Když jde o život
3. srpna 2011 ubodal Boris Ingr svou manželku, tehdy čtyřiačtyřicetiletou populární spisovatelku, známou pod pseudonymem Simona Monyová. Domácí násilí, bití a znásilňování zažívala autorka dlouho před smrtí: „Mlátil mě a psychicky týral jedenáct let.“
Monyová si reálné nebezpečí buď neuvědomovala, nebo je potlačovala. Tři roky před smrtí o tom svědčí rozhovor s Pavlou Matějů, redaktorkou idnes.cz, uveřejněný pod názvem Jako spisovatelka jsem nebezpečně upřímná. Autorka si zakládá na tom, že umí svými knížkami rozesmát. Psychologie je jejím koníčkem, její knihy údajně „odebírají některé manželské poradny jako podpůrnou terapii“, a lidé, kterým pomohla „se počítají na tisíce“.
Monyová tam tvrdí mimo jiné: „Manžel je naprosto nevyzpytatelný, což člověku sice bere určité jistoty, ale na druhou stranu zase nehrozí stereotyp. A ten já nesnáším.“ Redaktorce na tom nepřipadlo nic divné; nezjišťovala, v čem má být autorčina upřímnost nebezpečná. Jak „nevyzpytatelný“ je manžel Monyové? Jaké „jistoty“ jí bral? Proč si Monyová pochvaluje, že „na druhou stranu nehrozí stereotyp“? Mělo snad domácí násilí – autorčina denní realita –nějakou pozitivní stránku? A co vlastně mínila tím stereotypem? Klidný, harmonický život? Co je na něm špatného? Nedostatek inspirace pro psaní? A kdyby se redaktorka na to zeptala, naruší idylku rozhovoru?
Týraní lidé bývají obratní ve skrývání problémů a svalování podlitin na pády ze schodů. Možná se ale dalo zabránit nejhoršímu, kdyby alespoň lidé v okolí Monyové, když ne ona sama, včas rozpoznali signály ohrožení. V době týrání Monyová údajně vážila kolem 40 kg. Museli to vnímat autorčini přátelé a přítelkyně. Manželské poradny mezitím vesele a bezmyšlenkovitě doporučovaly její knihy jako terapii, přehlížejíce autorčinu vyčerpanost, chybějící sebeúctu a pesimismus, byť maskované humorným tónem. Svůj tragický omyl nahlédly odborné autority až po násilné smrti Monyové.
Na smrti Simony Monyové a bezpočtu dalších případů se podílelo a dodnes podílí slabé povědomí o domácím násilí v laické i odborné veřejnosti. Násilí je kontinuum kroků od nejméně nápadných po ty zjevné: začíná u jazykových signálů a končí fyzickým ubližováním až smrtí. Právě domov může být pro ženy tím nejnebezpečnějším místem na světě, uvedla studie OSN.
Eliminovat domácí násilí znamená rozpoznat je a pojmenovat je. Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR je definoval jako „…opakované projevy fyzického, sexuálního, psychického, ekonomického či dalších forem násilného jednání stupňující se intenzity, odehrávající se v současném či bývalém partnerství, kdy násilná osoba využívá své převahy (fyzické, psychické, ekonomické) nad druhou osobou, bez ohledu na formu jejich vztahu, pohlaví a sexuální orientaci, k nimž dochází v soukromí, bez ohledu na to, zda osoby v partnerském vztahu sdílejí či sdílely společnou domácnost.“
Debaty o domácím násilí často v Česku končí pseudoargumentem, že násilí přece zažívají také muži. Od 1. 1. 2007 do konce roku 2022 bylo z domácností policejně vykázáno 18 688 násilně jednajících osob. S velkou pravděpodobností jde jen o špičku ledovce.
Liknavé postoje českých vlád k domácímu násilí se prodražují. Platí je české obyvatelstvo ze svých daní. Obnášejí náklady na léčení, ušlou mzdu a nezaměstnanost přeživších osob, na zajištění důstojnějších životních podmínek pro děti spolupřeživší násilí, na sociální důsledky dětských traumat, na azylové domy, na soudní procesy, pobyt násilníků v nápravných zařízeních a tak dále. Německý ekonom Boris von Heesen ve své knize Kolik stojí muži. Vysoká cena patriarchátu (2022) cituje oficiální zdroje, jež odhadují výši přímých nákladů, spojených s domácím násilím v Německu na 800 miliónů eur ročně. Nepřímé náklady jsou daleko vyšší.
Kolik asi činí v Česku? Každopádně český stát ušetří, dostane-li jeho vláda odvahu se domácím násilím zabývat lépe než dříve.
Monyová si reálné nebezpečí buď neuvědomovala, nebo je potlačovala. Tři roky před smrtí o tom svědčí rozhovor s Pavlou Matějů, redaktorkou idnes.cz, uveřejněný pod názvem Jako spisovatelka jsem nebezpečně upřímná. Autorka si zakládá na tom, že umí svými knížkami rozesmát. Psychologie je jejím koníčkem, její knihy údajně „odebírají některé manželské poradny jako podpůrnou terapii“, a lidé, kterým pomohla „se počítají na tisíce“.
Monyová tam tvrdí mimo jiné: „Manžel je naprosto nevyzpytatelný, což člověku sice bere určité jistoty, ale na druhou stranu zase nehrozí stereotyp. A ten já nesnáším.“ Redaktorce na tom nepřipadlo nic divné; nezjišťovala, v čem má být autorčina upřímnost nebezpečná. Jak „nevyzpytatelný“ je manžel Monyové? Jaké „jistoty“ jí bral? Proč si Monyová pochvaluje, že „na druhou stranu nehrozí stereotyp“? Mělo snad domácí násilí – autorčina denní realita –nějakou pozitivní stránku? A co vlastně mínila tím stereotypem? Klidný, harmonický život? Co je na něm špatného? Nedostatek inspirace pro psaní? A kdyby se redaktorka na to zeptala, naruší idylku rozhovoru?
Týraní lidé bývají obratní ve skrývání problémů a svalování podlitin na pády ze schodů. Možná se ale dalo zabránit nejhoršímu, kdyby alespoň lidé v okolí Monyové, když ne ona sama, včas rozpoznali signály ohrožení. V době týrání Monyová údajně vážila kolem 40 kg. Museli to vnímat autorčini přátelé a přítelkyně. Manželské poradny mezitím vesele a bezmyšlenkovitě doporučovaly její knihy jako terapii, přehlížejíce autorčinu vyčerpanost, chybějící sebeúctu a pesimismus, byť maskované humorným tónem. Svůj tragický omyl nahlédly odborné autority až po násilné smrti Monyové.
Na smrti Simony Monyové a bezpočtu dalších případů se podílelo a dodnes podílí slabé povědomí o domácím násilí v laické i odborné veřejnosti. Násilí je kontinuum kroků od nejméně nápadných po ty zjevné: začíná u jazykových signálů a končí fyzickým ubližováním až smrtí. Právě domov může být pro ženy tím nejnebezpečnějším místem na světě, uvedla studie OSN.
Eliminovat domácí násilí znamená rozpoznat je a pojmenovat je. Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR je definoval jako „…opakované projevy fyzického, sexuálního, psychického, ekonomického či dalších forem násilného jednání stupňující se intenzity, odehrávající se v současném či bývalém partnerství, kdy násilná osoba využívá své převahy (fyzické, psychické, ekonomické) nad druhou osobou, bez ohledu na formu jejich vztahu, pohlaví a sexuální orientaci, k nimž dochází v soukromí, bez ohledu na to, zda osoby v partnerském vztahu sdílejí či sdílely společnou domácnost.“
Debaty o domácím násilí často v Česku končí pseudoargumentem, že násilí přece zažívají také muži. Od 1. 1. 2007 do konce roku 2022 bylo z domácností policejně vykázáno 18 688 násilně jednajících osob. S velkou pravděpodobností jde jen o špičku ledovce.
Liknavé postoje českých vlád k domácímu násilí se prodražují. Platí je české obyvatelstvo ze svých daní. Obnášejí náklady na léčení, ušlou mzdu a nezaměstnanost přeživších osob, na zajištění důstojnějších životních podmínek pro děti spolupřeživší násilí, na sociální důsledky dětských traumat, na azylové domy, na soudní procesy, pobyt násilníků v nápravných zařízeních a tak dále. Německý ekonom Boris von Heesen ve své knize Kolik stojí muži. Vysoká cena patriarchátu (2022) cituje oficiální zdroje, jež odhadují výši přímých nákladů, spojených s domácím násilím v Německu na 800 miliónů eur ročně. Nepřímé náklady jsou daleko vyšší.
Kolik asi činí v Česku? Každopádně český stát ušetří, dostane-li jeho vláda odvahu se domácím násilím zabývat lépe než dříve.