Umíte si představit, že přijdete do restaurace na večeři, vyberete si stůl a z jídelního lístku jídlo… a přijde šéfkuchař a bude vám vykládat, jak a z čeho se to jídlo dělá, jak vypadá a jak chutná? A pak vám je teprve možná přinese.

Asi tak nějak je to s teologickým výkladem Večeře Páně, který absurdně předchází vašemu pozvání ke stolu a vaší osobní zkušenosti se společenstvím Ježíše Krista. Ale na Zelený čtvrtek to přece bylo jinak! Ježíš Kristus docela spontánně pozval své učedníky ke stolu a společné večeři. A nad chlebem a vínem říká – mé tělo se láme za vás, má krev se za vás vylévá; to čiňte na mou památku. Prostě to, co známe z kostela. Učedníci patrně dobře nasyceni pak v Getsemanské zahradě usnou a Ježíš v nejtěžší chvíli zůstává sám. Po jeho zatčení se ještě k tomu všemu ze strachu rozutečou a Ježíš je zase sám. A sám je až do posledního výdechu na kříži na Velký pátek. Snad byl pod křížem nejmladší učedník Jan.

Po Kristově vzkříšení se učedníci loudají do Emauz, potkají nějakého muže, líčí mu, co se v Jeruzalémě stalo, a diví se, jak to, že o ničem neví. V celém tom laskavém a trochu ironickém příběhu onen mladý muž jakoby s humorem nedává najevo, kdo je. Protože k večeru se chýlí den a už se připozdívá, poprosí ho, aby s nimi zůstal. Všichni usednou ke stolu ke společné večeři a Ježíš Kristus bere do rukou chléb a víno, láme a rozlívá a jim to dojde. Poznají ho. Nejdřív tedy bylo pozvání ke společnému stolování, pak osobní prožitá zkušenost Kristovy přítomnost. Až pak vysvětlení.

„Ve Večeři Páně a Eucharistii dochází nejprve ke zkušenosti přítomnosti Kristovy a až potom k teorii. Nejprve přichází jídlo a pití u Kristova stolu a pak přichází porozumění teologie. Kdyby se rozdělené církve chtěly sjednotit nejprve na společné teologii o Večeři Páně, nepřišly by prakticky nikdy společně ke stolu Páně. Jak by tomu bylo, kdybychom se dali obrácenou cestou? Konec konců v Eucharistii a při Večeři Páně neslavíme svou katolickou a evangelickou nauku, ale živou a životodárnou přítomnost Kristovu! Kdybychom pak po společném jídle zůstali u Kristova stolu sedět a prohovořili své rozdílné představy a teologie, tak bychom se mohli brzy sjednotit nebo se učit ocenit a své rozdílnosti. Mluvili bychom pak spolu v Kristově přítomnosti a ta by bylo pravým místem pro znění našich rozdílných teologických tradic. Dělení církví začala exkomunikacemi z hostiny Kristovy. Společenství Kristovo začíná jejich zrušením a společným poslechnutím pozvání Krista ukřižovaného za nás.“ (Jürgen Moltmann, týdeník Christ in der Gegenwart, 4/2003 , překl. Zd. Svoboda)

Kristus ukřižovaný za nás za všechny! Dokonce nejen za křesťany. Kněží ani teologové nemohou dělat selekci! Ani v přístupu k Večeři Páně, ani ve spáse. Hostitelem i Spasitelem je Ježíš Kristus. A ten neklade žádné podmínky – Kristova láska je bezpodmínečná: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, já vám dám spočinout.

Před lety jsem v Hamburku sloužila ekumenické bohoslužby s Dorothee Sölle. Ve svém kázání řekla, že obecný lid Boží – laios laici (jak nepřiměřené a ponižující označení stále užíváme!) důvody odděleného stolu stejně už ani nechápe a neumí je vysvětlit. Odděleným stolem se svátostí Večeře Páně, který je hanbou církve, se dnes zabývají jen římskokatoličtí teologové a biskupové.

A koho to ještě zajímá?