Podle senátního návrhu zákona o třetím odboji mají lidé, kteří se protivili minulému režimu, získat nárok na osvědčení účastníka odboje. Osvědčení by vydával úředník Ministerstva obrany na základě obligatorního stanoviska Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Může tento krok pomoci vyrovnání se s minulostí ?

Pominu zvláštní skutečnost, že by takto byla kategorie odbojářů paradoxně spoluutvářena příslušníky komunistického odboje proti nacismu a tzv. odboje protikomunistického. Hlavní problém této legislativní iniciativy je, že umožňuje míchat problém legitimního občanského odporu vůči omezování svých svobod s nelegálními ozbrojenými akcemi typu bratří Mašínů (ti opravdu nesnesou srovnání s atentátníky na Heydricha). A také, že se opírá o ideologické hodnocení dějin v zákonu, kam rozhodně výklad dějin nepatří.
Je třeba mít úctu k obětem mocenské svévole bývalého režimu. Úcta však nepatří lidem, kteří chtějí jen obchodovat s laciným antikomunismem, možná někteří dokonce podporou tohoto návrhu smývat nějaké své normalizační hříchy. To, že senát znovu schválil tuto předlohu před volbami, naznačuje, že předkladatelé asi sledují i cíl sbírat s tímto tématem populistické body u některých voličů, popř. odpoutávat pozornost od skutečných problémů.
Nejde mi o to téma vypořádání se s minulostí odmítat či zamlžovat. Nebojím se, že by hledání pravdy o minulosti mohlo neurotizovat historické vědomí. Fakta o dějinách a jejich interpretace musí být otevřené. Problémem ale je česká verze institucionalizace péče o paměť národa. ÚSTR, který vznikl v roce 2007, se prezentuje jako nezatížené zastřešující centrum poznání komunistických diktatur. Bohužel se podle mne jedná o nesystémové, orwellovsky zpolitizované řešení.
Musíme znát pravdu o minulém režimu. Nerozporuji, že i analytické dějiny tajné policie patří k historickému poznání. Na profesionální historické bádání tu ale přeci je Ústav soudobých dějin Akademie věd ČR. A pokud by šlo o to usnadnit veřejnosti orientaci v informacích, byl by tu příklad mnohem zdařilejšího řešení, německý Gauck- Behörde, založeného už v roce 1991. Přístup k informacím především nesmí sloužit účelu politického vyřizování účtů. Proti takové inklinaci k „revolučnímu právu“ je nutné hájit „právní stát“ a nezakládat nové diskriminace.
Předkladatele návrhu mohla varovat už reakce některých autorit českého disentu. Petr Pithart varoval před tím, aby státní orgán sortýroval minulost a připomněl iniciativu francouzských historiků (Apel de Blois) varující před kategorickými soudy nad dějinami deklarovanými v zákonech. Petr Uhl zase odmítá být prohlášen za odbojáře, srovnatelného s bratry Mašínovými.
K možným raritám uplatnění tohoto zákona by mohlo patřit i to, že úřednická libovůle by měla zvažovat antikomunistický odboj bývalých členů tehdejší státostrany. V určitou chvíli tito lidé odmítli řídit se heslem : „Raději se mýlit se stranou než mít pravdu proti ní“ a proto objektivně patří mezi podílníky odporu vůči mocenskému monopolu minulého režimu. Současně však mnozí z nich se ani necítí být starými strukturami, ani nestojí o vděčnost od rychlokvašených bojovníků s totalitou.
Pokud se chce vláda Petra Nečase věnovat ocenění lidí, kteří měli odvahu odpírat tehdejšímu zneužívání moci, měla by hledat jinou cestu. A nezapomínat na svobodný diskurs o minulosti, ve kterém by neměla chybět ani sebereflexe komunistů samotných.