úřadu prezidenta, nesmírně příjemného a vřelého člověka, kterého jsem z prezidentova okolí znal asi nejvíc. Naposled jsem s ním mluvil v lednu na Hradě. Dozvídám se, že jeho tělo ještě nedokázali identifikovat. Na to nemám slov, jen mlčím a polykám.
Zahraniční delegace se pomalu rozjíždějí. Po osmé večer odjíždíme i my, ve dvě ráno jsme zpět v Praze. Cestou zpět skoro nepadne slovo, každý je sám se svými myšlenkami. Je nám smutno.
Vlak přijíždí, vyvalí se z něj davy lidí, vidíme předsedu europarlamentu Buzka, exprezidenta Kwasniewského a další. Spolu s nimi nasedáme do připravených autobusů, jedeme do hotelu Sheraton, kde je shromaždiště zahraničních delegací. Potkáváme se tam i s oficiální českou delegací, tj. prezidentem a premiérem. Je tu německý prezident Kohler, bývalý ukrajinský prezident Juščenko, přijíždí vítěz mad´arských voleb Orbán a jiní a jiní. Mimochodem, ze čtyř čelných představitelů Evropské unie – van Rompuy, Barroso, Ashtonová, Zapatero – nepřijel opravdu nikdo. Nechávám bez komentáře.
Až se všichni shromáždí, opět nasedáme do autobusů a jedeme do Mariánské baziliky, kde ve 2 odpoledne začíná mše za prezidentský pár. Trvá dvě hodiny, pak se procesí s oběma rakvemi vydává na pomalou pěší pout´ do Wawelské katedrály. Zahraniční hosté mezitím poslouchají v bazilice slavnostní koncert. Pak opět nasedáme do autobusů a jsme odvezeni na Wawel, kde jsme svědky posledního rozloučení s Lechem Kaczynskim a jeho ženou a uložení rakví s jejich ostatky do krypty. Přes všechno dojetí mám celý den během ceremonií dost času přemýšlet o tom, co a jak tato tragédie změní. Dvě věci jsou podle mě zřejmé. Věc první : celý svět dnes ví, čeho symbolem byl masakr v katyňském lese. To v dnešním videoklipovitém, informacemi přeplněném světě není věc samozřejmá, navíc po desetiletích poválečného lhaní a dezinformací. Fakt, že sovětské Rusko a nacistické Německo – bez ohledu na pozdější válku - si napřed brutálně rozdělily střední Evropu, dnes překvapivě spousta lidí neví. A od toho můžeme odvodit i obecnější geopolitické úvahy o německém a ruském vztahu ke středoevropskému prostoru, které jsou aktuální i dnes, kdy v Německu dávno nevládnou nacisté a v Rusku komunisté.
Věc druhá : zesnulý Lech Kaczynski už nikdy nemůže sloužit liberálním evropským médiím jako terč posměchu a kritiky. Vzpomínám na všechna svá osobní setkání s tímto malým velkým mužem s jasnými názory a postoji. Od posezení ve varšavské hospodě před více než deseti lety, kdy nejen že ještě nebyl prezidentem, ale ani „jeho“ politická strana PiS ještě neexistovala. Až po poslední oficiální večeři na pražském Hradě v lednu tohoto roku. Kaczynski byl vysmíván evropskými politickými elitami jako jakýsi relikt 19.století, spílali mu do nacionalistů, ultrakonzervativců, tradicionalistů, homofobů a kdoví čeho ještě.
Ano, do dnešního post-demokratického, politicky korektního světa Evropské unie se jaksi nehodil. Ale v mých očích právě to jsou pro něj body navíc. Kaczynski byl patriot v pravém a zejména polském smyslu toho slova, nestyděl se za to, byl na to hrdý. To se u nás, s naší švejkovskou tradicí, moc nenosí. A byl také realistickým politikem, který nepodlehl kouzlům postmoderního žvatlání o evropské jednotě. Věděl, že státy a národy spolu soutěží a soutěžit budou, bez ohledu na evropskou integraci. Byl podezřívavý vůči obnovujícím se mocenským ambicím Ruska. Ale stejně tak byl ostražitý i vůči německé federalistické koncepci EU, věděl, že střední Evropa tradičně byla a je i pro Německo (nejen pro Rusko) klíčovým zájmovým prostorem. Ani to se u nás dnes nenosí (kdo hledí kriticky na Německo, je zpravidla našimi novináři a novodobými „Evropany“ označkován jako nositel „jiráskovsko-nejedlovského“ pojetí dějin, popř. se o něm řekne, že má mozek vymytý čtyřiceti lety komunistické propagandy).
Ceremoniál skončil. Postáváme ještě s Michalem před kryptou Wawelu. Najednou jde kolem v hloučku prezidentův bratr Jaroslaw. Využíváme příležitosti ke kondolenci. K prezidentově dceři Martě, která ho následuje o pár minut později, ale nemám odvahu se ani přiblížit. Zahaluje ji smutek příliš velký a zároveň příliš vznešený, než abych si jej troufl rušit. Vracíme se pěšky do Sheratonu, Michal Kaminski zdraví cestou svoje příznivce a sympatizanty. Příští týden ho čeká téměř každý den účast na nějakém pohřbu, někdy i víckrát za den. Měl v letadle hodně přátel. Nevím, jak to může vydržet. Opatrně se ptám, jestli už se konal pohřeb Mariusze Handzlika, státního tajemníka v úřadu prezidenta, nesmírně příjemného a vřelého člověka, kterého jsem z prezidentova okolí znal asi nejvíc. Naposled jsem s ním mluvil v lednu na Hradě. Dozvídám se, že jeho tělo ještě nedokázali identifikovat. Na to nemám slov, jen mlčím a polykám.
Zahraniční delegace se pomalu rozjíždějí. Po osmé večer odjíždíme i my, ve dvě ráno jsme zpět v Praze. Cestou zpět skoro nepadne slovo, každý je sám se svými myšlenkami. Je nám smutno.