Jak odpolitizovat mediální rady

20. 07. 2010 | 15:45
Přečteno 6589 krát
Ze čtyř požadavků Inventury demokracie z listopadu 2008 se čtyři objevily v koaliční smlouvě: omezení imunity poslanců a senátorů („ihned“), regulace lobbyingu („do června 2011“), změna jednacího řádu sněmovny tak, aby se zabránilo vkládání tzv. přílepků do zákonů jednotlivými poslanci podle objednávek nejrůznějších lobby („do června 2011“) a změna způsobu obsazování mediálních rad, aby se politikům zkomplikovalo nyní poměrně snadné ovlivňování zpravodajství a publicistiky ve veřejnoprávních médiích („začátek diskuze v březnu 2011“).

Vida, jak to najednou jde. Ovšem vyhráno zdaleka není – i kdyby vláda všechno dodržela, v případě složitého zákona o lobbyingu i transformace mediálních rad může nakonec projít sněmovnou jen nefunkční úlitba. U mediálních rad jsme to už jednou zažili: po krizi v České televizi přijala sněmovna na nátlak veřejnosti novely zákonů o České televizi a Českém rozhlase – které ovšem nakonec servilní strukturu od radních přes ředitele po řadové zaměstnance jenom utemovaly. Připomeňme si krátce, jak to dnes s našimi veřejnoprávními médii vypadá.

Dobrou, Milane

Před rokem zjistila MF Dnes z výpisu služebního telefonu šéfa zpravodajství ČT Milana Fridricha, že si pravidelně volá a esemeskuje, dokonce i v noci, s volebními manažery ODS a ČSSD Langerem a Tvrdíkem. Pod Fridrichem se židle ani nezatřásla, veřejnost to přešla s ledovým klidem. Na dobré vztahy politiků a vedení ČT a ČRo si už totiž všichni zvykli a politici se tím v posledních letech přestali tajit: bývalý ministr kultury Jehlička veřejně přiznal, že rady (podle zákona nestranické orgány, jimiž se „uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti“) jsou jen prodlouženou rukou politických stran a David Rath rovnou mluví o radních jako o stranických vyslancích. Ví se toho ovšem mnohem víc: rady jsou rozděleny mezi ODS a ČSSD (po jednom členu mívají také KSČM), přičemž není těžké jen z internetu dopátrat, jakou barvu má který radní. Není těžké dopátrat ani barvu generálního ředitele, kterého rady volí. „Jak jistě víte, já jsem nominant ČSSD,“ řekl nám před rokem bez okolků dnešní ředitel Českého rozhlasu Petr Duhan; ředitelé ovšem musí být pochopitelně přijatelní pro obě velké strany.

Jak se to projevuje v samotném vysílání? Na jedné stanici Českého rozhlasu se udělují redaktorům pokuty za nevyvážené (čti: jednoznačné) reportáže o činnostech starosty Jančíka. Pokud se ještě občas v České televizi objeví kvalitní kritický dokument, investigativní žurnalistika, nebo dokonce jen trochu odvážnější talk-show, proklouzla tam nejspíš vedení navzdory, a mívá jepičí život, než se ji podaří pod nějakou záminkou zrušit, odsunout do ranních hodin nebo, když to nejde, alespoň zdeptat dotyčného autora, jako třeba naposledy Jana Krause. Jiný moderátor ČT mi po skončení pořadu přiznal, že o některých politických tématech mluvit nemůže, aby nebyl odejit.

ODS a ČSSD se zkrátka podařilo podvázat média veřejné služby tak, že téměř přestala plnit jeden ze svých základních úkolů – kontrolovat výkon moci a odhalovat politickou korupci.

Sdružení králíkářů aneb proč to tak hladce funguje

Před krizí v České televizi vybírali členy rad přímo poslanci. Kvůli tlaku veřejnosti tehdy změnili politici zákon tak, že sněmovna vybírá pouze z kandidátů, které jim předtím navrhne nějaké občanské sdružení. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Princip je jednoduchý (nejvýstižněji to loni pro Inventuru demokracie shrnul Jan Kraus). Strana si vybere svého kandidáta a ten si potom musí obstarat nějaké sdružení, které ho nominuje, což není nikterak náročný úkol – každý má nějakého koníčka a podpis své TJ Karlín nebo pěveckého sboru Sedmikráska si snadno sežene. Kdo nedejbože nemá, může využít rovnou některé z politických sdružení (třeba Dana Jaklová nominovaná sdružením obdivovatelů Václava Klause lišácky nazvaným Kulturní komise ČR). A strany si své vyslance umí vybírat: radní jsou (až na pár výjimek) vysloužilí sportovci, druhořadí hudebníci nebo bývalí zaměstnanci stranických sekretariátů, místo kterých si už strana našla lepší – zkrátka lidé, které v životě už těžko potká něco lepšího, než teplé místečko s platem třicet tisíc za účast na dvou schůzích měsíčně. Ti pak z vděku zařizují, co mají.

***

Zmínka v koaliční smlouvě zní tedy slibně: „Vláda zahájí diskusi o transformaci mediálních rad veřejnoprávních médií a prosadí změny v systému voleb zástupců veřejnosti do mediálních rad s významným podílem nominací z odborné veřejnosti.“

Pokud se porozhlédneme po jiných zemích, najdeme v zásadě dva modely, jak obsazovat mediální rady. Buďto se jmenování radních dělí mezi sněmovnu, senát a prezidenta (francouzský model), nebo je část rady nominována politiky a část je přímo dosazována jednotlivými organizacemi občanské společnosti, které jsou v zákoně přímo vyjmenovány (německý model). Až doposud nechtěli naši poslanci slyšet ani o jednom. Francouzský model prý nic neřeší, stranické dohody by fungovaly nadále úplně stejně. Jak víme, dohodnout se s prezidentem je dnes těžké i pro stranu, kterou dlouho vedl. Ale dobrá, je pravda, že za vlády Nicolase Sarkozyho francouzský model velkou odolnost vůči politickému vlivu neosvědčil. Bavme se proto směle o tom německém. Jenže tam narážíme zejména u politiků z ODS a ČSSD na nepřekonatelnou překážku: „A jak byste prosimvás ty organizace chtěli vybírat? Všechna sdružení jsou si přece rovna.“

Z nedávné schůzky zástupců Inventury demokracie s premiérem Petrem Nečasem se bohužel zdá, že se toho nyní zase tak moc nemění. Slyšeli jsme zase tu ohranou písničku: Francouzský model nic neřeší a sdružení přece nelze dělit na prvořadé a druhořadé. Nečas by byl podle všeho ochotný zpřísnit formální nároky na nominující sdružení, např. stanovit podmínku minimálně tří let existence, pravidelné výroční zprávy atp. – což by sotva něčemu pomohlo. A dále by stanovil podmínku odbornosti kandidátů – což by, jak jsme viděli, pomoct mohlo, ovšem riziko politického vlivu pořád zůstává vysoké.

Jak reprezentovat veřejnost aneb všechna sdružení si nejsou rovna

Opravdu je tak zhola nemožné vybrat do zákona některé organizace a sdružení, aniž by to byla svévole a velká nespravedlnost? Copak to se to Němcům nepovedlo? A copak naši politici nestáli už mnohokrát před podobným úkolem, a vždy ho pak s přehledem nevyřešili? Tak například takové jednání tripartity. Pokud je mi známo, neúčastní se ho každý jednotlivý podnikatel, ani zástupce kdejakého konkrétního odboru, to by se všichni ušlapali. Jak to tedy provést? Princip je jednoduchý: reprezentativní demokracie u nás dávno nefunguje jen v politice, ale také v občanské společnosti. Takže jednání tripartity za zaměstnavatele se účastní Svaz průmyslu a dopravy České republiky a Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky, za zaměstnance pak Českomoravská konfederace odborových svazů a Asociace samostatných odborů. Každý jednotlivý zaměstnanec nebo zaměstavatel je (nebo má možnost být) zastupován příslušným reprezentativním orgánem.

Tak se podívejme, jak by to mohlo vypadat v případě mediálních rad. Politici nám v tom už sami hodně napomohli – v zákoně je totiž vyjmenováno, jaké společenské zájmy mají být v radě zastoupeny: „kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.“ Organizace odborové a zaměstnavatelské už bychom tedy měli z tripartity. Národnostní: co takhle Asociace národnostních sdružení ČR a Demas – asociace lidskoprávních sdružení? Ekologické: Český svaz ochránců přírody a Zelený kruh – asociace nevládních ekologických sdružení. Vědecké: Akademie věd ČR. Vzdělávací: Asociace základního školství, Asociace ředitelů gymnázií České republiky, Rada vysokých škol, Sdružení učňovských zařízení, případně třeba Junák – svaz skautů a skautek. Náboženské: Ekumenická rada církví, Česká biskupská konference. Regionální: Asociace krajů České republiky, Svaz měst a obcí české republiky. Zájmy sociální bych v tomto kontextu chápal jako zájmy nejrůznějších znevýhodněných skupin – což jsou v ČR podle sociologů (kromě již dříve uvedených národnostních menšin) zejména lidé zdravotně postižení, senioři, ženy, homosexuálové, lidé sociálně slabí a lidé z odlehlých vesnic a sociálně vyloučených lokalit. Takže: Asociace Poskytovatelů Sociálních Služeb České Republiky, Svaz tělesně postižených, Rada seniorů České Republiky, Český svaz žen, Gay a lesbická liga, Občanské sdružení sociálních a finančních poraden ČR. (A dávám ještě zcela vážně k diskuzi návrh Jiřího Paroubka na jednom z videí Inventury demokracie, na zařazení Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, jakožto ústředních iniciátorů kulturního života ve většině českých vesnic.)

Pokud jde o kulturu, snad se moc nepletu, pokud za její hlavní projevy považuji: literaturu, divadlo, film, výtvarné umění, památky a muzea. Tedy: PEN klub, Asociace profesionálních divadel České republiky, Český filmový a televizní svaz, Asociace hudebních umělců a vědců, Unie výtvarných umělců České republiky, Asociace muzeí a galerií v České republice, památkáři, zdá se, svou zastřešující organizaci nemají. Tím máme tedy pokryty oblasti jmenované v zákoně. Osobně bych ještě navrhl (podle německého modelu) přiřadit Konfederaci politických vězňů (jakožto reprezentanta prodemokratického a antitotalitního zájmu) a Syndikát novinářů České republiky (jakožto profesní sdružení zaměstanců veřejnoprávních médií). To máme tedy okolo třiceti organizací.

Teď už se nabízí vícero možností, jak výsledný mechanismus nastavit. Pokud by rady přestaly být, jak říká Nečas, „diskuzními kroužky“, a scházely se standardně po západním způsobu dvakrát ročně ke kontrole rozpočtu a kontrole, zda televize či rozhlas naplňuje své zákonem určené povinnosti, a jednou za čas i k volbě ředitele, mohly by mít klidně padesát členů – třicet přímo obsazených organizacemi a dvacet zástupců politických stran. Náklady na mzdy rady ČT jsou nyní slušných 5, 4 milionu (15 radních, 30 tisíc měsíčně). I pokud by tedy byla rada padesátičlenná, při dvou schůzích ročně s velmi slušnou odměnou 20 000 Kč (dal bych i méně) by činnost rady stála pouhé 2 miliony.

Anebo může být počet ponechán na současných patnácti nebo jen lehce navýšen, třetinu by obsadili politici a z kandidátů organizací by senát vybral zbylé dvě třetiny. Nebo by organizace v rámci každé skupiny musely přijít s jedním kandidátem, na kterém se shodly. Zkrátka, nebude to rozhodně tak složité, aby to nestálo za ustavení nezávislých veřejnoprávních médií.

Už jenom krátce ke dvěma hlavním politickým výmluvám, s jejichž pomocí politici tento model už dlouho shazují ze stolu.

1) „Co chudáci šermíři, zahrádkáři, mateřské školy a všichni, kterým bude takto zkráceno jejich právo mít zástupce v radě?“ Tak předně to není žádné vážně obhajitelné demokratické právo. Nikde v zahraničí ho žádné jednotlivé sdružení nikdy nemělo, a ani u nás před rokem 2001 nikomu (zejména ne politikům) nescházelo. Není totiž potřeba. Představa, kterou se nám snaží vsugerovat politici, že nepolitičtí radní by byli vlastně lobbisty zuřivě prosazujícími hlavně zájmy své skupiny, takže by se nakonec v televizi vysílalo třeba jen pro umělce, ale už ne pro myslivce, je přece absurdní. Za prvé, jeden radní z dvaceti obsah vysílání neovlivní. Vliv na vysílání lze mít jen současným způsobem: když se většina radních shodne na společném zájmu (nejít po těch a těch politických stranách), a může pak vytvořit servilní zaměstaneckou strukturu pohrůžkami odvolání generálního ředitele. A za druhé, smyslem médií veřejné služby je zabraňovat tomu, aby se demokracie stala tyranií většiny, a ze zákona tedy musí poskytovat prostor názorovým, národnostním a sociálním menšinám – to ovšem neznamená dát každému občanu právo vylobbovat si pro své hobby vysílací prostor zdarma. A pokud by si nějací šermíři nebo zahrádkáři náhodou stěžovali, lze se jich vlídně otázat, proč své právo navrhnout kandidáta do rady za uplynulých deset nikdy nevyužili.

2) „Nepoliticky jmenovaný radní není v žádném případě nepolitickou osobou. Má své politické přesvědčení, a v radě tak může převažovat levicové nebo pravicové smýšlení, aniž by to odráželo výsledky voleb.“ To se jistě stát může (ačkoli navržené organizace jdoucí od zaměstavatelů a církví po odbory a seniorská sdružení dávají tušit spíš vyrovnané stavy), otázka je, co strašného by to způsobilo. ČT i ČRo mají ze zákona povinnost vysílat o politických stranách v dlouhodobém horizontu vyváženě, kvůli čemuž si rada nechává vypracovávat každý měsíc externí agenturou Newton Media analýzy vyváženosti. Dlouhodobé protežování té či oné strany je těžko myslitelné – v analýzách by bylo záhy patrné. Kromě toho připomeňme, že zmíněné organizace nemají tak jako politici žádný důvod vysílat do rad korumpovatelné lůzry. Pro organizace může být naopak výhodné vysílat do rady výrazné osobnosti, a posilovat tak vlastní prestiž. A myslíte si, že by třeba někdejší (pochopitelně nezvolený) kandidát Vojtěch Cepl st., měl chuť dávat všanc své renomé jen kvůli neférovému a lehce vystopovatelnému protežování svého politického favorita? Obava, že by cílené ovlivňování po zavedení německého modelu zesílilo nebo i vytvrvalo v současné míře, je buďto taktická výmluva, anebo pokročilý stihomam politiků, kteří dlouhodobě pracují jen s vydíratelnými břídily.

Pochopitelně tu nepřicházím s věcným návrhem zákona – a jistě ještě vyvstanou mnohé dílčí komplikace, které bude nutno vyřešit. Podstatné ale je, aby se nynější koaliční slib nezarazil na hloupých výmluvách a neproměnil se jen v kosmetickou úpravu současného způsobu. Pokud by to tak nakonec skončilo, budeme moci protikorupční rétoriku nové koalice směle označit za prázdná slova. I kdyby koalice nakrásně omezila imunitu a odstranila přílepkování, těžko věřit někomu, kdo by si chtěl ponechat ujařmená média.

Článek nevyjadřuje stanoviska Ekologického právního servisu, v němž autor působí.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peka Karel · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy