Česká televize jako bezcitný bulvár?
„V Humpolci najelo osobní auto do kočárku, v němž se vezly dvě děti. Jedno zemřelo, druhé je ve vážném stavu v nemocnici“. Zpráva opakovaně běžela ve středu 31.7. po desáté hodině ranní na žluté liště přes obrazovku ČT 24.
Tragédie zmobilizuje všechny příbuzné, známé, sousedy a přátele v Humpolci bydlících nebo právě dlících rodin s dvěma dětmi (možná dvojčaty) v kočárku. Zvedne se smršť telefonátů. Poděšení příbuzní a známí budou zvonit u dveří rodin s dvojčaty, aby se ujistili, zda ta jejich jsou v pořádku, živá a zdravá. Senzacechtivé týmy televizí a novin začnou dolovat z pozůstalých emoce.
Smrt dítěte je zvlášť otřesná; v tomto případě je ale neuvěřitelně krutá také bezcitnost, s jakou Česká televize za poplatky veřejnosti prezentuje neštěstí na žluté liště. Nevíme zatím nic o tom, kdo seděl v autě a proč najel na kočárek. Je možné, že toho člověka za volantem stihl infarkt a už nežil, když přestal auto ovládat. Nebo že v autě seděl vrah, toužící po krvi a pochybné slávě. Nebo to bylo ještě jinak. V každém případě mu ČT 24 udělala zrůdným způsobem reklamu.
Při zprávách o lidských neštěstích musejí být média opatrná a empatická. Existují pravidla novinářské etiky, o kterých Česká televize musí něco vědět. Patří k nim „Rodiny obětí a pozůstalých pociťují velmi intenzivně ztrátu blízkého, následný smutek a starosti. Proto je lepší počkat, až se s tragédií alespoň částečně vyrovnají“, a také „Lidé, kteří zažili hluboké trauma či přišli o někoho blízkého následkem náhlé nebo násilné smrti, mají právo odmítnout žádost reportéra o rozhovor, focení či natáčení. Média musí toto právo respektovat a řídit se principem: nepřivodit dodatečnou újmu (doing no further harm).“
Zvýrazněním na žluté liště Česká televize vyděsila obrovské množství lidí, kterých se zpráva mohla osobně týkat, a rozpoutala zájem médií o nešťastnou rodinu. Co s tím? Podle mě taková zpráva na žlutou lištu nepatří, a Česká televize by se na případu měla poučit o empatii při referování o lidech, kteří za své poplatky očekávají mimo jiné slušnost a citlivost zpravodajství.
Tragédie zmobilizuje všechny příbuzné, známé, sousedy a přátele v Humpolci bydlících nebo právě dlících rodin s dvěma dětmi (možná dvojčaty) v kočárku. Zvedne se smršť telefonátů. Poděšení příbuzní a známí budou zvonit u dveří rodin s dvojčaty, aby se ujistili, zda ta jejich jsou v pořádku, živá a zdravá. Senzacechtivé týmy televizí a novin začnou dolovat z pozůstalých emoce.
Smrt dítěte je zvlášť otřesná; v tomto případě je ale neuvěřitelně krutá také bezcitnost, s jakou Česká televize za poplatky veřejnosti prezentuje neštěstí na žluté liště. Nevíme zatím nic o tom, kdo seděl v autě a proč najel na kočárek. Je možné, že toho člověka za volantem stihl infarkt a už nežil, když přestal auto ovládat. Nebo že v autě seděl vrah, toužící po krvi a pochybné slávě. Nebo to bylo ještě jinak. V každém případě mu ČT 24 udělala zrůdným způsobem reklamu.
Při zprávách o lidských neštěstích musejí být média opatrná a empatická. Existují pravidla novinářské etiky, o kterých Česká televize musí něco vědět. Patří k nim „Rodiny obětí a pozůstalých pociťují velmi intenzivně ztrátu blízkého, následný smutek a starosti. Proto je lepší počkat, až se s tragédií alespoň částečně vyrovnají“, a také „Lidé, kteří zažili hluboké trauma či přišli o někoho blízkého následkem náhlé nebo násilné smrti, mají právo odmítnout žádost reportéra o rozhovor, focení či natáčení. Média musí toto právo respektovat a řídit se principem: nepřivodit dodatečnou újmu (doing no further harm).“
Zvýrazněním na žluté liště Česká televize vyděsila obrovské množství lidí, kterých se zpráva mohla osobně týkat, a rozpoutala zájem médií o nešťastnou rodinu. Co s tím? Podle mě taková zpráva na žlutou lištu nepatří, a Česká televize by se na případu měla poučit o empatii při referování o lidech, kteří za své poplatky očekávají mimo jiné slušnost a citlivost zpravodajství.