Pražské jaro v úterý hostilo Vídeňské filharmoniky, jeden z nejslavnějších světových orchestrů a dirigentskou hvězdu Daniela Barenboima. Program z posledních tří Mozartových symfonií je v jejich podání považován za vzorový. A právem.

Koncert byl velmi pěkným zážitkem – i když se nerado připouští, že co je pro nás vzácná událost, je pro Vídeň a rakouský první orchestr prostě jeden koncert z mnoha. Vídeňští filharmonikové po léta pěstují a opečovávají svůj charakteristický zvuk. Takže když má člověk v uších nějaký padesát let starý snímek a jde na koncert, má stejný pocit, jako kdyby po mnoha letech potkal starého dobrého přítele. Je to zvuk líbezný a jakoby sladký, ale při pečlivě střežené hladině vkusu. Dynamické vrcholy nikdy nezní tvrdě a zvuk jednotlivých nástrojových skupin se přirozeně pojí dohromady.
V některých věcech se Vídeňská filharmonie drží některých svých historických tradic. Používá například model lesního rohu z 19. století, takzvaný Wiener Horn. Má lahodný zvuk, ale intonačně je ještě choulostivější, než nástroje novější, což bylo v úterý slyšet. Nejeden český hudebník či kritik mohl s pocitem jistého zadostiučinění sledovat nejeden kiks. Přimlouval bych se ale za větší velkorysost. Je oblíbený český zvyk hledat na všem, co přichází ze zahraničí nějakou vadu - a dál si hýčkat svůj tajný pocit převahy. Nic proti kritičnosti i k těm nejslavnějším, pokud přitom nevynecháváme sami sebe.
Pro přístup Daniela Barenboima je typická určitá uvolněnost. Je mu bližší lehce romantizující pojetí a homogenní zvuk, víc také sází na vlastní spolehlivé hudební cítění, než na historickou poučenost. Dobře také ví, že orchestru nemusí ukazovat nástupy a tak často jen dělá atmosféru. Vždycky se dá polemizovat, jestli té bezprostřednosti a uvolněnosti není na klasicistní repertoár příliš. Vedle starých profesorských nahrávek legendárního Karla Böhma jistě ano. Úterní koncert ovšem zněl duchaplně a živě – i když to byla možná jen taková každodennost světového umění. Kde ale u nás takovou vzít?
Mezi Prahou a Vídní jsou tisíce historických vazeb, a počet českých jmen hráčů orchestru je známou věcí. Zhruba z desítky rodilých Čechů, kteří v orchestru působí, s ním tentokrát přijel fagotista Šťěpán Turnovský či mladý kontrabasista Filip Waldman. Z Vídní jsme po dvě staletí umělecky soupeřili, a radovali se z každého svého trumfu. Pomyslný souboj na poli kulturní politiky ale v posledních desetiletích na celé čáře prohráváme. A rozdíl mezi prestiží České a Vídeňské filharmonie je také rozdílem mezi českou a rakouskou kulturní politikou. Vídeňští filharmonikové si letos připomínají 170. výročí svého založení a paměť této instituce živě odráží velký kus evropských hudebních dějin Aby mohl vzniknout orchestr světové třídy, je potřeba založit instituci a několik desítek let jí dobře vést. Velmi talentovaný sólista si cestu do světa vždycky najde, jako je to v případě Magdaleny Kožené. Velké orchestry se však nemohou spoléhat jenom samy na sebe. A dokud u nás budou všechny kulturní instituce odsouzeny k tomu vést každý rok nedůstojnou bitku o dělení stále menších dotací a hájit efektivitu své práce před bezvýznamnými úředníky, kteří nikdy nebyli na koncertě, budeme vždycky druhá až třetí liga.
V dnešní době se vůbec víc daří festivalům než stálým institucím. A u nás zvlášť. Festivaly mají špatnou, ale přece jen jakousi možnost ulovit sponzora, kterému slavný umělec zajistí reklamu. Díky, že to dělají – má to ale druhou stránku. Jednorázové pozvání nějaké hvězdy samozřejmě větší lesk, než dlouhodobě něco pěstovat a vědět proč. Přemluvte někoho, aby dnes podporoval nějakou stálou tradiční instituci... Takovým přístupem k institucím se ovšem vracíme o víc jak sto padesát let nazpátek. Do časů, kdy musel dnes uctívaný Bedřich Smetana či Antonín Dvořák obeslat všechny své kamarády, aby mu přišli na Žofín provést nějakou tu novou symfónii. Jo, to byly romantické časy!