Nová vláda asi očekávala že obdrží důvěru poslanecké sněmovny PČR v podstatě bez problémů. Ale že se to obejde „bez řečí“, to čekat nemohla. Nejde o to, že koalice musí ze zákona nechat opozici vypovídat. Jde o to, že je příležitost porovnat všechny podstatné existující přístupy. Ani majorita 118 mandátů přeci nemusí mít patent na rozum a i hlas nedůvěry má své příčiny, které se dříve či později vyjeví.

Já osobně pátral zejména po jasnějším koncepčním jádru nové exekutivy v oblasti perspektiv rozvoje ekonomiky a kvality života. A prostě mi stále chybí strategičtější dlouhodobé vize jak v jednotlivých etapách dalšího vývoje namixovat konsolidační a prorůstovou politiku pro podmínky ČR.
Nestačí kličkovat v naději na oživení zahraničních trhů. Takové zdání změn musí mít a má alternativu. Nestačí nastavování zrcadla Národní ekonomickou radou vlády. NERV 2 není dostatečnou zárukou pluralitní diskuse – nestačí, že za Martina Jahna nastoupí Bezděk či za Kunerta Pavel Kyselka. Jsou i jiné proudy ekonomického myšlení.
Za prvé mi chybí mi promyšlená reakce na křehkost dosavadního oživení, když víme, že některé ekonomiky ještě ani nenašly dno a že ČR ještě není na předkrizové úrovni (kapacita průmyslu na 84%, obrat zahraničního obchodu je na úrovni roku 2007).
Za další mi chybí otevřené pojmenování, jaký má být přisouzen osud sociálnímu státu. Chce vláda jen takticky couvnout zpět v reakci na údajné žití nad poměry nebo je samotný pojem sociálního státu už na černé listině, má být vládoucí pravicí nevratně odstraněn a solidarita redukována v zájmu silnějšího ekonomického donucení ?
Rozpočtová odpovědnost znamená mj. komplexně vnímat zájmy celé společnosti. Neodpovídá tomu podléhání vybraným lobbyistickým podnikatelským zájmům. Státní rozpočet není jen pasivní erár, hrneček, kam setřeseme dukáty, abychom je mohli zase nějak zvesela utratit, ale je to především nástroj aktivní hospodářské politiky, nástroj podpory rozvoje i zajištění klíčových funkcí veřejného sektoru.
Proto nepomůže plošné škrcení výdajů, realizované jakoby z leknutí nebo jako alibi pro věci příští. U státu a veřejných služeb nelze zavřít ze dne na den jako trafiku, aniž by to neovlivnilo kvalitu jejich fungování. Nebo to v budoucnu zinkasujeme jako pouze odložené, a třeba i vyšší, náklady. Příkladem může být odpor k navyšování plateb za státní pojištěnce nebo nedomyšlená redukce aparátu veřejné moci bez efektivní úpravy kompetencí.
Premiér Nečas mluvil dnes o potřebě projít slzavým údolím, předseda opozičního klubu ČSSD Sobotka mluvil o necitlivém o rozpočtovém řeznictví. Sám Petr Nečas ale varoval svého ministra financí, aby se nechoval jako rozpočtový orangutan. Nebudu se držet jeho příměru – a to nejen proto že tento vzácný lidoop má oranžovou barvu. Především proto, že kognitivní schopnosti druhu Pongo pygmeus jdou dál, než k pouhému mručení „škrtat, škrtat, škrtat“.
Mnohé o schopnosti vlády, jak splní očekávání občanů ČR, napoví zejména daňová politika. Dovídáme se, že daňové břemeno nemá růst ani klesat. Uvidíme. Bohužel se ale nemá ani spravedlivěji daněmi rozdělit břemeno nákladů změn či sanací škod způsobených krizí.
O růstu nepřímých daní se před volbami raději mlčelo. Inu, je to velké politikum a to, že chce vláda vytáhnout chybějící miliardy z občanů cestou zvýšení DPH by bylo netaktické vyzradit předčasně. Nedivme se – stovka pro chudáka je něco jiného než stovka pro top managera. Proč je tabu efektivní progrese ? Proč jsou tady jenom šidítka omezení degrese a manévrování kolem daňových výjimek pro zaměstnance nebo pro banky. A nakonec perla - daňová amnestie : znamená to zkasírujeme ty co poctivě platí daně a úniky do daňových rájů zlegalizujeme.
Významným a citlivým parametrem je spravedlivá odměna za práci. Spravedlivá odměna je něco, co v téhle zemi už dlouho chybí. Nestačí jen odhalit ty nejvíce nehorázné odměny a opce pro manažery stáních firem. Jde o systeamtičtější přístup. Jestliže se má šetřit na státních zaměstnancích a mzdový dumping v privátní sféře má i nadále být základem naší konkurenceschopnosti, motivační funkce mezd nefunguje jak by měla.
Nemusí jít hned o zvyšování objemu vyplacených mezd a platů. Důležitá ale je diferenciace příjmů, která přesáhla rozumnou míru. Co se ušetří na nadprůměrných příjmech použít ke zvýšení minimálních mezd. A lidem, kteří jsou takto odměňováni dáme alespoň nějakou jistotu.
Ekonomické konsolidace se nedá dosáhnout jen úsporami, ale také podporou růstu. Ta je bohužel už delší dobu velmi slabá a mohlo by se nám to vrátit jako bumerang. Nestačí snažit se o pokračování etapy extenzivního investování (extenzivní charakter mají často i veřejné zakázky). Jde o přechod na ekonomiku inovací a o podporu sociálního kapitálu, který by měl být naším hlavním faktorem konkurence,
Neopodstatněná je víra, že za nás tento problém vyřeší zahraniční oživení. To by nesměla pokračovat takřka beze změn nevýhodná teritoriální orientace zahraničního obchodu a vazba na ekonomiky, kde hrozí druhá vlna krize. Nemluvě o šetření na kapacitách ČEB a EGAP a dopadech volatilita naší měny
Protirůstově bude působit podvázaná domácí poptávka – nižší maloobchodní tržby a pokles vládní spotřeby tak negativně ovlivní nejen kvalitu života, ale i růst výkonu ekonomiky.
S kvalitou podpory investování souvisí i otázka kapitálových výdajů vlády, zejména jak číst slib zachování výše investic do dopravnbí infrastruktury. Vždyť nazíráno předvolební optikou možnost omezit plýtvání na tomto úseku měla být největší.
Nepodaří se omezit předražené kontrakty, pokud nedokážeme snížit kartelizaci v oblasti veřejných stavebních zakázek. A korupční riziko může mít i schvalování koncesí na PPP projekty. Obecně tu chybí návrh jak snižovat rozestavěnost, krizový plán priorit liniových staveb a odpovídající model financování.
Z růstového hlediska je ale třeba věnovat pozornosti i otázce analýzy multiplikátorů. A tady platí, že bytová výstavba je nejen levnější, ale dosahuje většího a také rychlejšího multiplikačního účinku. Samozřejmě nejde o drahé rezidence, jejichž cena v krizi přestala růst, ale o segment menších, startovacích a sociálních bytů.
V neposlední řadě je třeba být ve střehu, pokud jde o střet mezi zájmy byznysu a zájmem na trvale udržitelném rozvoji. Nerozum by bylo změkčovat dosažené ekologické standardy a jít proti proudu nezbytných regulací. Perspektivu nám spíše dá investování do zelených technologií. Nevracejme se do ekologického pravěku, mysleme na budoucnost.