Od prvních dnů koronavirové krize se vyrojily vtipy o ženách: „Zavřeli kadeřnictví a kosmetické salony, za čtrnáct dní uvidíme, jak ve skutečnosti vypadají naše ženy“. Nebo: muž je nucen trávit večery se ženou místo s kamarády v hospodě, a zjišťuje, že „je to vlastně fajn ženská“.

Humor je sociální fenomén. Chce být viděn, slyšen, čten, sdílen. Kdysi jsme si vyprávěli vtipy o „bolševikovi“, společném nepříteli žen a mužů, o policistech, učitelkách, o ženách, tchýních, manželkách, mnohem méně o manželích, nikdy o tchánech. Ženské a mužské role byly jasně definovány: „Co má muž dělat, když mu chybí na košili knoflík? Oženit se nebo se rozvést.“

Vtipy o blondýnách přišly na řadu po roce 1989. Nejde v nich o barvu vlasů; ta je jen krycí manévr. Jako v starším vtipu o americkém řidiči autobusu, který rozdělil cestující na světle zelené (bělochy) a ostatní, tmavě zelené, a pak poslal tmavě zelené sednout dozadu. S tím, že není rasista.

Vtipy o blondýnách vyprávějí i některé ženy. Část z nich proto, že si poměrně snadno najdou publikum, jiné chtějí dávat najevo, že nejsou „ta feministka, co nemá smysl pro humor“. Nedochází jim, že jako předmět zesměšňování vyčleňují skupinu lidí. Vtipy o blondýnách mají v médiích jepičí život; dávno uplynuly časy, kdy se ředitel televize Nova chlubil enormním počtem vtipů o blondýnách, zaslaných do jednoho pořadu.

Humor funguje jako kritika: „Po akci ‚Česko šije roušky‘ bychom měli rozjet iniciativu ‚Postav si svůj kilometr dálnice‘, a také ‚I ty můžeš reformovat penzijní systém‘“. Vypravěč/ka tohoto vtipu dává najevo nespokojenost se způsobem správy věcí veřejných.

Humor chce bavit. V silvestrovské scénce z roku 2001 přišla Jiřina Bohdalová policistovi Karlu Šípovi nahlásit znásilnění. Policista nevěřil, že žena v jejím věku a s její vizáží mohla být znásilněna. Publikum řičelo smíchy. Dnes by ta scénka nevznikla, natož aby proběhla veřejnoprávní televizí. O násilí víme příliš mnoho na to, aby nám připadalo veselé. Nejsme-li cyničtí ubožáci jako ten, co radil na facebooku „Neopíjej ženu, abys ji dostal do postele. Najdi si opilou, ušetříš.“

Psycholožka Nancy Henley definovala násilí jako kontinuum kroků od nenápadných neverbálních gest přes slovní útoky až k věznění, válce, zabíjení. Sexistické vtipkování je nepochybně jedním z mnoha projevů jazykového násilí. Hledáte-li partnera, jeho sexistické vtipkování by pro vás mělo být pokynem k úprku.

Vtipkování v souvislosti s mužskými a ženskými rolemi analyzuje sociolingvistka Helga Kotthoff v knize Smích pohlaví. Někteří vypravěči vtipkováním signalizují bezradnost a prosí o pomoc: rádi by si srovnali intimní život, ale nedaří se! Vtipálek se podobá lišce z oné bajky; liška nedosáhla na hrozny, a tak prohlásila, že jsou beztak kyselé. „Chcete mít vyprané ponožky a teplé večeře? Ožeňte se. Chcete mít čistou, bezpodmínečnou lásku? Pořiďte si psa.“ (Stařičký vtípek v rozhovoru pro média nedávno oživil herec Marek Vašut.) V jedné anekdotě přepadl muže jiný muž a chtěl peníze nebo život. Přepadený zanaříkal, že „je ženatý, jaképak peníze a jaký život“, a oba si s pláčem padli do náručí.

Vzácnou odrůdou sexistických vtipů je typ „padni, komu padni“. Učitelka francouzštiny se táže, zda je počítač mužského nebo ženského rodu“ „le computer“ nebo „la computer“? Hoši jsou pro ženský rod, neboť a) nikdo nerozumí vnitřní logice počítače, b) každá sebemenší chyba se nadlouho uloží, c) za příslušenství je třeba opakovaně vydávat obrovské peníze. Dívky argumentují pro maskulinum: a) aby vůbec pracoval, musíte znát jeho heslo, b) měl by pomáhat řešit problémy, avšak sám je problémem, c) sotva se rozhodnete pro jeden model, objeví se jiný, lepší.

Sexistickými vtipy se někteří snaží zahánět strach ze ztráty pozice pána situace. Jeden redaktor populárního listu vyjádřil jakoby v nadsázce obavu, že muž se brzy za ženou nebude moci ani otočit. Napsala jsem mu: „…Za ženou se klidně otočte, když to uděláte nenápadně a slušně. Můžete ji i oslovit, když budete slušný. Můžete jí podržet dveře, a nedá Vám facku. Můžete mít sex se ženou a nemusíte předtím nic podepisovat, když cítíte z její strany naprosto nepochybný souhlas. Máte-li další nejasnosti, ráda vysvětlím.“

Aby nebyla mýlka: humor miluji. Včetně černého humoru. Při exkurzi do pamětní místnosti vězení na Pankráci mě jímala nevýslovná úcta k lidem, kteří šli na smrt s humorem, doloženým v dokumentech věznice: „Pane doktore, mám bolesti hlavy“ – „Nebojte, zítra to přestane, jako když utne…“

Mám ráda vtipy o blondýnách, i když jen ty, které vtipům o blondýnách „nastavují zrcadlo“, a pak je barva vlasů lhostejná. Třeba ten, jak si blondýna půjčila v bance v centru Prahy sto euro, a jako záruku poskytla na dva měsíce své zbrusu nové maserati. U vracení půjčky byl přítomen sám ředitel banky, neboť tak hloupou blondýnu prý ještě neviděl. Nedalo mu nezeptat se, proč si bohatá žena musela půjčit sto euro. „Potřebovala jsem odletět, a řekněte mi, kde jinde bych našla dobře hlídané parkoviště v centru Prahy a zadarmo,“ opáčila.

Mám ráda psy. Nicméně vím z vlastní zkušenosti, za kterou vděčím laskavému osudu, že existuje lidská láska, o nic méně krásná a šťastná než čistá a bezpodmínečná láska psí.

Řekni mi vtip. Bude-li sexistický a vyprávíš-li takové vtipy častěji, zamyslím se nad tebou a projevím ti soucit. Možná ti i poradím, co by v tvém životě stálo za to změnit…