Školné není nejdůležitejším ani nejošidnějším bodem chystané reformy vysokých škol – budoucnost českého vysokého školství mnohem více poznamená, jak se změní systém akreditací, jak přesně budou školy diferenciovány nebo (a hlavně), jak se reformátoři postaví k silnému tlaku průmyslové lobby, která by ráda viděla VŠ podřízené výhradně svým bezprostředním potřebám.

V jedné věci je ovšem záležitost se školným dostatečně alarmující: tím, jak snadno a bez odporu se politikům z vládních stran podařilo do veřejné debaty o školném uhnízdit argument, že školné bude studenty motivovat k “většímu studijnímu úsilí” a “aktivnímu přístupu”, a dokonce i k “tlaku na kvalitnější výuku” (viz např. volební program TOP09). Stačilo v zásadě kolem dokola opakovat jednoduchou tezi: kdo si platí, ten je přece více zainteresován na výsledku, a kvalitu si pohlídá, to dá rozum.

Mně to tedy rozum nedává.

Školné jistě může motivovat k tomu, aby studenti svá studia zbytečně neprodlužovali. Nicméně stejnou službu plní současný systém, kdy jsou zpoplatněny pouze roky, kdy student “přetahuje” (až 40 000 Kč/rok), který lze případně dále zostřit. Oproti školnému má tu výhodu, že studenty zároveň nemotivuje, aby svá studia zkracovali. Což není žádoucí, pokud se ještě shodneme, že ideálem studenta není plzeňský rychloprávník a že cílem nemá být co nejlevněji a nejrychleji udělený titul, ale dobře vzdělaný absolvent.

Že by ale vědomí osobní finanční investice vedle toho posilovalo píli a aktivní přístup studenta a dokonce jeho nároky na učitele? I pokud pomineme (pravděpodobnou) možnost, že většině studentů záleží spíše na titulu než na kvalitním vzdělání, představa studenta jako “odpovědného hospodáře”, který má při studiu denně na paměti svůj finanční vklad, a následkem toho se náramně činí (neboť “co je zdarma, toho si lidé neváží”), je scifi neoliberálních ekonomů.

Celá myšlenka se zakládá na naivně zjednodušené představě člověka jako bytosti, která jedná důsledně ekonomicky racionálně a při každém svém rozhodování poctivě kalkuluje možné zisky a ztráty. Pokud je mi známo, sama ekonomie, která s tímto modelem (tzv. homo economicus) dlouho pracovala, je v poslední době nucena jej opouštět, protože výpočty na něm založené se v praxi nepotvrzují – a velký boom zažívá tzv. behaviorální ekonomie, která zkoumá nejrůznější iracionální mechanismy, které vstupují do lidského chování. Tak například už jen časová vzdálenost mezi platbou a „poskytnutou službou“, tedy výukou, je dostatečným důvodem, že se u většiny lidí pocit zodpovědnosti k vynaloženým penězům zcela rozplyne. Má osobní zkušenost to potvrzuje: před několika lety jsem si zaplatil soukromý kurz španělštiny a zároveň jsem chodil na francouzštinu zdarma na fakultě. Podle logiky homo economicus bych víc přípravy musel věnovat španělštině (několikatisícové kurzovné můj studentský rozpočet výrazně pocítil). Ale bylo to přesně naopak, z řady důvodů: před francouzštinou jsem měl hodinu volna, kterou jsem jí mohl věnovat, před španělštinou ne; na francouzštině jsem musel odevzdávat úkoly, abych získal atestaci; francouzština mě bavila víc. Motivace ke studiu má zkrátka mnoho složek a finance v ní hrají jen okrajovou roli.

A nezdá se, že by na tom ostatní studenti byli jinak. To by totiž už dávno museli ti studenti, kteří studují mimo své bydliště (a studium je kvůli nákladům na bydlení a dopravu stojí o desítky tisíc ročně více) svou pílí i svými nároky na učitele strčit domorodce do kapsy. A nejmotivovanější ze všech by byli studenti ze soukromých škol s vysokým školným. Ani jedno ani druhé u nás neplatí.

Možná ale mají reformátoři, kteří se jinak neustále odkazují na nejrůznější grafy a statistiky, k dispozici nějaká data či studie, které jejich víru ve školné motivující podporují. V tom případě je vyzývám, aby je odtajnili. Případně je mohou nechat zpracovat; velkorysý 90 milionový grant, který v současné době čerpá tým kolem ideového otce reformy, sociologa Petra Matějů, je určen mj. na podporu příznivého přijetí reformy studenty a veřejností, a přesvědčivý výzkum ve prospěch motivujícího školného by jistě byl silnou pákou na nás skeptiky.



Mýtus o motivujícím školném je potřeba rozbít už proto, aby bylo možné vést věcnou a přehlednou debatu o tom, o co skutečně jde: zda navrhovaná podoba školného skutečně přinese školám finance, které jim nyní zoufale chybí, aniž by přitom neúnosně zkomplikovala život budoucím absolventům.

Zatím to tak moc nevypadá. Veřejné výdaje na studenta (v roce 2005 s bídou překročily polovinu průměrných výdajů na studenta v zemích OECD!) se rok od roku dále snižují, takže i s dvacetitisícovým školným budou mít v roce 2013 školy na jednoho studenta stejně jako v roce 2007 bez školného.

To se nám ta fata morgana kvalitnějšího školství vykukující z koaliční smlouvy rychle rozplývá. Abychom – jak je v Česku obvyklé – nakonec nedoputovali zase jen k hlubokému tunelu, bude hlavně potřeba, aby veřejnost, a zejména redaktoři významných médií, přestali s takovou důvěrou přijímat sympatické a logicky se tvářící nesmysly typu „kdo platí, ten je aktivnějším studentem.“ V souvislosti s reformou jich ještě uslyšíme dost.

Článek nevyjadřuje stanoviska Inventury demokracie ani Ekologického právního servisu, v nichž autor působil/působí.