Pražské jaro letos nabízí prakticky všechno, co se od festivalu tohoto typu očekává: slavné orchestry a sólisty, spíše konzervativní, ale spolehlivě sestavenou dramaturgii jednotlivých koncertů i několik odvážnějších projektů, které vyvolávají diskuse.


Smetanova Má vlast bývá na zahájení festivalu vnímána často jen jako společenská konvence, což je škoda. Za konzervativní obraz festivalu ovšem Pražské jaro vděčí také tomu, že televize s rituální pravidelností obvykle přenáší pouze tento zahajovací koncert. Vždycky se hledá způsob, jak provedení ozvláštnit a přitom dostát všem tradicím. Letošní kombinace mládí a zkušenosti v podobě Symfonického orchestru Pražské konzervatoře a Jiřího Bělohlávka se zdá být ideální. A není důvod nevěřit, že by se výsledek neměl vydařit.

Do termínu Pražského jara spadá přesně na den sté výročí úmrtí Gustava Mahlera 18. května. Mahlerova Osmá symfonie v O2 aréně na tento den je pro publikum velkým lákadlem i velkým testem. Orchestry, sbory i angažování vynikajících sólistů pod taktovkou dirigenta Christopha Eschenbacha jsou příslibem prvotřídního provedení – co s ním udělá ozvučení a celkové prostředí O2 Arény se uvidí. Už od premiéry v roce 1910 se o Mahlerově Osmé debatuje a vždycky se ozývají hlasy, že dílo působí víc svým opulentním obsazením, než hudební nápaditostí. I na tuto otázku mohou posluchači hledat odpověď.

Méně nápadným, ale velmi vydařeným trumfem letošní dramaturgie je koncert mladé ruské klavíristky Juliany Avdějevy. Je dobré, pokud se čerstvá vítězka nejsledovanější klavírní soutěže, tedy Chopinovské soutěže ve Varšavě z roku 2010, objeví na festivalu v nejbližším možném termínu. Ale osobně jsem rád, že se do Prahy vrací i klavírista Peter Rösel, není to hvězda, ale mimořádně noblesní umělec.

Pěvecké recitály sopranistky Dawn Upshaw a basbarytonisty Thomase Quasthoffa jsou bonbónky pro náročnější publikum. Quasthoff, který dosáhl světové kariéry navzdory těžkému fyzickému handicapu, rozšiřuje nabídku programů s Mahlerovou hudbou. Dawn Upshaw, kterou proslavila nahrávka Góreckého Třetí symfonie, se vydá ještě dále do hudební současnosti. Hudba 20. století je letos na Pražském jaru zastoupena relativně víc – i když avízovaná Pocta atonalitě a abstrakci nabízí spíše ta konzervativnější díla vídeňského pozdního romantismu a prvopočátků avantgardy. Ale také mladá generace pěvců Národního divadla sáhne po klasických dílech 20. století. Atraktivní je kombinace Bach, Reich a Boulez v recitálu Hany Kotkové a výtečný Hilliard Ensemble v provedení opery Heinera Goebbelse. Mezi bláznivé soudobé projekty patří i Pekelná komedie, na kterou na plakátech láká účinkování hollywoodské hvězdy jménem John Malkovich. Jen nevím, jestli příběh brutálního vraha, který se nějaký čas úspěšně vydával za intelektuála, je skutečně tak nosné téma.

Místo Martiny Jankové vystoupí sopranistka Raffaella Milanesi – program ze světských kantát Johanna Sebastiana Bacha slíbili pořadatelé zachovat. Guarneri trio na vrcholu zralosti, Pražákovo a Zemlinského kvarteto, Jitka Hospropvá a kromě nich řada mladých muzikantů v rámci Matiné – všichni tito čeští hudebníci se mohou cítit ve stínu hostujících hvězd. Ale to už je daň za to, že Pražské jaro vychází vstříc jak poprávce po velkých jménech, tak zakázce podpořit domácí hudební scénu.

Úroda světových orchestrů je letos, alespoň na naše poměry, veliká: Symfonický orchestr ze San Francisca s Michaelem Tilsonem Thomasem, Newyorská filharmonie s Alanem Gilbertem a na závěr Berlínští filharmonikové se Simonem Rattlem – to jsou orchestry, které v Praze určitě chceme slyšet. Nejočekávanější jsou přirozeně Berlínští filharmonikové – i když daň za to, že jde o jediný a navíc závěrečný koncert, je značná. Exkluzivita takového koncertu v Praze je tak mimořádná, že i vstupenky, které jsou víc jak dvakrát dražší než na tentýž koncert o pár dnů předtím v Berlíně, byly rychle vyprodány. Nikdo si ale netroufá předem odhadnout, jaké publikum se na závěrečném koncertu vlastně sejde, nepočítáme-li množství zvaných hostů.

Pražské jaro obvykle nastavuje domácím poměrům různá zrcadla. V posledních letech je například stále zřetelnější, že Praha nemá své stálé početné publikum a na zaplnění sálů se v různé míře podílejí turisté. Můžeme se odkazovat na slavné kapitoly z hudebních dějin a lákat na panorama Hradčan – na druhou stranu, žádný z pražských koncertních sálů není ideální. A pověst země, ve které se kultuře v současnosti daří, také nemáme kde vzít. Vedle reprezentativního hudebního svátku bychom si přáli i radostnější hudební každodennost – atmosféře Pražského jara by to pak také prospělo.

(Psáno pro Lidové noviny)