Vášnivé rozepře o norské verzi oblíbené české pohádky vedou k zamyšlení nad její předchůdkyní s Libuší Šafránkovou. Je pohádka z roku 1973 tak dokonalá?

Děj české pohádky se rozvíjí v čase těsně před očekávaným plesem, od něhož si urozené mladé ženy slibují seznámení s vysoce postaveným mužem, nejraději rovnou s princem. Také veškeré Popelčiny myšlenky se upírají k plesu a k princi. Ač jej nezná, sní o setkání s ním: „Tak ráda bych se podívala, kudy chodí!“ Jakožto typická žena nemá co na sebe: „Copak můžu takhle?“

Vytoužená róba nedá Popelce klidu. Když se jí Vincek ptá, co jí má přivézt z města, reaguje ironicky, neboť je si vědoma nesplnitelnosti svého přání: „Čelenku a perly a šaty s vlečkou“. Ve spojení s šaty vzpomíná na matku: „Nebožka maminka mi slibovala krásné šaty se závojem…růžové, červánkové…“ Co jiného pro ni matka znamenala, jak ji vychovávala, o tom se v průběhu celého filmu nemluví.

Scénář Bohumily Zelenkové a Václava Vorlíčka je tedy vlastně o Popelčině neodbytné touze dostat se v pěkných šatech na ples a spatřit prince nebo alespoň pozorovat ples zvenčí oknem. Prosí o to nevlastní matku, avšak je odmítnuta.

Princ v podání Pavla Trávníčka je nezbedný hoch, který tráví čas s kamarády a uniká „rozumným“ činnostem jako například učení. Divácká obec plně chápe, že princ považuje studium za zbytečnou ztrátu času; princův učitel je totiž jen karikaturou pedagoga. Je jedním z nudných a směšných filmových učitelů a učitelek bez autority, které zmasakrovaly image českých vyučujících.

Král hodlá přivést syna k rozumu ženěním. Z účastnic plesu, mezi nimiž si princ má vybrat nevěstu působí zvlášť směšně obézní Droběna. V době vzniku pohádky ještě neexistovalo ani pojmenování pro body shaming, zahanbování lidí na základě fyzického vzhledu, kdy zvlášť nemilosrdným terčem posměchu jsou dívky s nadváhou.

V mysliveckém převleku zaujme Popelka prince a jeho druhy na lovu. V plesové róbě z druhého oříšku se dostane do zámku. Už při jejím vstupu do zámku žasne nad neznámou kráskou se závojem špalír mužů, oněmí ženy a muži v sále, ztichne hudba. Okouzlený princ se během první vteřiny do Popelky zamiluje.

Na princovu otázku, kdo je, odpoví Popelka rovněž otázkou: „Neumíte to poznat sám?“ Formou hádanky mu napovídá, že se s ní už jednou setkal jako s myslivcem. Princ se ale po jejím původu už nepídí a jen jí oznámí, že si ji vybral za nevěstu (Popelka mu hbitě připomene, že se jí zapomněl zeptat, zda jej chce i ona).

Avšak prince nezajímá nic než její půvab. Se střevíčkem v ruce hledá na statku „tu krásnou princeznu“ a tvrdošíjně zdůrazňuje: „Nevím, jestli je princezna, ale je krásná!“ Mezitím právě zamilovaná Popelka se zalyká se štěstím, když pukne třetí oříšek. Vzrušením ani nedořekne větu: „Ale vždyť to je… To jsou svatební!“

Pohádka vysílá tři znepokojivé signály:

1. Muž se při volbě životní partnerky řídí jejím zevnějškem. Ženská krása je kapitál, který může vyvážit případný sociálně nerovný původ.

2. Nejsi oslnivě krásná? Pak nemáš šanci muže upoutat. S nadváhou jsi dokonce směšná.

3. Vzájemné porozumění, spřízněnost myšlení, postojů, zájmů, to všechno jsou podružnosti. Prioritou vztahu je u muže finanční stabilita muže a u ženy krása, aby žena muže náležitě dekorovala.

Být krásná za všech okolností a do detailu (ba i při sezení na židli), to je noční můra dětských divaček, kterou česká pohádka vydatně přiživuje. S vlastním vzhledem nebo nadváhou je nespokojena většina dívek, což má drastické zdravotní a psychické následky.

Tři oříšky by se proto měly odebrat na zasloužený odpočinek. Kdo preferuje tři výše zmíněná poselství, nechť si pohádku vyhledá v archivech a na youtube.