Zahajovací koncert 67. ročníku Pražského jara patřil letos 12. května šestatřicetiletému ruskému dirigentovi Vasiliji Petrenkovi a České filharmonii. Provedení mělo jasnou a čitelnou tvář. Ruský interpretační rukopis totiž patří k nejvýraznějším i v dnešní globalizované době.

Vasilij Petrenko Mou vlast jako celek nikdy nedirigoval, uváděl zatím jen některé symfonické básně samostatně. A v současné době je doma u Královského liverpoolského orchestru, kde svou českou stopu zanechal Libor Pešek. Jeho provedení Mé vlasti jakoby odkazovalo na populární, byť politicky neudržitelnou ideu slovanské vzájemnosti. Ve starobylém koloritu Vyšehradu si nebylo možné nevzpomenout na Kyjevskou bránu z Musorgského Kartinek. A za monumentální závěr Blaníku by se nemusel stydět ani Šostakovič. Zatímco čeští dirigenti se v posledních desetiletích patosu v Mé vlasti decentně vyhýbají, ruský dirigent se ho prostě nebojí. A není to chyba, protože řada pasáží Smetanova cyklu monumentalitu potřebuje a dokonce na ní stojí. Mimochodem, podobně bohatýrské provedení před třemi lety představil i Polák Antoni Wit. Česká pojetí víc akcentují zpěvnost a lyričnost na jedné straně, a klasickou stavbu na straně druhé.

Když srovnáváme různé zahraniční přístupy k Mé vlasti, je vždycky důležité si uvědomit několik věcí. Hudební řeč romantického orchestru je u skladatelů různých národních škol podobná. Vychází ze společného základu, společných škol, a často také z dobré znalosti skladeb svých kolegů. Mnozí tzv. národní skladatelé se znali či přátelili a leccos se učili jeden od druhého. Dílo jako Má vlast by nikdy nevzniklo v kulturně izolované české komunitě a Smetana byl mnohem větší Evropan, než se někdy traduje. Český národovecký výklad Smetany, oprávněně spojovaný se strašnou postavou Zdeňka Nejedlého, velmi zaslepuje. Jen ta nejhloupější podoba nacionalismu by stavěla českou hudbu 19. století proti německé, německou proti ruské a podobně. Popisovaný „ruský přístup“ tedy jen zdůrazňuje některé aspekty víc než jiné.

Celkově se dá říct, že Petrenko má spolehlivý smysl pro stavbu a gradaci. I v rámci jedné melodie nepatrně proměňuje tempo a udržuje napětí. Z orchestru nechal nápadně vystupovat žestě, soustředil se na výraz a velké celky, o něco méně na preciznost. Nejosobitější, ale také nejspornější, bylo rychlé tempo u Českých luhů a hájů, které dalo skladbě místy dramatický, místy až karnevalový ráz. Důraz na žestě, hluboké smyčce a silnější dynamika také připomněla blízkost Smetany a Richarda Wagnera. Nejkonzervativnější zůstala Vltava, která vždycky potěší a je dobré si tam moc nevymýšlet. Celkově mělo provedení energii, nenudilo, ale zanechalo dojem jisté hrubosti. Závěrečné dlouhé fortissimo bylo patřičně efektní, takže vysloužilo dirigentovi vřelé ovace.

Některá provedení Smetanova cyklu mají i svou symbolickou rovinu, což asi není případ letošního zahajovacího koncertu Pražského jara. Zatímco dříve by Má vlast pod taktovkou ruského dirigenta vzbuzovala spíš neblahé asociace, dnes to tak ostře nevnímáme. Otázka je, o čem to svědčí. Na špatný stav demokracie v Rusku tato reprezentativní kulturní akce rozhodně neupozorňuje. A při doprovodných společenských událostech se nejen pan prezident jistě rád blýskne svou znalostí ruštiny.

(psáno pro Lidové noviny)