V letošní předvolební kampani bylo k záchraně politických pozic pravice využita mobilizace jiného druhu než v minulosti. Mediální prostor byl využit k opakování klišé o hrozbě levicového dluhu a k rétorice o nutnosti utahování opasků Něco jako zemanovská taktika spálené země z 90. let, ale s opačným znaménkem, aby mohla konečně projít agresivní demontáž sociálního státu.

Strašení „cestou do Řecka,“ v prezentaci médií nabylo kontur přírodní katastrofy a to přes to, že zadluženost ČR je stále jedna z nejnižších na světě. Vybudilo se tak akutní veřejné znepokojení, vedoucí až k iracionálnímu pocitu ohrožení a to daleko vyššímu, než by odpovídalo skutečnému nebezpečí. Stačí pak jen mimoděčný odpor lidí šikovně namířit proti domnělému „veřejnému zlu“, aby se legitimizovala tvrdá opatření, která by jinak mohla u neprivilegované většiny narazit.
Tento excitovaný stav masové psychologie, který se šíří jak emocionální nákaza, nazvali již koncem 60.let sociologové morální panika (srv. Stanley Cohen, Jock Young : „Folk Devils and Moral Panics“, 1972). Z volební kampaně, která u nás minulý týden skončila, lze uvést konkrétní příklady. Např. fiktivní složenky, které v rámci volební kampaně rozeslala TOP 09 do českých domácností, vzbudily bouřlivé reakce, u některých doslova paniku. Rozezněly se linky tísńového volání, objevila se i trestní oznámení kvůli podezření z podvodu.
Až usedne prach rozvířený předvolební show a panika se uklidní, znovu budou snad zřejmá základní fakta. Možnost vyhlášení státního bankrotu se stává alternativou jen v případě předlužení srovnatelného s ročním HDP země a tomu odpovídající výší úroků; ČR je od takového stavu, typické zejm. pro jižní křídlo eurozóny, na hony vzdálena. Za zmínku stojí i fakt, že nemáme významný dluh v cizích měnách. Pokud bychom se zaměřili nejen na dluhy státu, ale i na rostoucí zadluženost části domácností hypotékami a spotřebitelskými úvěry, pak tady platí, že úspory domácností jejich dluhy doposud více než dvakrát převyšují. Vládnout by se nyní mělo podle reality a ne podle propagandistických schémat
Rozhodně neoponuji rozumným snahám po rozpočtovou konsolidaci. Bylo chybou v dobách růstu nesnižovat nakumulovaný veřejný dluh. A nevymahatelnost rozpočtových pravidel v EU opakovaně bude generovat nové a nové problémy. Nevěřím ale, že uzákoněním vyrovnaného rozpočtu se nyní v krátké době proškrtáme ke štěstí a blahobytu. Požadavek na snížení objemu mezd vyplácených ze státního rozpočtu o 10 % a snížení sociálních dávek o 30 % neodpovídá situaci. Sociální tvrdostí je snížení podory v nezaměstnanosti stejně jako zavedení školného 20 tisíc Kč. A jak udržet státní důchody, když by se z nich vyvedla 4% uložených prostředků ?
Tzv. koalice rozpočtové odpovědnosti zapomíná na příjmové opatření. Běžné podniky dnes sice ještě odepisují minulé ztráty a nevykazují zdanitelný zisk, ale i země jako Velká Britanie či Německo zvažují jako stabilizační opatření zdanění velkého kapitálu. V době hospodářské stagnace může přehnané škrtání roztočit sestupnou spirálu poklesu koupěschopné poptávky a výsledného kolapsu výroby. Další polarizace společnosti se skutečnou odpovědností nemá moc co dělat. Konsolidace veřejných financí je vážný úkol, dá se ale zvládnout citlivěji než předvádí rodící se trojkoalice.
Jak známo, jednou z mála zemí, která všechny půjčky splatila do halíře i s úroky, bylo Ceausescovo Rumunsko. Ten si pak stěžoval Milouši Jakešovi, jak z nich MMF „dřel kůži“, jak jsme se mohli dozvědět z audionahrávek z Červeného Hrádku. Ceauşeskovy nereálné plány, opřené tehdy o půjčky ze západu, vedly v 80. letech minulého století k absurdní drakonické oddlužovací politice, provázené sociální deprivací domácího obyvatelstva. V r. 1985 byl zaveden částečný přídělový systém, v zimě byty ani pracoviště nebyly dostatečně vytápěné, takže např. novorozenci umírali na podchlazení. Koncem 80. let začala emigrace Rumunů do socialistického Maďarska. Chceme jít snad cestou tohoto rumunského diktátora ?
Skončil pat z minulých voleb. Pokud se dnes ale hovoří o pravicovém vítězství, tak jen pro určité inklinace Věcí veřejných, které se jinak deklarovaly do politického středu a tento střed také zejm. na úkor ČSSD ovládly. Pravicoví politici si nyní v médiích notují, jak zachránili ČR od bankrotu. Pokud ale všichni usednou do vládních křesel, nevykroutí se už z odpovědnosti za další vývoj pouhými mediálními figurami. A v říjnu nás čekají další volby, m.j. i na radnice v hl. m. Praze, která má statut kraje. Spojení Radka Johna s rozpočtovou koncepcí Miroslava Kalouska může výsledek těchto voleb silně ovlivnit.
Pokud vzedmutá vlna odporu proti „zadlužování našich dětí“ vyvolá tlak na zefektivnění státní správy, pak to bude jenom dobře. Pokud se nám takto postupně podaří dosáhnout vyrovnaného rozpočtu ve fázích ekonomického růstu, taky dobře. Ale rozsáhlé škrty v sociálním systému, vedoucí k odbourání sociálních práv občanů, nejsou v současné situaci ČR oprávněné. Ostatně i pravicové strany by si mohly uvědomit nejen politické, ale i ekonomické riziko narušení sociálního smíru a vyhladovění veřejného sektoru,