ČR si vysloužila proceduru nadměrného schodku za to, že v loňském roce dosáhl podíl rozpočtového deficitu na HDP 5,9%. Kabinet premiéra Nečase na to zareagoval návrhem rozpočtu s rekordním rozsahem výdajových škrtů. Přinese záchranu od dluhové tendence a nebo je to spíš ukázka bezradnosti a prohloubí rozklad ?

Premiér Nečas sice prohlásil, že se nesmíří se zděděnými poměry, fakticky ale nepřichází s nějakým kreativním řešením a pokračuje v jednosměrce, do které nás vtáhly předchozí vlády ve kterých sám působil. Dluhová tendence totiž zdaleka není jen důsledkem světové krize, ale je účtem za nepromyšlené vládnutí. Žádné řešení systémové efektivnosti veřejných výdajů, žádný zájem o ochranu rozpočtových příjmů a spravedlivější rozdělení daní.
Takový rozpočet není podle mne spásný ani odpovědný, je pouze udržovací a zbabělý. Vláda nemá v rukou žádné ozdravné zásahy, její rozpočtové cílení na příští rok připomíná situaci nimroda, který mířil na lišku a zastřelil Maryšku.
Věřit nelze už základním údajům (objem příjmů, výdajů a saldo), které se schvalují v tzv. prvním čtení zákona o státním rozpočtu. Konsensuální prognóza ministerstva financí ČR z července 2010 totiž optimisticky předpokládá růst 2,3% HDP. Tuto prognózu je nutné už dnes korigovat směrem dolů – působí totiž jak radikální snížení našich výdajů, tak zpomalení ekonomiky ve světě.
Poměrně reálné snížení prognózy růstu HDP o pouhý jeden procentní bod znamená ubrat z uvažovaného nárůstu příjmů o 22 mld (návrh očekává příjmy 1044 mld Kč) celých 15 mld Kč. Bilanci zhorší na straně výdajů v případě hospodářských potíží i růst nezaměstnanosti oproti plánované míře 7,3%.
Základní čísla návrh jsou rozporována i z jiných důvodů. Většina úspor je dosahována cestou exekutivních opatření (podvázané provozní výdaje včetně citlivé otázky platů ve veřejné sféře). Vláda však na poslední chvíli ve sněmovně předváděla ještě podivný legislativní „Blitzkrieg“.
Nestihla totiž včas do Sněmovny předložit poměrně rozsáhlé novely zákonů o které opřela návrh některých rozpočtových příjmů. A když opozice zablokovala projednávání těchto zákonů bez tzv. druhého a třetího čtení, uchýlila se k vyhlášení legislativní nouze, která bývá vyhlašována v případě různých katastrof. Ale i tento krok nezabránil tomu, aby se o základních číslech návrhu rozpočtu nehlasovalo v situaci, kdy tyto novely nebyly ani ve Sněmovně schváleny.
Výhrady ke konstrukci návrhu státního rozpočtu jsou také koncepčního charakteru. Sleduje totiž jediné - okamžitý pokles výdajů (o 5,9%), aniž by současně nastolila otázku prorůstových stimulů. Chybí jí schopnost opřít se o strategický cíl, o to jaké postavení by měla mít ČR ve světě. Takový strategický cíl ale nemůže definovat jen úzká prolobovaná expertní elita, musí vycházet z širších úvah a srovnání alternativ.
Pro hospodářský růst je důležitá investiční politika. Oficiální prognóza předpokládá příští rok růst investic +2,5%. Empirická data však ukazují že tvorba hrubého fixního kapitálu v druhém čtvrtletí roku 2010 pořád byla o 4% nižší (co roste jsou spíše zásoby). Investiční aktivitu tlumí i menší úvěrová angažovanost bankovního sektoru. Nejde ale jen o míru investic, důležitá je efektivnost alokace a multiplikační účinek vládních výdajů,
Další růstový problém je že rozsáhlé škrty logicky dusí koupěschopnou poptávku (spotřeba domácností přitom tvoří ½ HDP). Důvodová zpráva k návrhu rozpočtu sice uvádí předpoklad průměrného nominálního růstu mezd 3,8%, ale to je jako bychom řekli, že všichni pacienti v nemocnici jsou zdrávi, protože průměrná naměřená teplota klesla pod 37 stupňů. Nic to neříká o dopadu růstu životních nákladů či o opětném růstu nezaměstnanosti (vláda připouští až 50 tisíc propuštěných ve veřejném sektoru).
Potenciální růst by poškodil i neúspěch záměru rekordního čerpání evropských fondů (oproti letošku chce vláda čerpat o 22 mld Kč víc). Ministru financí by stačilo že takový vývoj byl vůči saldu neutrální (méně čerpání, méně dofinancování), ale dopady by byly značné. Další co chybí je aktivita vlády vůči prosazování ČR v zahraničí a zlepšování této bilance. Jde především o obnovu úlohy vývozu našich investičních celků ale také o využití možnosti kapitálových účastí na trzích s růstovým potenciálem.
S návrhem rozpočtu na rok 2011 také dále klesá daňová kvóta (podíl daňového inkasa na HDP). V roce 2005 činila 37,9% a na letošní rok je odhadována 35,5%. Rozpočtový plán na rok 2011 by ji posunul k hodnotě 35,3%. Jen pouhé posunutí této kvóty k průměru OECD by přitom výrazně sanovalo rozpočet. Předchozí velkorysé snižování odvodů korporací prostě nepřineslo vyšší míru jejich investování. Přitom nejziskovější firmy v ČR (banky, automobilky, výrobci elektroniky) drží zahraniční kapitál a tyto firmy trvale vykazují vysoký transfer zisků do zahraničí.
Pravice obviňuje levici, že chce zvyšovat daně a trestat tak motory ekonomiky. Ale nejde o plošné všech plátců daní, jde jen o rozumnější rozdělení daňové zátěže (zejm. daňovou progresi). Udržitelné veřejné finance ČR jsou důležité pro zdravý růst, ale bez důraznějších příjmových opatření toho nelze dosáhnout.
Je samozřejmé že nelze obcházet plýtvání na výdajové straně. Řeší úsporný balíček tento problém ? Já tu vidím uspěchané bezhlavé účetní škrty místo opravdu chytrých řezů (smart cuts). Chybí moudrý sadař, které jen prosvětlí rozkošaťělou korunu veřejných financí, aby dávala více plody, a který strom nezahubí tím, že ho prořeže až do zcela jalových schnoucích klacků. Hrozí tím možný jojo efekt : co ušetříme v první fázi, budeme muset v další etapě mnohem dráže doplatit.
Nejbolestivější důsledky těchto bezhlavých řezů jsou dva. Za prvé : může být ohrožena kapacita státní správy. Nelze šetřit na chodu státu bez kvalitního zajištění agendy. Za druhé : přes proklamace o společnosti vzdělání a inovací stagnuje financování školství (index růstu údajů je 100,6% přes inflaci a růstu objemu výkonů v resortu) a redukce výdajů na výzkumu (98,4%). Stranou přitom zůstávají největší rezervy tj. předražené veřejné zakázky.
Návrh rozpočtu na rok 2011 jsem označil za zbabělý . Je to proto, že jeho tvůrci nenašli odvahu ke kreativnímu řešení problémů, zůstali uzavřeni v jakési virtuální myšlenkové jednosměrce. Sami připouští, že skutečné řešení odložili na potom. Je to také proto, že před volbami nenašli odvahu říci občanům, co je doopravdy čeká a hráli hru o čas. A nakonec proto, že nenašli odvahu, aby zhojili zadlužené finance i na úkor silných ekonomických hráčů a šli jen po těch slabých, kteří se mohou méně bránit.