Ruská média se zřejmě předhánějí ve lhaní o krutostech, na které zareagovala Indie: „Indie odmítla ruské zprávy, podle nichž ukrajinská armáda v Charkově drží jako rukojmí skupinu indických studentů.“

Avšak skutečnost je jiná, a pro postsocialistické země zahanbující: indické studenty a studentky nedrží ukrajinská armáda v Charkově, nýbrž selekce na ukrajinsko-polských a ukrajinsko-maďarských hranicích.

Největší města Ukrajiny Kyjev, Charkov, Lvov, Oděsa jsou zároveň univerzitní města. Na univerzitách studují stovky studentek a studentů z Indie, Pákistánu a Afriky. Polsko a Maďarsko bez problému přijímá Ukrajinky a Ukrajince, zatímco „exoticky vypadající“ ženy a muže nechává i několik dní čekat v chladu a bez jídla na hranicích. Na hranici se k nám chovají jako k psům, stěžují si mladí lidé. Stali se uprchlíky, které nikdo nechce, přestože tmavší pleť a černé vlasy či vousy nevypovídají zhola nic o charakteru člověka. Potvrzuji na základě několikaleté osobní zkušenosti z práce v uprchlickém středisku.

Tento text věnuji „mým“ dvěma uprchlíkům, kteří by případným rasovým sítem na ukrajinských hranicích s velkou pravděpodobností neprošli. Dva mladí muži u mě před rokem našli nové rodinné zázemí a já v nich získala dva další syny – pomyšlení, které hřeje u srdce.

Zatím nelze dohledat přesné informace, kolika lidem nebyla na hranicích poskytnuta pomocná ruka z důvodu barvy pleti. Pevně věřím, že jde o ojedinělé případy, a že většina pomáhajících rasový původ lidí v nouzi neřeší.