Výsledky voleb do obecních zastupitelstev mě příjemně překvapily; jednání o koalicích v mnoha městech mě děsí. Příklady ze dvou „mých“ měst: Prahy a Českých Budějovic. V obou vyhrály s přehledem strany, které se ostře vymezily proti systematickému rozkrádání radnic pod taktovkou ODS. V Praze vyhrála TOP 09 Zdeňka Tůmy, v Budějovicích Hnutí občané pro Budějovice Juraje Thomy. Ačkoli v obou případech jde o strany „staronové“ s bývalými politiky ODS, jejich ochotu změnit pravidla a omezit korupci jim lze celkem věřit – mimo jiné proto, jak se zavedené strany napravo i nalevo děsí jejich nabídky koaliční spolupráce. V Praze se tak rýsuje velká koalice ODS a  ČSSD, v Českých Budějovicích ČSSD přizvaná Thomou a TOP09 do koalice předvádí nekonečné tanečky. V jednu chvíli dokonce přišli sociální demokraté s návrhem „koalice všech stran ze zastupitelstva“ – tedy včetně ODS a komunistů.


Napadá mě jenom jediné vysvětlení, proč ČSSD místo nabídek TOP i HOPB raději pokukuje po koalici s programově vzdálenější ODS: jela v tom celou dobu taky a vůbec se nechce své porce koláče vzdát. Volby jen potvrdily, o čem se už delší dobu spekulovalo. Takže si můžeme doplnit neúplný obrázek vládnoucí ODS sosající veřejné peníze podle pokynů od kmotrů o další klíčovou součást celého klientelistického soustrojí: hladce spolupracující opozici. ČSSD se výměnou za výnosná místa v dozorčích radách (a pravděpodobně i mnohé další výnosy) – vzdala role aktivní politické opozice, která aktivně tepe do všech leváren koalice a snaží se je překazit, aby získala důvěru a podporu voličů v příštích volbách. Vládnoucí strana se sice musí o část „výnosů“ dělit, ale díky mlčící opozici jich možná celkově získá víc – navíc v případě volební prohry se role prohodí. Výhra nových „protestních“ stran a hnutí sice tento mechanismus poničila (budeme mít přinejhorším aktivnější opozici), ale i tak se koaličně-opoziční součinnost ukazuje být mimořádně životaschopná. Voliči mohou současné radniční party odstřihnout od penězovodů vlastně jenom při porážce natolik drtivé pro ODS i ČSSD, že by nebylo možné vytvořit velkou koalici. A to je vysoce nepravděpodobné; dá se totiž spolehnout na skalní voliče, kteří dají hlas své straně aféry neaféry, i na ty, které minulost neminulost přesvědčí reklamní kampaň (radikální očista strany se dá lehce simulovat – jako nyní v Praze – tvářemi „nových lídrů“, kteří, jak už se potvrdilo, nemají na rozhodování partaje žádný vliv).

Opravdu není divu, že řada lidí v mém okolí propadá skepsi. Je vůbec možné zbavit se standardními demokratickými prostředky partiček kmotrů, podnikatelů a politiků, kteří slušně bohatnou z veřejných zakázek, zisků městských firem, rozprodeje obecního majetku a odměn od developerů, dokážou-li obsadit obě velké strany?

Samozřejmě, že je to možné. Respektive: nemáme nárok propadat skepsi a apatii, dokud jsme všechny ty standardní demokratické prostředky opravdu nevyzkoušeli. A volby opravdu zdaleka nejsou všechno, čím jest občan ozbrojen. Najde se myslím dost práce pro všechny, kdo nechtějí jen odevzdaně čekat, jestli se náhodou velké strany kmotrů samy nezbaví nebo jestli třeba velké koalice během následujících čtyř let přeci jen neodradí i zbylé voliče. Napadá mne několik věcí, jak mohou do vytlačování kmotrů zasáhnout sami občané.

1. Bylo by nesmírně užitečné, kdyby voličská nespokojenost vyústila – alespoň ve větších městech – ve vznik takzvaných watchdogových iniciativ či organizací. V mnoha zemích je to „standardní demokratický prostředek“ kontroly moci, a poměrně silný, v Česku zatím nepříliš doceněný. Klientelismu se totiž dobře daří tam, kde na něj nikdo nevidí, a to je bohužel častý případ. Stačí se ohlédnout pár měsíců zpátky: článek z Respektu, který podrobně popsal každodenní rutinu hlubockého kmotra Pavla Dlouhého, vzbudil na jihu Čech pěkné pozdvižení. Respekt okamžitě zmizel ze stánků, lidé si článek skenovali a posílali po mailech. Říkal jsem si ale: museli Jihočeši čekat na Marka Švehlu, až přijede z Prahy, všechno to zjistí a napíše jim o tom? Neměly už dávno kolovat po internetu o Pavlu Dlouhém a jeho suitě články, videa a vtipy? A to je právě prostor pro watchdogovou iniciativu: mapovat kauzy, dávat fakta do souvislostí, připomínat, zpřehledňovat, vyvíjet tlak. Nabízí se celá řada způsobů, jak na to. Namátkou několik technik, které mě napadají:
   
   Například postup, který se osvědčil Inventuře demokracie: vytipovat si několik pravidel, které mají platit na každé radnici otevřené víc občanům než kmotrům (dobrý seznam je třeba zde), vzít kameru, začít obcházet jednotlivé zastupitele a chtít po nich, aby je zavedli. Už jen reakce na to mohou dobře ukázat, kdo chce na radnici skutečně hájit veřejný zájem a kdo se transparentních pravidel děsí jak čert kříže.
   
   Velmi efektní a na Západě hodně využivanou technikou jsou mapy obchodních, rodinných a přátelských vztahů konkétních politiků a podnikatelů, často nepotřebují velký komentář (třeba takhle).
   
   Zajímavý nápad je také mapa městských kauz, před nedávnem s takovou věcí přišli na www.praguewatch.cz. Můžete se tak podívat, kde všude ve městě něco nevýhodně prodali, zničili a tak podobně, kdo z toho asi něco měl a který úředník či politik to odklepl.
   
   Anebo prostě vzít kameru a natočit, kdo s kým hraje golf na hlubockém hřišti, které nechal pan Dlouhý postavit z evropských peněz na drogovou prevenci. Nápadům se prostě meze nekladou.
   
   Přínosné je cokoliv: nejen organizace s několika pracovními úvazky, ale i jen webová stránka doplňovaná několika lidmi ve volném čase. Při založení watchdogové iniciativy dnes navíc můžete očekávat z mnoha stran pomocnou ruku. Například Open Society Fund nedávno na podporu takových organizací zaměstnal zvláštního člověka a vypsal grantové řízení na podporu komunálních watchdogů. U slibných projektů určitě můžete očekávat pomoc finanční i předání potřebného know-how.



2. Všichni, kteří se do watchdogových aktivit z různých důvodů nechtějí zapojit, by měli ve svých městech watchdogy přinejmenším finančně podporovat.



3. Další velká porce práce je, řekněme, intelektuálně-právní. Měli bychom zahájit podrobnou veřejnou diskuzi o tom, nakolik jde kmotrům na ruku současné právní nastavení dozorčích rad (odměny, mnohoobročnictví, atp.), pravidla komunálních voleb, která víceméně neumožňují „vykroužkování“ a další věci, které je nutno řešit na celostátní úrovni. Bude dobré podívat se do zahraničí, zda tam něco nemají vymyšleno lépe, případně to vymyslet sami, a nakonec navhrnout a prosadit potřebné změny, které by komunálnímu klientelismu zkomplikovaly živobytí.



4. A konečně jeden speciální úkol pro všechny ty, kdo uvěřili příslibům obrody a novým tvářím na billboardech velkých stran, a rvou si teď (doufám) vlasy při pohledu na to, jak se stará garda dohaduje nehledě na program, nebo dokonce nehledě na vůli lídrů (viz v Praze Dienstbier jr.). Jako pokání za svou voličskou naivitu by myslím měli do stran, které volili, okamžitě vstoupit a ve vnitrostranických volbách důsledně volit proti kmotrům. Zní to jako naivní vtip – a samotného by mě takové akty odpovědnosti dosti předkvapily – ale kdyby to třeba někdo chtěl vzít vážně, tak úplně bláznivá úvaha to není. Českobudějovická ODS má necelých tisíc členů v pěti základních organizacích – z toho „prokmotrovské“ jsou podle všeho jen tři. Několik set nových členů by mohlo s poměry ve straně pěkně zamávat. A několik hodin měsíčně strávených schůzováním a dohledáváním informací o lídrech buňky není zas tak těžkým pokáním, nebo se mýlím?

Uznávám, je to mnohem víc práce, než jít k volbám a kmotry odstřelit hlasováním. Jenže kmotři se také nebáli věnovat spoustu úsilí na vytvoření svých sítí, a tak teď mají navrch. A pokud někoho dostatečně nemotivuje „veřejný zájem“ a potřeba mít fér radnici, nechť zváží, jestli by boj proti klientelismu neměl být také jeho zájmem docela sobeckým: už řada lidí na jihu Čech byla náhle odejita z práce proto, že odmítla přihrát zakázku konkrétní firmě – třeba ředitel nemocnice od Hluboké na Vltavou velmi, velmi vzdálené. Kmotři mají dlouhé prsty, a kdo si může být jistý, že na něj jednou nedosáhnou?

Článek nevyjadřuje stanoviska Ekologického právního servisu, v němž autor působí.