Exministr Jiří Pospíšil se vyjádřil ke Klausovu rasismem zavánějícímu obrázku na Twitteru: za znásilnění dostal černoch v Česku 4 roky, Čech schvalující teror na Novém Zélandu 6 let vězení.

U Václava Klause snaha provokovat za každou cenu nepřekvapuje. Exministr spravedlnosti ale o sobě bezděčně prozradil cosi znepokojivého: při srovnání trestů za terorismus a znásilnění nevnímá problém směšně nízkých trestů za znásilnění (ostatně nezmínil se o tom ani V. Klaus), a kromě toho exministr ani nenaznačil, že drtivá většina teroristických činů začíná u slov. Právě tam - a v odezvě na ně, která je buď nesmiřitelná nebo podpůrná – nachází teror živnou půdu pro nekontrolovaný rozvoj.

Vysoké tresty za schvalování terorismu jsou naprosto v pořádku, nízké tresty za znásilnění jsou neblahou vizitkou české společnosti.

Násilí je kontinuum kroků. Nůž nebodne do těla a terorista nevjede do davu, aniž by tomu něco předcházelo. Na začátku stojí i zdánlivě nevinná slova, na konci zmar a smrt. Před pár dny by slavila narozeniny spisovatelka Simona Monyová, kdyby ji manžel neubodal nožem. Za její vraždou musíme vidět posloupnost pachatelových kroků: od drobných poznámek, gest, posměchu, urážek, výhružného mlčení, omezování na svobodě k narážkám na fyzické násilí, náznakům facek a později fackám. Je jen otázkou času, kdy a jak pachatel násilí dokoná.

Simony Monyové je mi nekonečně líto. Od její vraždy uplyne letos deset let. Mohla žít, kdyby ona a její okolí rozpoznaly násilí už od jeho subtilních projevů. Tři roky před její násilnou smrtí s ní vyšel rozhovor pod názvem Jako spisovatelka jsem nebezpečně upřímná.

V té době již dlouhodobě týraná autorka si zakládá na tom, že umí svými knížkami rozesmát. Psychologie je jejím koníčkem, její knihy údajně „odebírají některé manželské poradny jako podpůrnou terapii“, a lidé, kterým pomohla „se počítají na tisíce“. Tvrdí mimo jiné: „Manžel je naprosto nevyzpytatelný, což člověku sice bere určité jistoty, ale na druhou stranu zase nehrozí stereotyp. A ten já nesnáším.“

Redaktorka -jup- nezpozorněla a nevyjasnila, o čem „nebezpečně upřímná“ autorka vlastně mluví. Jak „nevyzpytatelný“ je manžel Monyové? Jaké „jistoty“ jí bral? Co znamená „na druhou stranu nehrozí stereotyp“? Má snad smrtelně nebezpečné domácí násilí nějakou druhou, pozitivní stránku? Co mínila autorka stereotypem? Harmonický život? Nevíme.

Odborně zdatné psychologické autority, ale i lidé s intuicí naleznou v knihách Simony Monyové vyčerpanost, nedostatek sebeúcty, pesimismus, byť to vše zahaleno v humorném tónu, například v jedné z jejích nejvychvalovanějších knížek Krotitelka snů. Manželské poradny, které prý odebíraly její knihy, se musejí do krve stydět.

O jazykovém násilí se příliš nemluví, přestože jeho podceňování v soukromých vztazích je mimořádně nebezpečné a může stát zdraví a život osob, jež jím trpí. Podceňování jazykového násilí, vedoucího k terorismu je mimořádně nebezpečné, protože stojí ŽIVOTY v množném čísle, pánové Klausi a Pospíšile.